War Thunder background
Novozélandské letectvo
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


RNZAF PBY-5 Catalina NZ 4020 XX-W “The Wandering Witch” 6. perutě (okolo roku 1944)
kamufláž vytvořil Aotea  | Stáhnout zde


Počátek historie létání na Novém Zélandě se dá vystopovat až do roku 1913, kdy na tento ostrovní stát dorazila dodávka dvou dvojplošníků Blériot XI, zaslaná Velkou Británií. Během 1. světové války, jež vypukla o rok později, sice Nový Zéland neměl vlastní letectvo, nicméně novozélandští piloti bojovali v řadách britských Royal Flying Corps a britského námořního letectva Royal Naval Air Service. Celkově šlo o zhruba 400 pilotů, z nichž sedmdesát v bojích zahynulo - nejúspěšnější z novozélandských letců byl Keith Caldwell, jemuž je připisováno 25 sestřelů. Geografická poloha Nového Zélandu navíc velmi usnadňovala výcvik pilotů, neboť absolutně nehrozilo, že by byla novozélandská půda vystavena útoku nepřítele.

Personál sloužící u 485. stíhací perutě RNZAF
pózuje před Supermarine Spitfire Mk.IX

Velkým milníkem ve vývoji novozélandských vzdušných sil byl rok 1916, kdy sir Henry Wigram, majitel letecké společnosti v Christchurchi, daroval novozélandské vládě svůj soukromý aerodrom, čímž byl položen základ vzniku novozélandského letectva. O sedm let později, v roce 1923, byla vytvořena organizace NZPAF (New Zealand Permanent Air Force, Novozélandské permanentní vzdušné síly), která se společně s dobrovolnickými Novozélandskými vzdušnými silami (New Zealand Air Force, NZAF) stala oficiálním leteckou složkou novozélandské armády. Nejpočetnějšími letouny, kterými Novozélanďané disponovali, byly stroje z dob 1. sv. války, jako například stíhačka Bristol F.2, doplněné cvičnými letouny Avro 504K. Během třicátých let pak na Nový Zéland dopadly účinky Velké hospodářské krize, a nákup nových letadel byl v této době velmi obtížný. Až v roce 1935 proto mohla započít rozsáhlá modernizace letového parku, a o dva roky později bylo spojením NZPAF a NZAF oficiálně vytvořeno na armádě nezávislé letectvo, jež obdrželo název Královské novozélandské vzdušné síly (Royal New Zealand Air Force, RNZAF) a stalo se rovnocennou složkou ozbrojených sil vedle námořnictva a armády.

Když v září 1939 vypukla 2. sv. válka, RNZAF nebylo připraveno na konflikt z důvodu stále probíhající modernizace. Tehdy byl zahájen výcvikový program Empire Air Training Scheme (EATS), v jehož rámci byli cvičeni piloti, palubní střelci a navigátoři. Program EATS začal rychle produkovat vycvičené letce, zatímco ve Velké Británii se k bojovému nasazení připravovala 75. peruť RAF, složená z novozélandských pilotů a létající na bombardérech Vickers Wellington. Postupně si cestu do RAF našlo i mnoho dalších Novozélanďanů, a to jak v roli letců a členů osádek, tak v roli členů velení. Vrchní maršál letectva sir Keith Park a maršál letectva sir Arthur Connington, jedni z nejschopnějších a nejznámějších důstojníků RAF za celou válku,pocházeli právě z Nového Zélandu.

Novozélandští piloti se následně účastnili operací RAF v Evropě i Africe. Minimálně sedmdesáti z nich se podařilo získat status stíhacího esa, a tři z nich byli oceněni Viktoriiným křížem, nejvyšším britským vojenským vyznamenáním. Prvním byl seržant James Allen Ward (padl v boji v září 1941), kopilot bombardéru Wellingtone ze stavu již zmíněné 75. perutě RAF, jehož stroj byl během náletu na Münster v červenci 1941 zasažen do křídelní palivové nádrže a začal hořet. Velitel osádky nařídil Wardovi pokusit se oheň uhasit. Ward bez váhání prolezl úzkou pozorovací kupolí na střeše trupu, požární sekyrkou si do křídla a boku trupu vysekal otvory pro ruce a nohy, následně udusil plameny plátěným potahem kusem plátna a pak se vrátil zpátky do trupu - to vše za letu. Druhým oceněným byl major Leonard H. Trent, jež sloužil jako pilot bombardéru Lockheed Ventura ze stavu 487. perutě RNZAF, a když byla jeho peruť nad francouzským pobřežím během náletu na Amsterdam napadena stíhačkami Luftwaffe, podařilo se mu předním kulometem svého stroje sestřelit jednu stíhačku Bf 109, načež byl ale sám sestřelen. Následně se účastnil "Velkého útěku" z tábora Stalag Luft III, a válku přežil v zajetí. Třetím držitelem Viktoriina kříže pak byl nadporučík Lloyd Trigg, jež sloužil jako pilot letounu B-24 Liberator v protiponorkové roli. V srpnu 1943 zaútočil na německou ponorku U-468, jeho Liberator byl ale zasažen protileteckými zbraněmi ponorky a octl se v plamenech. I přesto se ale Trigg rozhodl pokračovat v útoku a s hořícím bombardérem provedl poslední nálet, během kterého ponorku zasáhl hlubinnými náložemi a následně se zřítil do vody. Celá Triggova osádka včetně Trigga samotného zemřela, těžce poškozená U-468 se pak brzy na to potopila. Kapitán ponorky, nadporučík Klemens Schamong, byl mezi trosečníky, a po vyzvednutí britskou lodí pak Britům popsal celý incident, včetně popisu Triggova heroického činu - právě na základě jeho svědectví byl Triggovi posmrtně Viktoriin kříž udělen.

Skupinová fotografie personálu 578. perutě před bombardérem Halifax

Mnoho novozélandských pilotů létalo i v řadách britského námořního letectva Fleet Air Arm - důvodem bylo i to, že na Novém Zélandě měla FAA na rozdíl od RAF vlastní rekrutační stanici. V roce 1945 pak až 25% letových osádek FAA tvořili právě Novozélanďané.

Ve výčtu válečné historie RNZAF a novozélandských pilotů ale samozřejmě nelze zapomenout ani na bojiště v Pacifiku. Po vypuknutí bojů v prosinci 1941, kdy Japonci zaútočili na Pearl Harbor a následně zahájili mohutnou invazi do nizozemských a britských pacifických kolonií, byli Novozélanďané tváří v tvář japonské hrozbě vyzbrojit své cvičné letouny jakožto alespoň nějaké ozbrojené stroje. V roce 1942 ale byla mezi Novým Zélandem a USA podepsána smlouva o půjčce a pronájmu, díky které RNZAF obdržela dodávku stíhaček Curtiss P-40 Kittyhawk. Pilotovat je pak měli letci se zkušenostmi z bojů nad Malajsií, a RNZAF tak mohla zahájit plnohodnotné bojové operace. Piloti a osádky RNZAF se pak účastnily bitev o Guadalcanal, Rabaul a Bismarckovo moře. Stíhačky P-40 následně byly postupně nahrazovány modernějšími letouny P-51 Mustang a F4U Corsair, zatímco útočné operace byly prováděny spolehlivými stroji Grumman Avenger.

Po konci války postihly RNZAF rozsáhlé rozpočtové škrty, a mnoho strojů bylo z důvodu úspor sešrotováno. Ve stejné době ale novozélandské letectvo vstoupilo do proudové éry po zakoupení stíhaček de Havilland Vampire a de Havilland Venom, a bombardérů English Electric Canberra. V sedmdesátých letech byly následně zastarávající letouny nahrazeny stroji Douglas A-4 Skyhawk a BAC Strikemaster. Po konci studené války následovalo další rozpočtové škrty, což znamenalo uzavření mnoha základen, v roce 2001 pak byl RNZAF zasažen tvrdý úder, když labouristická strana zrušila objednávku osmadvaceti stíhaček F-16 Fighting Falcon ve stejné době, kdy začaly být ze služby vyřazovány všechny zbývající Skyhawky a lehké bitevníky Aermacchi MB-339. Z tohoto důvodu dnes inventář RNZAF sestává hlavně z helikoptér Agusta-Westland A109 a NH Industries NH90, protiponorkových strojů Lockheed P-3 Orion a transportních Lockheedů C-130 Hercules.

War Thunder tým (autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz)


V budoucnu přidáme do hry tyto emblémy: "Flying Kiwi", 30. peruť RNZAF; "Tiki", 135. peruť RAF pilot “Hugh” Dean;  Rondel RNZAF 1943-1945:

 
Emblémy vytvořili hráči Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz a Colin 'Fenris' Muir

Přečtěte si více:
Sledujte Thunder CUP 2024 a získejte unikátní odměny skrze Twitch Drops!
Call of the Dragon: Získejte Objekt 292!
Předobjednávka: Centauro RGO a Strv 121B Christian II
Meč spravedlnosti: Jaguar IS