Spitfire MkI, KL.B, sériové č. N3183, 54. peruť RAF, Hornchurch, květen 1940,
vytvořen hráčem Bineos_si | stáhnout zde

Alan Christopher Deere se narodil v prosinci roku 1917 ve městě Westport na Novém Zélandu, jako třetí ze šesti synů Terrence Deera, pracovníka pošty. Nedlouho poté se jeho rodina přestěhovala z jižního na severní ostrov Nového Zélandu, konkrétně do Wanganui. A bylo to právě tam, kde se mladému Alanovi naskytla možnost sednout si poprvé do letadla. Pod dojmem z tohoto zážitku se Alan rozhodl, že až bude starší, chce se stát pilotem. Jako fyzicky nadaný mladík reprezentoval za dobu studií svoji školu v několika sportovních disciplínách. Po dokončení studií se chvíli živil jako pasák ovcí a jako soudní úředník. V devatenácti letech se ale rozhodl následovat sen ze svého dětství a podat přihlášku do Royal Air Force. V září 1937 odplul do Velké Británie.

Portrét Alana Deera, autor: Cuthbert Orde, 1941

Při podstupování prvotního výcviku zažil první z mnoha nebezpečných situací, ze kterých se štěstím vyvázl. Série těchto událostí dala Alanu Deerovi pověst muže vedoucí bohem požehnaný život. Deere byl nejdříve vybrán do týmu boxerů RAF, ale s válkou na obzoru mu bylo nadřízenými řečeno, že bude dána priorita jeho pilotnímu výcviku. Tým boxerů - již bez Deera - odletěl na turné po Jihoafrické republice, ale po cestě jejich letadlo havarovalo u města Bulawayo (na území dnešního Zimbabwe). Při této havárii zahynuli všichni na palubě. Po dokončení výcviku v září 1938 byl Deere, již s hodností podporučíka, nakrátko zařazen k 74. peruti vybavené stroji Gloster Gauntlet. Poté byl přesunut v rámci stejného letiště patřícího RAF – Hornchurch - k 54. peruti operující na letadlech Gloster Gladiator.

V březnu 1939, v době, kdy jeho peruť přezbrojovala na letouny Supermarine Spitfire, zažil Deere další ze svých šťastných úniků. Kvůli závadě na systému rozvodu kyslíku ztratil ve výšce vědomí, ke kterému přišel až ve chvíli, kdy jeho Spitfire dělily pouze sekundy od nárazu do země. S vyhlášením války Německu Británií v září 1939, by se první měsíce konfliktu pro 54. peruť daly nejlépe popsat jako monotónní. Určeni k ochraně vlasti, Deere a jeho kolegové trávili zdánlivě nekonečné hodiny a dny na neustále se opakujících obranných hlídkách. Po porážce Britského expedičního sboru ve Francii ale začala být 54. peruť stále častěji zařazována k misím zahrnujícím leteckou ochranu – přes kanál – stahujících se britských sil. 23. května byl velící důstojník 74. perutě sestřelen, ale podařilo se mu nouzově přistát na letišti Calais-Marck. Jeho kolegové naplánovali odvážnou záchrannou operaci. Poručík Leathart z 54. perutě dobrovolně pilotoval neozbrojený tréninkový letoun Miles Magister, kterým chtěli sestřeleného velitele evakuovat. Deere letěl v jednom ze dvou Spitfirů určených k jeho doprovodu.

Zatímco Magister přistál a probíhala evakuace, 6 strojů Bf 109 se sneslo dolů s úmyslem na letadlo stojící na ranveji zaútočit. Deere se otočil k útoku a podařilo se mu sestřelit 2 nepřátelské stroje a zaútočit na třetí, které se mu povedlo pouze poškodit, než mu došla munice. Druhému Spitfiru se podařilo sestřelit další Bf 109 a záchranná operace byla zdárně dokončena. Všem třem jejím pilotům byl za tento čin posléze udělen králem Jiřím VI. Záslužný letecký kříž. To ale nebylo zdaleka vše - při dalších misích zahrnujicí ochranu Britského expedičního sboru se Deerovi ještě ten den podařil sestřelit další letoun Bf 109 a během následujících tří dnů další tři německá letadla. 28. května byl sestřelen střelcem Dornieru Do 17 a následně byl evakuován s vojáky po snaze bránit pláže u Dunkirku.

Deere se účastnil nejtěžších bojů o Británii, kde sestřelil dalších 7 nepřátelských stíhaček a bombardérů. Jeho reputace, týkající se jeho neuvěřitelného štěstí a neporazitelnosti, se nadále upevňovala. Přežil vzdušnou kolizi s nepřátelskou Bf 109, byl dvakrát sestřelen (z toho jednou Spitfirem) a byl bombardován, zatímco se pokoušel vzlétnout. Ke konci Bitvy o Británii byl povýšen do hodnosti poručíka a obdržel Záslužný letecký kříž podruhé.

Deere s piloty bitvy o Británii na setkání v roce 1942

Poté, co byl odvelen z fronty kvůli odpočinku, byl zaměstnán jako instruktor trénující piloty přecházející na Spitfire. V lednu 1941 byl účastníkem vzdušné kolize s druhým Spitfirem a při výskoku z kabiny se mu nedostatečně otevřel padák. Jeho anděl strážný ale opět zasáhl a novozélanďan přistál do nádrže s kalem v místní čističce. Po dobu léčení z tohoto pádu byl zaměstnán jako velitel operací na letišti RAF Catterick. Deere se vrátil na frontu s hodností kapitána k 602. peruti ve skotském městě Ayr. Zde přežil další nouzové přistání, tentokrát mu přestal za letu pracovat motor. Deere byl povýšen do hodnosti majora v červenci roku 1941 a převzal velení 602. perutě. Krátce nato se vrátil zpět do Anglie a hned první den po návratu sestřelil nepřátelský letoun Bf-109.

Rok 1942 byl pro Alana Deera hektický. Cestoval po USA, kde přednášel americkým pilotům o taktice leteckých soubojů; strávil několik měsíců jako velitel 403 perutě RCAF, absolvoval důstojnický kurz na vysoké štábní škole RAF (RAF Staff College) a byl umístěn na velitelství třinácté skupiny, určené k obraně severní Anglie. Brzo ho ale práce za stolem začala nudit a požádal o návrat k bojovým operacím. Chvíli létal s 611. perutí na letišti RAF Biggin Hill, než převzal velení nad celým křídlem na tomto letišti. Jako velitel křídla vedl více jak 100 vzletů a za své vůdcovské kvality obdržel Řád za vynikající službu.

V září 1943 byl Deere jmenován jako velící důstojník školy pro výcvik palubních střelců v Sutton Bridge. Toto prakticky znamenalo konec jeho kariéry na frontě – poté ještě převzal velení stíhacího křídla Svobodné Francie při dni D, ale jakmile se spojencům povedlo zajistit předmostí na kontinentální Evropě, byl opět přidělen ke štábní práci, až byl nakonec jmenován velitelem letecké základny v Biggin Hill. Na této pozici setrval až do konce války a několik dní před jejím koncem mu byl udělen Řád britského impéria. Svou bojovou kariéru ukončil s 22 sestřely.

Po válce se Deere oženil, stal se otcem a bylo mu přiděleno stálé zařazení v Británii, kde se usadil. Během vojenské kariéry, kterou ukončil v roce 1967 vystřídal množství pozic, dokonce jednu dobu působil i jako vojenský pobočník samotné Královny. Poté sehrál významnou roli v rozvoji sportu v RAF a společně s Adolfem Gallandem a Robertem Stanford-Tuckem působili jako poradci u natáčení filmu Bitva o Británii. Al Deere, jeden z největších stíhačů a velitelů, kteří se na Novém Zélandu narodili, podlehl v roce 1995 rakovině. Jeho popel byl rozptýlen u památníku Bitvy o Británii do řeky Temže.