Historie ISU-152 se začala psát v roce 1943. V té době Rudá armáda měla ve výzbroji těžkou samohybnou houfnici SU-152. Vozidlo se ukázalo jako účinnou zbraní v roli útočného děla, a jeho masivní 152,4 mm houfnice ML-20S se rovněž osvědčila i jako protitanková zbraň. Problémem byla spíše jen průměrná pancéřová ochrana, nejdůležitějším faktem ale bylo to, že SU-152 stále záviselo na podvozku těžkého tanku KV-1S, který již nepostačoval potřebám Rudé armády, a byl postupně vyřazován z produkce. Padlo proto rozhodnutí postavit modernější vozidlo na podvozku těžkého tanku IS - jedním z hlavním požadavků pak byla čelní pancéřová ochrana 100 mm.

Pohled dovnitř samohybné houfnice ISU-152 ve War Thunderu

Práce na novém vozidle byla svěřena továrně v Čeljabinsku, kde na vývoj dohlížel Josef Kotin, slavný sovětský tankový konstruktér. Základní koncept vozidla zůstal stejný jako u SU-152, prototyp byl dokončen v červnu 1943, a získal označení "Objekt 236". Následovaly důkladné tovární testy, ty ale odhalily řadu chyb, a stroj byl odeslán zpět do Čeljabinsku k přepracování. Vylepšený návrh byl dokončen v srpnu pod označením Objekt 241, prototyp byl následně představen na přehlídce na kremelském Ivanovském náměstí v Moskvě samotnému Stalinovi, jež o vývoj vozidla jevil zájem. K tomuto se pojí historka, kdy se Stalin, vědom si problémů s nedostatečnou ventilací prostoru pro posádku, důkladně zkoumal vnitřek vozidla, a následně se zeptal členů posádky, zda již byl problém s ventilací vyřešen. Následovalo prý dlouhé ticho, po kterém se ozval řidič vozidla, který řekl, že v prostoru pro posádku byl instalován přídavný ventilátor. Odpověď Stalina uspokojila, v listopadu 1943 bylo vozidlo schváleno Obranným výborem, a v prosinci se rozjela sériová výroba pod označením ISU-152.

Konstrukčně vycházela ISU-152 ze stejné koncepce, jako SU-152. Prostor uvnitř vozidla byl rozdělen na přední a zadní sekci, přičemž v přední se nacházela stanoviště posádky, hlavní zbraň a úložiště munice, zatímco v zadní byl umístěn motor a převodovka. Pancéřová ochrana byla tvořena 90 mm čelním plátem pod sklonem 30 stupňů, boční pancíř nástavby pod sklonem 15 stupňů měl tloušťku 75 mm, a záď trupu byla chráněna 60 mm pacéřováním pod sklonem 40 stupňů. Vršek korby a nástavby pak měl tloušťku 30 mm. O pohon se staral naftový dvanáctiválec V-2IS o výkonu 520 koní, který vozidlu uděloval maximální rychlost 37 km/h na silnici, a 15-20 km/h v terénu. Posádku tvořilo pět mužů - velitel, střelec, řidič, nabíječ, a pomocný nabíječ.

Hlavní výzbrojí vozidla byla houfnice ML-20S ráže 152,4 mm. Tato zbraň, derivát tažené houfnice ML-20, užívala dělenou munici, a odpalovala projektily vážící přes 40 kg při maximálním dostřelu 13 km. Primárním typem munice byl klasický tříštivotrhavý granát OF-540, jež vážil 43,5 kg, pro protitankové úkoly byla vezena i zásoba APHE protipancéřových granátů BR-540. Tato munice dokázala při úsťové rychlosti 600 m/s na vzdálenost dvou kilometrů probít až 90 mm silný kolmý pancéřový plát, a na vzdálenost 500 metrů se tato hodnota zvýšila až na průbojnost 125 mm. Rychlost střelby ale byla kvůli dělenému střelivu a samotné váze granátů omezena na 2-3 rány za minutu. Co se sekundární výzbroje týče, vozidlo zpočátku postrádalo kulometnou výzbroj, a posádkám proto byly přidělovány samopaly PPŠ-41 pro ochranu vozidla před nepřátelskými pěšáky. U pozdějších sérií byl k pravému přednímu poklopu instalována otočná lafeta pro těžký kulomet DŠK ráže - zbraň byla určena primárně proti nízkoletícím letadlům, v praxi se ale osvědčila i proti pěchotě. Zásoba munice pro houfnici činila 20 granátů (obvykle 13 tříštivotrhavých a 7 protipancéřových), pro kulomet DŠK pak bylo vezeno celkem 250 nábojů.

ISU-152 vstoupila do služby na samém konci roku 1943, a brzy ukázala svou efektivnost. Vozidlo dokázalo v závislosti na potřebě zastat roli těžkého útočného děla, těžkého stíhače tanků, a rovněž bylo možno jej využít jako samohybné dělostřelectvo. V roli útočného děla ve prospěch vozidla mluvila kombinace poměrně silné čelní pancéřové ochrany, a drtivé palebné síly - 104 mm efektivního pancíře dokázalo na střední vzdálenosti odolat palbě protitankových kanónů PaK 40 ráže 7,5 cm, což umožňovalo vozidlu postupovat tváří v tvář nepřátelské palbě, a masivní tříštivotrhavé granáty dokázaly zničit či vážně poškodit i to nejodolnější polní opevnění. Při bojích v zástavbě pak dokázala ISU-152 jedinou ranou srovnat se zemí i velké několikapatrové budovy. Při nasazení v městských bojích ale hrozilo nebezpečí německých vojáků vyzbrojených pancéřovými pěstmi Panzerfaust, jež se často skrývali ve vyššich patrech budov, a vedli palbu na obrněná vozidla seshora, kde byl pancíř nejslabší. Pro minimalizaci tohoto rizika proto často ISU-152 operovaly ve dvojicích, jež byly doprovázeny pěchotními družstvy disponující odstřelovači a občas i plamenometníky. Kulomety DŠK na vozidlech se rovněž osvědčily jako efektivní zbraň, neboť střelivo 12,7x108 mm dokázalo snadno projít skrz cihlové zdi, což umožňovalo zneškodňovat i ukryté nepřátelské vojáky.

Detailní pohled na hlavní zbraň ML-20S před instalací do ISU-152

ISU-152 byly nasazeny i v roli stíhačů tanků. Ačkoliv pak nebyly pro tuto roli primárně navrženy, jejich masivní dělo jim dávalo velkou palebnou sílu, jež dokázala ohrozit i nejtěžší německé typy, a až do příchodu stíhačů tanků SU-100 proto představovaly jedinou možnost obrany na delší vzdálenosti před nejtěžšími německými vozidly typu Ferdinand/Elefant či Tiger. Protipancéřové střelivo disponovalo solidní penetrací, nízká rychlost střelby a nízká úsťová rychlost rapidně snižující přesnost na dálku ale potenciál průbojných granátů snižovaly, a to i po zavedení vylepšeného APCBC střeliva BR-540B ke konci roku 1944.Jak se ale v praxi ukázalo, často stačil přímý zásah standardním tříštivotrhavým granátem. Granát OF-540 nesl více než 6 kg trhaviny, a pokud došlo k zásahu, následná exploze byla tak silná, že dokázala utrhnout věž těžkému tanku Tiger. Tříštivotrhavá munice samozřejmě nedokázala proniknout pancéřováním, samotná výbušná síla náboje ale často roztrhla cíli pásy a těžce otřásl posádkou, jež navíc byla vystavena tzv. spalling effectu, kdy se při dopadu výbušné munice vysokého kalibru z vnitřní strany pancíře odtrhly kusy kovu, jež následně mohly těžce zranit či usmrtit členy posádky. Tanky zasažené ISU-152 byly tedy často imobilizovány, a posádka je musela opustit. Silný čelní pancíř navíc ISU-152 zajišťoval výbornou ochranu před kanóny KwK 40 a StuK 40 na tancích PzKpfw IV a samohybných dělech StuG III, a i tanky Tiger, vyzbrojené kanónem KwK 36 ráže 88 mm, se musely přiblížit, aby dosáhly spolehlivé penetrace. Tím ale přicházely o výhodu možnosti přesné střelby z dálky, a vystavovaly se palbě z tanků T-34/85. Tanky Königstiger samozřejmě dokázaly ISU-152 vyřadit i na dlouhé vzdálenosti, nicméně těch bylo dostupné pouze omezené množsví. Velitelé jednotek, vyzbrojených ISU-152, navíc maximalizovali protitankový potenciál svých strojů důkladnou kamufláží, zakládáním léček a palbou více vozidel na jeden cíl, po které se vozidla často přesouvala. I díky své schopnosti ničit německé těžké tanky si tak vozidlo vysloužilo přezdívku "Zveroboj". Pokud pak byla ISU-152 užita v roli samohybné houfnice, mohla pálit až na vzdálenost 13 km při maximální elevaci kanónu. V této roli sice zaostávaly za taženými houfnicemi v dostřelu i rychlosti střelby, nicméně měly oproti nim výhodu mobility.

ISU-152 sloužila až do konce války a ještě dlouhou dobu i po ní. Vozidlo bylo během produkce neustále vylepšováno a modernizováno. Postupně byla zavedena modernější verze houfnice ML-20S s delší hlavní, a byl navýšen počet poklopů. V roce 1956 pak byla uvedena do výroby verze ISU-152K, jež disponovala naftovým vidlicovým dvanáctiválcem V-54 o výkonu 581 koní, jež poháněl i tanky T-54, zatímco inovovaný podvozek měl mnoho dílů společných s těžkými tanky IS-10/T-10 . U této varianty byla zvýšena kapacita paliva i střeliva (nyní mohlo vozidlo nést až 30 granátů), byla nainstalována velitelská kupole a posílená obruba houfnice. Finální verzí pak byla verze ISU-152M, vyráběná od roku 1959, která dostala přístroje pro noční vidění, vylepšený kulomet DŠKM a další modifikace. Byly vytvořeny i dvě prototypové varianty. První, ISU-152-2, byla vyzbrojena masivním kanónem BL-10 ráže 152,4 mm s dlouhou hlavní, jež dokázal probít až 203 mm silný kolmý plát na vzdálenost 2 km při úsťové rychlosti 880 m/s a kadenci dvou střel za minutu. Druhý prototyp, označený jako Objekt 704, využíval komponenty z tanků IS-2 a IS-3, jež kromě modernizované houfnice ML-20SM disponoval i klopeným 120 mm čelním pancéřováním pod sklonem 50 stupňů, které dávalo vozidlu efektivní pancéřovou ochranu až 187 mm.

Celkem se mezi lety 1943-1959 vyrobilo 4635 kusů ISU-152 všech variant. V sovětských službách setrvaly až do sedmdesátých let, a užívaly je i země Varšavského paktu včetně Československa, jež několik vozidel užívalo až do konce padesátých let. Kromě zemí Varšavské smlouvy pak ISU-152 užívala i Čína, KLDR, Egypt (jež je bojově nasazoval v arabsko-izraelských válkách mezi lety 1967-1973) a Irák, který ISU-152 využíval jako samohybné houfnice během války s Íránem, i během operace Pouštní bouře.

Ve War Thunderu je ISU-152 vozidlem V. úrovně s BR 6.7, kde je ve srovnání s oponenty na dané úrovni ve výrazné nevýhodě co do pancéřové ochrany, maximální rychlosti a rychlosti střelby. Disponuje ale na svou velikost solidní obratností na místě, a houfnice ML-20 nabízí širokou škálu munice - základní protipancéřové APHE střelivo BR-540, vylepšený APCBC granát BR-540B, klasický tříštivotrhavý granát OF-540, případně kumulativní střelivo PB-540, jež dokázalo v reálu probít až 250 mm pancíře na jakoukoliv vzdálenost.

ISU-152 sice váží 46 tun, díky svému nižšímu profilu je ale snazší se ukrýt za terénní nerovnosti, a vyčkávat na nic netušící kořist, kterou následně počastujete masivním granátem. Protipancéřové projektily dokážou napáchat vážné škody (zvláště při palbě z boků a zezadu), nicméně stejně jako v reálu, i ve hře je možné s úspěchem užít i tříštivotrhavé střelivo, neboť to dokáže hrubou destruktivní silou výbuchu vaší oběti shodit pásy, zničit převodovku, vyřadit členy posádky, poškodit kanón, či rovnou zničit celý tank výbuchem uskladněné munice - a to vše jediným zásahem. Délka nabíjení ale i s plně vycvičenou posádkou stále činí bolestivě dlouhých 24,5 vteřiny, je proto velmi moudré po každém výstřelu změnit pozici, v čemž vám může pomoci maximální rychlost 38 km/h, jež sice není nijak závratná, ale vzhledem k váze vozidla je dostačující.

Herní styl s tímto monstrem záleží čistě na vás, doporučujeme ale nehrát sólovým stylem. Nejlepších výsledků dosáhnete stejným použitím jako v reálu - tedy jako podpůrného vozidla, které postupuje za vlastními tanky, a poskytuje efektivní palebnou podporu palbou na nejtěžší nepřátelské tanky, zatímco jsou zaneprázdněny bojem s tanky vašich kolegů.

War Thunder tým (autor: Andrew O’sullivan)

V jedné z nadcházejících aktualizací přidáme do hry nápis «На Запад!» (Na západ!):

Emblém vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov

Uvidíme se na bojišti