„Dnes si s velkou vděčností připomínáme muže, kteří pro nás v časech války přinesli tu nejvyšší oběť. Modlíme se, aby jejich hrdinská smrt nebyla nadarmo. Věnujme dnešní den  svobodě, spravedlnosti a míru, stejně tak jako moudrosti a odhodlání vybudovat lepší svět pro všechny.“  

25. duben je v Austrálii každoročně slaven jako Den ANZAC, spojených sil Austrálie a Nového Zélandu, a jde o jeden z nejvýznamnějších a nejctěnějších australských svátků vůbec.  Bylo to totiž právě 25. dubna 1915, kdy se vojáci ANZAC vylodili u Gallipoli, kde svedli krutou a krvavou bitvu s tureckou armádou. Toho roku se australští a novozélandští vojáci v rámci britských invazních sil zúčastnili obojživelné operace, která měla za úkol dobýt poloostrov Gallipoli a tím otevřít britskému loďstvu skrze dardanelský průliv otevřít cestu do Černého moře. Finálním (a velmi ambiciózním) cílem celého tohoto tažení pak bylo dobytí Istanbulu, hlavního města tehdejší Osmanské říše (dnešní Turecko), která byla v té době spojencem císařského Německa. Síly ANZAC pak měly stát v čele útoku.

Původně byl útok plánován již na 23. dubna, ale kvůli špatnému počasí byl odložen o dva dny. 25. dubna se tak rozběhla obrovská vyloďovací operace. Vojáci ANZAC se vylodili na břehu Egejského moře severně od města Gaba Tepel, odkud měli postupovat napříč poloostrovem a odříznout osmanskou posádku v městě Kiltbahir. Zátoka, ve které se vylodili, pak následně díky tomu získala přezdívku „zátoka ANZAC“. Stejně se jmenoval i sektor, na kterém muži z ANZAC působili, zatímco sektor, kudy postupovali francouzští a britští vojáci, dostal jméno Helles.

Vojáci ANZAC, pro které se vžila přezdívka „Anzakové“, se hned po přistání setkali s odhodlaným odporem osmanských obránců, kterých sice bylo příliš málo na to, aby zahnali Anzaky zpět do moře, ale zároveň jim dokázali způsobit citelné ztráty. 57. osmanský regiment dokonce bojoval do posledního muže, i když již neměl munici a jeho vojáci disponovali pouze bajonety. Jejich oběť ale zdržela muže z ANZAC natolik, že nedokázali postupovat dále za pláže. To byl společný jev po celé frontě, kdy velitelé jednotek neudělali prakticky nic pro to, aby svůj útok rozvinuli. Tím poskytnuli osmanskému velení čas na přísun posil a 27. dubna byl zahájen mohutný osmanský protiútok, který sice Anzakové společně s Brity a Francouzi odrazili, ale následný pokus o postup do vnitrozemí byl zastaven dalšími osmanskými silami, které postupně změnily plán rychlého útoku v tvrdé opotřebovávací boje, které se nakonec protáhnuly až na celých osm měsíců. Do 9. ledna 1916, kdy byla operace ukončena a síly Britů, Francouzů a ANZAC byly evakuovány, utrpěli Anzakové ztráty více než osmi tisíc mužů.  Tak velký počet padlých způsobil šok na domácí frontě, neboť jak Austrálie, tak Nový Zéland měly relativně malé počty populace a takovéto ztráty tak více či méně postihly téměř každou rodinu. 25. duben se tak stal dnem, kdy Australané i Novozélanďané vzpomínají na ty, kteří na poloostrově Gallipoli i v pozdějších bitvách padnuli.

Tažení na Gallipoli sice bylo Británii, Francii a ANZAC porážkou, ale činy a akce australských a novozélandských vojáků zanechaly v povědomí jejich spoluobčanů na domovské půdě odkaz přetrvávající dodnes pod názvem „Legenda o Anzacích“, která se stala jiskrou zažehující v Australanech a Novozélanďanech jiskru národního sebeuvědomění a patriotismu, která nejenomže spojila občany těchto dvou zemí, ale rovněž tyto dvě země značně přiblížila. Dnes je 25. duben v Austrálii slaven jako národní svátek. Na začátku dne jsou drženy tzv. hlídky za úsvitu, jež jsou připomínkou doby, kdy se Anzakové tenkrát u Gallipoli vyloďovali.  Jak den pokračuje, vojenští veteráni se účastní slavností ve všech velkých i malých městech, zatímco u památníků probíhají pietní akce za padlé vojáky.  Celý den se pak nese ve znamení hluboké úcty ke všem mužům a ženám, kteří za svou vlast položili život.