J2M3 Raiden, 352-37, 352. skupina, Japonsko, duben 1945, kamufláž vytvořená hráčem Ayy_Lmao | stáhnout zde

Historie:

V září 1939 zadalo velení japonského námořního letectva technickou specifikaci 14-Ši, jež požadovala sestrojení pozemní přepadové stíhačky krátkého dosahu. Specifikace kladla důraz hlavně na rychlost, stoupavost a těžkou výzbroj pro ničení bombardérů. Na japonské poměry šlo o poměrně revoluční požadavky, neboť místo obratnosti a dlouhého doletu (což byly vlastnosti typické pro naprostou většinu japonských stíhacích strojů) měl být nový design soustředěn na co nejvyšší výkony a palebou sílu.

Mitsubishi J2M

Požadavku se chopila společnost Micubiši, a konstrukční tým pod vedením Jira Horikošiho (tvůrce legendárního Zera A6M) zahájil práce na prototypu, nesoucím označení M-20. Letoun byl navržen jako samonosný dolnoplošník, jako pohonná jednotka byl pak vybrán hvězdicový, vzduchem chlazený čtrnáctiválec Micubiši MK4C-A Kasei 13 o výkonu 1430 koní. Pro zlepšení aerodynamičnosti trupu byl motor umístěn v těsné kapotáži, což potenciálně hrozilo problémy s přehříváním. Na vrtulovou hřídel byl proto instalován ventilátor, jež byl umístěn za kuželem vrtule a který přes válce měl hnát dostatek chladícího vzduchu - velmi podobné řešení bylo použito i na německých hvězdicových motorech BMW 801. Křídlo mělo laminární profil pro zvýšení rychlosti, a bylo vybaveno Fowlerovými klapkami pro zlepšení obratnosti a chování blízko pádové rychlosti. Výzbroj prototypu sestávala z dvojice kanónů Typ 99-1 Model 3 ráže 20 mm v křídlech a z dvou kulometů Typ 97 ráže 7,7 mm v kapotáži motoru.

Byly vyrobeny tři prototypy, první let se pak udál 20. března 1942 - dlouhá prodleva mezi zadáním projektu a prvním vzletem byla dána relativně nízkou prioritou. Již během testovacího letu se ale ukázaly nedostatky konstrukce. Vadilo přehřívání motoru, špatný výhled z kokpitu, nespolehlivý mechanismus nastavení náběhu listů vrtule, přílišné vibrace motoru apod. Přesto byly všechny tři stroje zařazeny do služby pod označením J2M1 Raiden (雷電, "Hrom a blesk"). Brzy následovala vylepšená varianta J2M2, jež řešila mnoho problému J2M1 - měla výkonnější motor a množství vylepšení konstrukce.

Nejpočetnější variantou a tématem tohoto článku je nicméně verze J2M3. Verze měla výkonnější hvězdicový motor Micubiši MK4R-A Kasei 23, pohánějící čtyřlistou vrtuli a vybavený systémem vstřikování směsi vody a metanolu do válců, maximální výkon pak činil 1820 koní. Byl přepracován překryt kabiny, za čelní štítek bylo instalováno pancéřové sklo a obecně byl zlepšen výhled z kabiny. Výzbroj byla pozměněna na čtyři kanóny ráže 20 mm v křídlech - dva kanóny Typ 99-1 byly umístěny ve vnějším páru, ve vnitřním pak byly instalovány zbraně Typ 99-2 s nižší kadencí (za zmínku zde stojí zajímavost v podobě varianty J2M5-33, která nesla dvojici 20 mm kanónů střílející vzhůru pod úhlem sedmdesáti stupňů ve stylu německé instalace Schräge Musik) Letoun byl dále vybaven závěsníky pod křídly, které mohly nést buď dvojici 60 kg pum, případně dvojici přídavných odhazovacích nádrží o kapacitě 200 litrů. Maximální rychlost byla 655 km/h ve výšce 5304 metrů, čas potřebný k nastoupání do výšky 6096 metrů pak byl 5 minut, 36 vteřin.

První Raideny byly prvoliniovým jednotkám doručeny koncem roku 1943, a svůj křest ohněm prodělaly během vzdušných bitev s Američany nad Filipínským mořem. Později byly letouny užívány hlavně při obraně japonských mateřských ostrovů proti americkým náletům, a ukázaly se být efektivním záchytným stíhačem, který v rukou schopného pilota dokázal ohrozit nejenom americké bombardéry B-24 Liberator, ale i rychlejší a modernější B-29 Superfortress - zde ovšem vadila absence turbokompresoru, kvůli čemuž Raideny ve velkých výškách ztrácely podstatnou část výkonu. Ačkoliv pak typ nebyl navržen jako stíhačka v pravém slova smyslu, dokázala se při použití boom-and-zoom taktiky s úspěchem postavit i nejlepším spojeneckým strojům typu F4U Corsair, F6F Hellcat, P-47 Thunderbolt či P-51 Mustang. Ke konci války ale byly Raideny (stejně jako celé japonské letectvo) sužovány nedostatkem paliva a náhradních dílů, a klesající kvalitou dílenského zpracování.

Letounů verze J2M3 se vyrobilo jen omezené množství - pouze 281 letounů (z toho 21 strojů verze J2M3a-21 Ko s upravenou výzbrojí čtyř kanónů Typ 99-2). Určité množství letounů bylo ukořistěno Američany, kteří je následně důkladně testovali. Američti piloti si Raideny převážně chválili, zvláště jejich systém chlazení.

Ve War Thunderu:

Moduly J2M3 ve War Thunderu

Ve War Thunderu je Micubiši J2M3 Raiden japonským stíhacím strojem IV. úrovně s BR 5.0, a v současné době v japonském technologickém stromě následuje po linii stíhaček N1K2 Šiden. Stejně jako reálný protějšek, i letoun ve hře je vyzbrojen dvěma kanóny Typ 99-1 (190 ran na hlaveň) a dvěma Typ 99-2 (210 ran na hlaveň) s celkovou kapacitou štědrých 800 ran. Pod křídly pak můžete nést dvojici 60 kg pum.

Co se výkonů týče, Raiden ve hře dosahuje maximální rychlosti 635 km/h ve výšce 5350 metrů (657 km/h při použití WEP), zatímco na úrovni moře činí maximální rychlost 551 km/h (571 km/h s WEP). Kritická rychlost, nad kterou se letounu odtrhávají křídla, je 800 km/h, do výšky tří kilometrů pak stroj stoupá 161 vteřin (či 135 vteřin s WEP). Plný horizontální i vertikální obrat je dokončen v čase 20 vteřin při rychlosti 535 km/h a plném výkonu motoru.

Raiden je svou konstrukcí a herním stylem čistokrevný "boom-and-zoom" stíhací letoun - vzácná to vlastnost v japonském technologickém stromě, orientovaném převážně na horizontální obratnost. Dá se říci, že pokud skvěle ovládáte herní styl německých Focke-Wulfů Fw 190, v Raidenu se budete cítit jako doma, neboť oba dva letouny se hrají víceméně stejně. Raiden pak sice nemá takovou rychlost klopení jako Fw 190, výrazně lépa ale stoupá - při zapnutém WEP a se všemi vylepšeními vyzkoumanými snadno přestoupáte velkou většinu nepřátelských letounů na daném BR. S energetickou a výškovou převahou (oboje je pro Raiden v boji prakticky nezbytné) a v rukách zkušeného hráče může být J2M3 smrtícím strojem, který se vrhne na nic netušící oběť z výškové převahy, roztrhá jí na kusy svými čtyřmi kanóny, a následně se vrátí do bezpečí výšky předtím, než stačí kolegové nešťastné oběti zareagovat. Důrazně doporučujeme setrvat ve vertikálních manévrech šetřících energii, neboť Raiden není ani zdaleka stavěn pro horizontální manévrové souboje, a pokud máte tu smůlu a jste nalákáni do horizontálního souboje při nízké rychlosti, prakticky každý nepřátelský letoun na daném BR nebude mít problém vás vymanévrovat a dostat se za váš ocas.

Celkově vzato je Raiden boom-and-zoom stíhačkou v nejryzejší formě, a poskytne vám těžkou výzbroj, výbornou stoupavost a skvělé charakteristiky při energetickém stylu boje. Není to letoun pro začátečníky, ale pokud jej dokážete ovládnout, stanete se na bojišti vážnou hrozbou. Další výzkum vás pak přivede k následovníkovi J2M3 - exotickému stíhači Kjúšú J7W1 Šinden s jeho konstrukcí typu "kachna" a drtivou výzbrojí čtyř kanónů ráže 30 mm.

Poznámka: Všechny hodnoty výkonů byly testovány přímo ve hře na obtížnosti "Realistické bitvy" za použití mouse-aimu, automatického ovládání motoru a plného nákladu paliva. Stoupavost měřena od okamžiku nastavení 100% výkonu při nulové rychlosti na ranveji, úhel stoupání byl 20 stupňů.