---

Historická kamufláž prvního Shermana v Plzni, 6. května 1945
kamufláže vytvořené hráčem -313- Paegas | celý balíček si můžete stáhnout zde

Připravili jsme pro vás v rámci výročí konce bojů v Evropě tři články, které se z různých pohledů zabývají prvními květnovými dny roku 1945 v českých zemích. První část se bude zabývat smyslem pozemních operací spojenců.

M4 Sherman v plzeňské ZOO

Nacisté a jejich armáda se sice nenávratně blížili ke svému konci, ale při ústupu urputně bojovali o každou píď svých dříve okupovaných území. Od počátku roku 1945 se Protektorát Čechy a Morava postupně stával vojenským operačním územím. Nebylo to pro místní vůbec příjemné hned ze tří důvodů:

1) Češi byli v područí Němců od 15. března 1939 a vše nasvědčovalo tomu, že jimi budou až do samotného konce války. Taková Paříž byla okupována „jen“ od 14. června 1940 do 25. srpna 1944.

2) České území bylo politickým jednáním nešťastně přetnuto tzv. demarkační linií na oblasti plánované osvobodit Američany a Sověty. Tyto síly se nepotkaly ve stejný čas, ale s několikadenním zpožděním. Navíc Protektorát nebyl ani v posledních dnech války vojenskou prioritou – Rusové chtěli především dobýt symbol v podobě Berlína.

3) Němci poslední měsíce praktikovali taktiku spálené země, kdy během ústupu likvidovali vše, co by mohlo pomoci postupujícímu nepříteli. Porážka třináct let trvající „tisícileté Třetí říše“ byla nevyhnutelná, a snad jen Hitler věřil v opak, ale Češi by kvůli zničené zemi z posledních měsíců bojů měli nesmírně těžkou pozici do poválečné regenerace svého státu.

Hetzery zanechané u cesty německou armádou při ústupu v Čechách (zdroj MVHB)

Českých zemí se ruské jednotky (1. ukrajinský front) dotkly jen letmo někdy kolem 18. března, kdy doslova jen zavítaly do obce Osoblaha na Bruntálsku. Oblast pak doopravdy obsadily koncem března. Opravdový a razantní vstup přišel až v dubnu v rámci operací na osvobození Ostravska a východní části země. Postup směrem na Brno se 2. ukrajinskému frontu dařil. Největší město Moravy uvítalo Rusy 26. dubna, protože Němci rezignovali na boj v ulicích a stáhli se. Sověti poté spěchali na pomoc na severovýchod, kde slabý 4. ukrajinský front zápasil s houževnatými vojsky wehrmachtu bránícími se u Přerova. Klešťový úder se nevyvedl, německá 1. tanková armáda z obklíčení unikla.

Začátkem května, kdy Hitler byl již po smrti a ruská armáda téměř dobyla Berlín, dva její ukrajinské fronty v českých zemích stály na linii Olomouc-Brno. Američané na druhé straně měli v dubnu dost starostí s obsazováním horských průsmyků v českém pohraničí a do konce měsíce stihli dojet do Hranic, Aše a Chebu. Valná většina území Čech proto stále byla v rukou Němců.

Ruské jednotky táhnoucí na Prahu (zdroj MVHB)

Ve vztahu k vojenským operacím posledních dní války je důležité znát myšlenkové pochody bojujících armád. Němci v pohledu na svou neodvratitelnou porážku doufali v pokračování konfliktu dosud proti nim bojujících spojenců. Nechápali, že ideoví protivníci jako jsou demokratické státy na západě a sovětské Rusko mohou spolu vůbec vydržet. Věřili proto, že v momentě, kdy válka bude ukončená a obě armády stát proti sobě na demarkační linii, se boje rozhoří nanovo. A wehrmacht v tomto boji bude západním spojencům vhodným spojencem. Teorie se z dnešního pohledu může zdát absurdní, ale tehdy naprosto stejně přemýšlel i paranoidní a podlý Stalin. Nevěřil svým „z nouze spojencům“ a myslel si, že po Německu hned otočí zbraně proti němu. Kdyby mohl, jistě by to udělal sám. Paradoxně tyto myšlenky nevytanuly na mysl samotnému veliteli západních sil – generálu Dwightu Eisenhowerovi. Ten jel dle plánu a rozkazů. Stalin naopak toužil pobít či zajmout co nejvíc německých vojáků ze snahy paralyzovat jejich bojové schopnosti a také potřeboval otrockou sílu na obnovu sovětského hospodářství.

Americká 3. armáda na hranicích českých zemí byla začátkem května 1945 posílena o V. sbor 1. armády a začala postupovat do českého vnitrozemí. Jeden směr postupoval údolím Ohře přes Sokolov ke Karlovým Varům, další skrz Horažďovice ke Lnářům a na Strakonice a Písek. Na jihu postupovali Američané směrem na Vyšší Brod a Český Krumlov. Krom pár silničních zátarasů a jednotek Volksturm nenarazili na větší odpor. Dělostřelbu nasadili jen u Kunžvartu, Javorné, Stříbra a Zhůří. Dne 6. května osvobodila 16. obrněná divize Plzeň a 4. obrněná divize Písek. O den později kapitulovaly Karlovy Vary a Američané ten den dosáhli stanovené demarkační linie. Velení vědělo, že jejich postup bude rychlejší než ruský a navrhlo už 4. května Rusům, že se setkání obou armád proběhne na Vltavě. Byly samozřejmě odmítnuti. Zde už roli začala hrát politika a ČSR bylo důležitým pěšákem.

M24 Chaffee, 16. tankový prapor, podílející se na osvobození Plzně (6. května 1945)

„Kdo myslíte, že bude osvobozovat Prahu?“ zeptal se Stalin telefonicky maršála Koněva, který měl v té době ještě plné ruce práce s dobýváním německého hlavního města. Smysl otázky byl stejný jako v případě Berlína – kdo získá Prahu, bude považován za osvoboditele celé země. Stalin totiž věděl, že do budoucna tato skutečnost posílí jeho vliv a prodlouží mu páky hýbající poválečným vývojem Československa. Logicky proto sovětský štáb zamítl racionální americký nápad o posunutí demarkační čáry a oznámil, že jejich armáda už směřuje na Prahu. Byla to lež. Rusové s útokem počítali až od 7. května a konec plánoval někdy 20. května, ale právě z obav možného postupu Američanů vše začali o den dříve. Do toho přišlo povstání českého lidu v zázemí německých sil a výrazně podlomilo organizaci wehrmachtu, který od té chvíle jen ustupoval – spořádaně i chaoticky – a neměl čas na boje v rámci plánované spálené země. Rusové proto rovnou nabrali směr na Prahu s úkolem být zde co nejdříve. Jejich hlavní síla v podobě rychlých a těžce vyzbrojených gardových jednotek likvidovala veškerý možný odpor a pouze utíkající Němce jednoduše objela. O ty se totiž měly postarat až vojska druhé linie.

Němci chtěli za každou cenu se dostat do zajetí Američanů, kteří až na pár průzkumných výjezdů poctivě čekali na demarkační linii. Museli to stihnout do 9. května, kdy začalo platit příměří, pak na západě odmítli přijímat jakékoliv další zajatce. Ovšem ani ti „štastlivci“ v americkém zajetí neměli vyhráno, protože spojenci měli úmluvu o předání Sovětům těch vojáků, kteří bojovali na východní frontě. Rusové tak dle plánu v rámci Pražské operace uspěli maximálně - „pochytali“ naprostou většinu tudy proudící skupiny armád Střed (celkem 800 000 mužů), osvobodili Prahu, splnili politické cíle a sami měli minimální ztráty.