F7F-1 Tigercat VC-80 "What If", kamufláž vytvořena hráčem PROx_GAMING | stáhnout zde

V roce 1942, hned po neúspěšném projektu XF5F Skyrocket (a XP-50, který byl modifikovanou pozemní verzí), Grumman Aircraft Engineering Corporation začala s pracemi na vylepšeném letadle, které bude používat stejný koncept dvou motorů jako Skyrocket a ponese označení XP-65. Avšak už po jednom uplynulém roce byl tento projekt zrušen a Grumman začal pracovat na úplně novém letadle, které vycházelo z předlohy XF5F. Tento letoun měl operovat na nových, velkých letadlových lodích třídy Midway (první loď, USS Midway spuštěna v roce 1945) a Grumman si pro jeho vývoj zadal dva hlavní body – letadlo bude schopné pozemního útoku a bude schopné výkonnostně i zbraňově překonat jakéhokoliv stíhače té doby. První let prototypu, který nesl označení XF7F-1 proběhl v prosinci 1943 a hned v roce 1944 byl uspěchán do výroby pod označením „F7F-1 Tigercat“, který pokračoval v Grummanovské tradici – přízviska „cat“.

Tigercat byl navržen pro dvě věci – rychlost a palebná síla. První z nich byl dosažen kombinací hladkého trupu a dvou masivních 18 válcových „Pratt & Whitney R-2800-22W Double Wasp“ hvězdicových motorů, kde každý z motorů produkoval výkon 2100 koňských sil. Díky těmto motorům byl Tigercat schopen dosáhnout maximální rychlosti 700km/h (435mph) ve výšce 6706 metrů (22000 stop) a měl rychlost stoupání více než 1372 metrů (4500 stop) za minutu. Byl o skoro 114 km/h (71mph) rychlejší než F6F Hellcat a kapitán Fred M. Trapnell, jeden z nejlepších testovacích pilotů US Navy o něm řekl: „Je to zatraceně nejlepší stíhač, ve kterém jsem kdy letěl!“. Palebná síla nebyla o nic méně imponující. Tigercat byl ozbrojen čtyřmi 20mm M2 kanóny, které byly umístěny ve křídlech u trupu letadla a dalšími čtyřmi půlpalcovými kulomety, které se nacházely na samotném nosu letadla. Dále byl schopen nést až dvě 1000 lb pumy (454 kg) v závěsnících pod křídly anebo jedno torpédo pod trupem letadla. Tigercat byl také první dvoumotorový stíhač, který US Navy přijalo do služby a také první US Navy stíhač, který používal příďový podvozek.

Nicméně testy dokázali, že Tigercat je jednoduše příliš silný pro letadlové lodě třídy Midway. Měl i příliš vysokou přistávací rychlost a trpěl nestabilitou při letu s jedním motorem. Design záchytného háku se také ukázal jako nespolehlivý a tyto incidenty znamenaly, že se Tigercat začal plánovat jako pozemní stíhač námořního sboru Spojených států (US Marine Corps). Dodávky začaly v dubnu 1944, ale problémy s odbavováním transportů a změny, které si tyto operaci vyžádaly, způsobily značné zpoždění v dodávkách. Jako výsledek těchto zpoždění přišel Tigercat do výzbroje moc pozdě na to, aby se zúčastnil Druhé světové války a pouze 34 původních verzí F7F-1 bylo vyrobeno. Tigercat se bojových operací nakonec zúčastnil, ale ne dříve než na začátku Korejské války, kde se F7F podařilo sestřelit dva severokorejské dvouplošníky Po-2. S příchodem proudových stíhačů se však Tigercaty postupně vytratily ze služby až do posledního z nich, který šel do výslužby v roce 1954.

Ve War Thunderu je F7F-1 Tigercat americký těžký stíhač čtvrtého ranku s BR 6.3. Stejně jako jeho reálný protějšek je vybaven čtyřmi 20mm AN/M2 kanóny s 200 ranami na zbraň a dalšími čtyřmi kulomety M2 ráže 12.7mm, které nesou 800 ran na zbraň. Dále můžete vyzkoumat pumové závěsníky, které umožní nést buďto jednu 1000 lb pumu, dvě 500 lb pumy anebo kombinace obojího. Z hlediska výkonu má Tigercat maximální rychlost 668 km/h (415mph) ve výšce 5190 metrů (17 028 stop), nebo 695 km/h (431mph) ve stejné výšce při použitém WEP. Na úrovni moře je schopen dosáhnout maximální rychlosti 619 km/h (384.6mph), nebo 638 kph (396.43mph) při použitém WEP. Tigercat dokáže vystoupat do výšky 3000 metrů (9843 stop) během 155 vteřin (135 vteřin při WEP), což udává průměrnou rychlost stoupání 19.3 metru (63.32 stopy) za vteřinu (22.2 metru nebo 72.83 stopy při WEP). Plnou horizontální otočku ve výšce 3000 metrů zvládne během 24 vteřin při rychlosti 500 km/h (310.68mph), kdežto plnou vertikální otočku ve stejné výšce a při stejné rychlosti zvládne za 27 vteřin.

Moduly stroje F7F-1 Tigercat ve War Thunderu

Co se hratelnosti týče, Tigercat je velmi jednoduše řečeno „bestie“ v dobrém slova smyslu. Je rychlý – jak ve výšce, tak i na úrovni moře, jednoduše uletíte většině vrtulových stíhačů a s výškovou výhodou jste schopni dohnat i první proudové stíhačky. Má i výhodu rychlého stoupání, kde je opravdu málo letadel na daném Battle Ratingu, které vám budou schopni konkurovat, a většinu Vašeho času budete mít komfortní výškovou výhodu. A přesně to je rozhodující pokud chcete správně používat Tigercat jako boom-and-zoom „energy fighter“ (boje ve vertikální úrovni), ve kterých exceluje díky jeho skvělé schopnosti si uchovat energii, výzbroji a stoupavosti. Z hlediska výzbroje je Tigercat opravdová „bestie“. Čtyři 20mm kanóny a čtyři půlpalcové kulomety shromážděné kolem středové osy spolu s bohatou zásobou munice a schopností „plivat“ 7.68 kg olova za vteřinu jsou prostě špatnou zprávou pro bombardéry a stíhače, kteří jsou natolik troufalí s vámi jít na čelní útok. Rychlost spolu se solidní pumovou výzbrojí z Vás také dělají užitečný bitevní letoun v tankových bitvách – díky Vaší rychlosti, ve které shodíte bomby a zmizíte pryč dříve, než si Vás všimne nějaká protiletecká jednotka.

A právě kombinace rychlosti, stoupavosti a těžké výzbroje v rukách schopného pilota dělá z Tigercatu extrémně efektivní letadlo, které je při nejmenším rovnocenným soupeřem na jeho ranku. Další výzkum z F7F-1 Tigercat pokračuje k prvnímu námořnímu (US Navy) proudovému letadlu ve hře – F2H Banshee.

War Thunder tým (autor: Jan Kozák)

V jedné z následujících aktualizací představíme
do War Thunderu emblém perutě VMF(AW)-542: