T-34 1942 s nápisem "Боевая подруга" (bojová družka) - stejný, který použila Marija na svém tanku

Odemknout ho můžete za zničení 450 nepřátel nebo 200 

Marija Vasiljevna Okťabrská se narodila 16. srpna 1905 na Krymu v tehdejším carském Rusku, ve vesnici nedaleko Simferopolu. Pocházela z rolnické rodiny a jakožto jedna z deseti dětí neměla příliš velké ambice do budoucnosti. V meziválečném období, poté co dokončila školní docházku, nějakou dobu pracovala v konzervárně, aby posléze nastoupila na místo telefonistky. V roce 1925 se ale její život změnil, když se vdala za armádního důstojníka, politického důstojníka u 206. střelecké divize. Manžel si následně na počest Velké říjnové revoluce změnili příjmení na Okťabrskij, a Marija jeho příkladu následovala. Armádní život jí díky manželovi nadchnul, a ona nakonec vstoupila do řad Rudé armády jako zdravotnice, a nedlouho poté vstoupila i Koncilu vojenských manželek.

V roce 1941 Německo zaútočilo na SSSR. Ztráty Rudé armády v prvních měsících byly drtivé, a Němci rychle postupovali do sovětského vnitrozemí. Marija byla spolu s ostatními civilisty evakuována do sibiřského Tomsku, zatímco její manžel byl odeslán na frontu. V zázemí setrvala až do roku 1943, kdy jí zastihla zpráva o tom, že v srpnu 1941 její manžel padl u Kyjeva. Ztráta milovaného muže, i fakt, že zpráva o jeho smrti byla v chaosu Velké vlastenecké války doručena s dvouletým zpožděním, Mariju rozlítila na nejvyšší míru. Přísahala, že manžela pomstí, a rozhodla se, že odejde bojovat na frontu.

Naučila se zacházet s puškou, pistolí a dokonce i kulometem, a zajímavé bylo i na ženu nezvyklé řidičské umění - Okťabrská uměla řídit prakticky vše, co mělo kola - od auta až po traktor. Pak začala tvrdě pracovat, aby našetřila částku 50 000 rublů a mohla zakoupit jeden tank T-34. Přijala práci jako šička a pracovala dlouhé přesčasy, jen aby co nejdříve požadovanou sumu našetřila. Když pak konečně disponovala dostatkem peněz a koupila jeden tank, Marija napsala dopis samotnému Stalinovi, ve kterém mu nabízela, že svůj tank, pojmenovaný "Bojová družka" ("Боевая подруг") daruje Rudé armádě, Měla ale podmínku - bude jej sama řídit. Stalin nakonec souhlasil.

Okťabrskaja byla následně odeslána na pětiměsíční výcvik tankových řidičů, po jehož dokončení byla i se svým tankem přidělena k 26. gardové tankové brigádě. Vojáci zpočátku považovali Okťabrskou a její tank s nápisem "Bojová družka" na boku věže jen za vtip nadřízených, případně jako propagandistickou záležitost. Okťabrská ale brzy ukázala, že ona přišla bojovat. Křest ohněm prodělala 21. října 1943 u Smolenska, kde se její tank octl na čele obrněné kolony. Okťabrská ukázala, že je vynikající řidičkou, když vozidlo obratně vedla po bojišti, a její manévrování umožnilo zbytku posádky zničit několik kulometných hnízd a dělostřeleckých okopů. Během bitvy byl její tank zasažen a utrpěl vážná poškození. Okťabrská ale nezaváhala, a i přes rozkaz velitele tanku neopouštět vozidlo vyskočila ven, a snažila se tank opravit, zatímco okolo ní svištěly kulky a střepiny. Zbytek posádky zbraněmi tanku poskytoval Okťabrské krycí palbu, a umožnil jí poškození opravit. Tank se následně vrátil ke zbytku jednotky s dvojdenním zpožděním. V dalších měsících Okťabrská znovu a znovu dokazovala, že je nejenom skvělá řidička, ale rovněž i neskutečně statečná žena se železnou vůlí, která nikdy nezapomněla na svou přísahu.

Sedmnáctého ledna 1944 se Okťabrské tank účastnil noční operace, během které i díky jejímu řidičskému umění posádka zneškodnila větší množství kulometných hnízd a dělostřeleckých pozic. Pak se ale "Bojová družka" octla pod protitankovou palbou, a jeden z granátů vozidlu roztrhl pás. Okťabrská neváhala, a okamžitě se vysoukala z tanku ven, aby poškození opravila - opět proti rozkazu velitele tanku. Ačkoliv okolo ní zuřila bitva, a vzduch byl plný střepin a kulek, Marija setrvala na pozici, a snažila se roztržený pás opravit. Náhle přiletěl další protitankový granát, který se po dopadu na pancíř tanku roztříštil na střepiny. Jedna z těchto střepin Okťabrskou zasáhla, a proletěla jí skrz levé oko do hlavy. Na místě upadla do kómatu, byla ale ještě naživu, když jí spolubojovníci urychleně dopravili na polní obvaziště, odkud byla odeslána do nemocnice ve Smolensku. Z kómatu se ale již nikdy neprobrala, a 15. března 1944 zemřela. Jako ocenění její neskonalé odvahy a odhodlání jí byla 2. srpna 1944 posmrtně udělena Hvězda hrdiny SSSR, a byla pochována se všemi poctami ve Smolenském kremlu. Byla první ženou-řidičkou tanku, která byla nejvyšším sovětským vyznamenáním oceněna.

War Thunder tým (autor: Sergej Hrustić)