M41 Walker Bulldog - dostupné průbojné střelivo: M339 AP, M319 APCR & M331A2 APDS
kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09 | stáhněte si jí zde

Po první světové válce, ve které se poprvé představily, prošly tanky rychlým vývojem, a rostla síla jejich výzbroje i pancéřování. Jako odpověď proto vznikaly protitankové zbraně, jež měly být schopné obrněnce spolehlivě ničit, a do těchto zbraní bylo potřeba vyvinout odpovídající munici. V meziválečném období proto začaly vznikat různé druhy protipancéřového střeliva, jejichž vývoj pokračoval během 2. světové války.

Střela do britského sedmnáctiliberního kanónu - výborné protitankové zbraně

Nejjednodušším protipancéřovým nábojem byla běžná protipancéřová střela, v angličtině označená zkratkou AP (Armour Piercing). Nejčastěji byla vyráběna z oceli, a její schopnost probít pancíř závisela na kinetické energii, odvíjející se od úsťové rychlosti - to znamená, že průbojnost střely klesala s rostoucí vzdáleností. U běžné oceli by ale bylo vysoké riziko roztříštění střely při dopadu na pancíř, proto byl při výrobě užita ocel s vysokým obsahem uhlíku, což dávalo oceli vyšší tvrdost a zabraňovalo roztříštění střely při kontaktu s pancéřováním. Destruktivní efekt byl u AP náboje stejný jako u běžné střely - náboj způsoboval vnitřní poškození vlastní hmotností a tzv. spallingem, kdy kusy pancíře vozidla, nýty a jiné součásti pancéřování, odtržené při průletu střely, byly vrženy dovnitř interiéru a způsobovaly poškození vybavení tanku a zranění či smrt členů posádky. Typickým příkladem takového střeliva je americký 75 mm náboj M72, jež byl užíván např. v kanónu M3 na tancích M4 Sherman.

AP střela dokázala probít běžný ocelový pancíř, nicméně měla problém proti pancéřování cementovanému, které zvyšovalo pravděpodobnost roztříštění. Cementovaný pancíř vznikal nanesením vrstvy uhlíku na ocel a následným zakalením, čímž vznikl pancéřový plát, jež měl tvrzenou svrchní vrstvu. Při nárazu na tento pancíř se často AP střela roztříštila či zdeformovala, Byla proto vyvinuta vylepšená munice typu APC (Armor Piercing Capped), která disponovala špičkou z měkké oceli. Ta kryla "hlavní" špici střely a při dopadu se zdeformovala a pohltila část síly nárazu, čímž chránila samotnou střelu před roztříštěním či deformací. Dobrým příkladem APC střeliva je americký granát M51, odpalovaný z kanónů ráže 37 mm například na tancích M3 Stuart.

Munice typu AP a APC byla proti pancéřování účinná, nicméně její tvar, uzpůsobený pro co nejlepší penetrační schopnost (tj. krátká špice), za letu působil příliš velký odpor vzduchu, čímž snižoval efektivní dostřel. Tento problém byl vyřešen přidáním tzv. balistické špičky, neboli prodloužené špice z měkké oceli, která byla nasazena na špici samotné střely a jež výrazně zlepšovala její aerodynamické vlastnosti. Při dopadu se díky měkkému materiálu balistická špička snadno zdeformovala, a měla tak jen malý negativní efekt na penetrační schopnost samotné střely. Kombinace balistické špičky s AP municí se v angličtině nazývala APBC (Armour Piercing, Ballistic Cap), kdežto v případě APC střeliva se výsledný náboj označoval jako APCBC (Armour Piercing Capped, Ballistic Cap). Ve hře je tento typ munice reprezentován například americkým 76 mm granátem M62 pro kanóny typu M1A1/M1A2 tvořící výzbroj tanků série Sherman 76W.

APCBC střela měla dobré balistické vlastnosti a dobrou schopnost penetrace, nicméně stále spoléhala na poškození skrz vlastní hmotnost a odtrhávání pancíře, a pokud ke spallingu nedošlo, případně pokud střela nezasáhla důležitou část tanku, poškození nebylo dostatečně vážné k vyřazení vozidla z boje. Snaha o zvýšení ničivého účinku protipancéřového střeliva proto vedla k přidání explozivní složky. Uvnitř střely byla zhotovena dutina, do které byla umístěna malá nálož výbušniny opatřená zpožděnou roznětkou. Ta měla výbušninu odpálit po průchodu střely pancířem, a následná detonace střelu roztříštila na smrtelně nebezpečné střepiny, jež se rozletěly do všech stran, ničily vybavení tanku a působily těžká zranění či smrt posádky zasaženého vozidla. Explozivní náplň byla přidávána jak do střeliva typu APCBC (příkladem může být německý 7,5 cm granát PzGr 39, jež nesl cca 18 gramů výbušniny), případně mohla být kombinovaná s AP či APBC municí - v prvním případě vznikl náboj typu APHE (Armour Piercing High Explosive, příkladem budiž sovětský 85 mm granát BR-365K), v druhém případě šlo o munici typu APHEBC (Armour Piercing High Explosive, Ballistic Cap, např. 122 mm sovětský granát BR-471B).

SABOT, používaný v moderních kanónech

Během 2. světové války se na bojišti objevovaly stále lépe chráněné tanky a jiná obrněná vozidla, a bylo tedy nutné konstruovat zbraně schopné prorážet čím dál tím silnější pancéřování. Jak již bylo řečeno, průrazné střelivo záviselo na kinetické energii dodané skrze úsťovou rychlost, nejjednodušším řešením by se tedy zdálo zvýšit množství hnací směsi, a tím zvýšit úsťovou rychlost. Takové řešení by ale bylo velmi nepraktické a nákladné, neboť větší hnací směs by nevyhnutelně zvětšila i náboj samotný, a pro ten by pak musela být zkonstruována nová hlaveň a nový závěr, schopný zvětšený náboj pojmout. Myšlenka zvýšit úsťovou rychlost zmenšením ráže samotné střely a jejím odlehčením ale slavila úspěch, a dala tak vzniknout munici typu APCR (Armour Piercing Composite Rigid, v USA označováno jako HVAP). U tohoto druhu střeliva byla střela vyrobena z velmi tvrdého materiálu (např. karbid wolframu), a byla umístěna v lehkém obalu ze slitiny hliníku. Tyto střely měly podstatně zvýšenou úsťovou rychlost díky tomu, že lehčí střela byla poháněna stejným množstvím hnací směsi jako běžná munice, a byly schopné probít o poznání silnější pancéřování. Jejich nevýhodou ale byla absence výbušné složky, která v kombinaci s nižší hmotností znamenala menší způsobené poškození uvnitř cíle. Menší hmotnost rovněž znamenala rychlejší úbytek rychlosti a tím i ztrátu kinetické energie, což znamenalo menší efektivní dostřel a horší penetrační schopnost na dlouhé vzdálenosti. APCR střely navíc měly vyšší pravděpodobnost odrazu od pancíře, zvláště v případě skloněného pancéřování. Obvykle jich pak bylo dostupné jen velmi malé množství (max. několik kusů na tank) z důvodu vzácnosti materiálů k jejich výrobě, a jeho nákladnosti. Jako příklad poslouží německé granáty Pz.Gr.40 různých ráží.

Dalším vývojovým stupněm APCR munice byla střela typu APDS (Armour Piercing Discarding Sabot). Ta měla stejný hlinikový obal jako APCR s tím rozdílem, že obal (tzv. sabot) byl při výstřelu odhozen okamžitě po opuštění hlavně, což střelu ve formě dlouhé kovové šipky odlehčilo a snížilo to její odpor vzduchu. APDS střelivo dosahovalo ještě vyšší penetrace než APCR, měla ale stejné nevýhody - absenci výbušné složky, horší penetrační schopnost na dlouhé vzdálenosti a horší výkon proti skloněnému pancéřování. Historicky vzato jako první nasadili APDS střelivo Britové pro protitankový kanón QF 17-pounder, ve War Thunderu se pak můžeme setkat s municí M331A2, dostupnou pro 76 mm kanón na tanku M41A1 Walker Bulldog. Dá se také říci, že APDS munice je přímým předchůdcem moderní průbojné munice typu APFSDS pro moderní hlavní bojové tanky, kdy byla střela osazena stabilizačními ploškami.

Průřez vysoce explozivní protitankovou (HEAT) střelou

Všechny výše zmiňované typy střeliva se souhrnně označují jako tzv. kinetické penetrátory, neboť všechny závisí na kinetické energii. Během 2. světové války se ale nasazení dočkal i jiný druh průrazné munice. Šlo o střelu typu HEAT (High Explosive Anti Tank), označovaná též jako kumulativní. Tento typ střely obsahuje dutinu s výbušninou, jež je vybavena kónickou vložkou, tvořenou nejčastěji mědí. Při dopadu pak roznětka aktivuje výbušninu, jež detonuje. Tlaková vlna výbuchu kopíruje tvar vložky, a vytvoří se tak úzký paprsek roztavených kovových částic, jež se pohybuje velmi vysokou rychlosti a doslova propálí pancíř. Do interiéru zasaženého vozidla tak vletí sprška roztaveného kovu, což má fatální následky pro posádku a jejich vysoká teplota často odpálí uskladněnou munici či zapálí palivo. Tento princip, je rovněž závislý na úsťové rychlosti, nicméně jiným způsobem než u kinetických průrazných střel - HEAT munice musí být úsťovou rychlost dostatečně nízkou na to, aby se stihnul průpalný paprsek vytvořit. Výhodou bylo, že kumulativní nálož díky tomu mohla fungovat i při pouhém házení z ruky, jako tomu bylo u druhoválečných ručních protitankových granátů. HEAT tak rovněž byla perfektní munice jak pro pěchotní protitankové zbraně (např. německý Panzerfaust, britský PIAT či americká M10 Bazooka), tak pro kanóny a houfnice s krátkou hlavní a nízkou úsťovou rychlostí, které tím získaly solidní protitankový potenciál (šlo například o německé 7,5 cm kanóny KwK 37 L/24 na raných verzích tanku PzKpfw IV). Nízká úsťová rychlost byla ale zároveň i nevýhodou, neboť značně ztěžovala střelbu na velké vzdálenosti. Jako velmi účinnou obrana proti kumulativním střelám se pak ukázalo představné pancéřování - obvykle šlo o kovové pláty, či kovové pletivo, umístěné několik centimetrů před samotným pancéřováním, které přivedly střelu k výbuchu předčasně (za války ale byly k tomuto účelu užívány i např. pytle s pískem). Průpalný paprsek se tak rozptýlil ještě před kontaktem s pancířem, a nebyl schopný se propálit skrz.