War Thunder background
311. československá bombardovací peruť v roce 1940
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Vickers Wellington Mk.Ic, 311. československá bombardovací peruť, RAF
sériové číslo: KX-E (L7788), kamufláž vytvořená hráčem Paegas | stáhnout zde


Druhou československou perutí vytvořenou na území Velké Británie byla 311. československá bombardovací peruť (311th (Czechoslovak) Bomber Squadron). Jednotka vznikla 29. 7. 1940 na letišti Honington a spadala pod 3. skupinu (No.3 Bomber Group) Bomber Command. Jádro perutě se skládalo z tzv. bombardovací skupiny, která vznikla již v první polovině července v táboře Innsworth Lane u Gloucesteru. Byla složena z letců dříve evakuovaných z poražené Francie. Skupina se v průběhu 14. až 16. července přemístila do Cosfordu, kde jejich řady rozšířili letci evakuovaní ze Severní Afriky. Zde byl zahájen základní výcvik a výuka angličtiny. 29. 7. 1940 se bombardovací skupina přemístila na letiště Honington, kde byla 311. peruť oficiálně zformována. Prvními veliteli perutě se stal W/C Karel Mareš (krycím jménem Toman, velitelem perutě do 19. 3. 1941) a Kanaďan W/C John F. Griffiths, DFC (velitelem perutě do 15. 11. 1940).

 

Před letem nad Německo - zleva
Sgt Valach, Sgt Filler, F/Sgt Bernát,
P/O Konštacký, P/O Horák, Sgt Plzák

Po založení perutě nastala pro československé letce doba intenzivního výcviku, který je měl v nejkratší možné době připravit na bojové nasazení nad okupovanou Evropou. Griffiths a další Britové se snažili vybudovat pro Čechoslováky co nejlepší podmínky pro náročný výcvik. K jednotce bylo přiděleno velké množství britských instruktorů, kteří měli urychlit výcvik. Značnou potíží pro dosažení bojeschopnosti byly malé zkušenosti s nočním létáním u většiny příslušníků perutě a minimální bojové zkušenosti z Francie. Jednotka dostala do výzbroje dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington, které měla poté ve výzbroji až do června 1943. Nejdříve obdržela dva Wellingtony Mk.I s dvojitým řízením a dva Wellingtony Mk.IA, taktéž s dvojitým řízením. Kromě letounů s dvojitým řízením měla k dispozici i šest normálních Wellingtonů Mk.IC. Na konci srpna potom doplnil stav letadel u perutě šest Wellingtonů Mk.IA. Výcvik dospěl tak daleko, že 18. 8. 1940 bylo šest nejschopnějších osádek přemístěno k letce A, u které byl prováděn ještě intenzivnější výcvik již na plně bojeschopných Wellingtonech Mk.IA a Mk.IC. Výcvik narušovala častá přítomnost Luftwaffe. 19. 8. 1940 došlo k útoku na letiště Heinkely He 111 od KG 4 a Dorniery Do 17 od KG 2, jejichž útok si vyžádal sedm mrtvých Angličanů a kolem dvaceti zraněných, mezi nimi byl i československý mechanik AC2 Miroslav Švitorka.

 

Prvních šest československých osádek dovršilo výcvik 7. 9. 1940, kdy uskutečnily dálkový noční orientační let s následným bombardováním na polygonu. Tři osádky (kapitáni Wellingtonů Mk.IA byli Sgt Taiber, S/Ldr Schejbal, Sgt Korda) uskutečnily v noci z 10. na 11. 9. 1940 nálet na seřaďovací nádraží v Bruselu. Tím byla zahájena operační činnost 311. perutě (více v článku "První akce 311. Československé bombardovací perutě"). 16. 9. 1940 proběhl přesun operační části perutě letky A na letiště East Wretham, odkud Čechoslováci podnikali výpravy nad okupovanou Evropu až do konce jejich působení u Bomber Command v dubnu 1942. Postupně docházelo k přemisťování dalších částí perutě na nové působiště. Některé části zůstali ovšem v Honingtonu až do konce působení jednotky u Bomber Command. V noci z 21. na 22. 9. 1940 došlo k prvnímu nasazení všech šesti operačních osádek, což byla polovina tabulkového stavu normální operační jednotky. Nálet na Calais provedlo i přes silnou protileteckou obranu, všech šest osádek Wellingtonů úspěšně. Při návratu poškodil při přistání v East Wrethamu F/Lt Ocelka Wellington Mk.IA (KX-R, L7785) a zbylé letouny musely přistát na letišti Honington.

 

Trojice Wellingtonů od 311. perutě

Náletu na Berlín v noci 23. – 24. 9. 1940 se zúčastnily tři československé Wellingtony. Jednalo se o první úder Čechoslováků na hlavní město Německa. Všechny tři bombardéry pronikly úspěšně nad Berlín a v silné protiletecké palbě svrhly pumy na cíl. Zpět do Anglie se vrátily pouze dva Wellingtony. Wellington Mk.IA (KX-E, L7788) poškozený protileteckou palbou nad Berlínem ztratil tlak oleje a po zastavení motorů musel nouzově přistát časně ráno v 4:50 hod 24. 9. 1940 u obce Leidschendan u Duivenvoorde v okupovaném Nizozemsku. Osádka se pokusila neúspěšně podpálit letoun a potom se letci rozděleni do dvou skupin vydali na útěk. Tříčlenná skupina, P/O Karel Trojáček (první pilot), P/O Zdeněk Procházka (navigátor), P/O Václav Kilián (přední střelec), byla dopadena 25. 9. ve 23:10 na zámku Duivenvoord. Druhá tříčlenná skupina, Sgt Arnošt Zábrž (druhý pilot), Sgt František Knotek (zadní střelec), Sgt Karel Kuňka (radiotelegrafista) byla dopadena nizozemskou policií v opuštěné sýpce ve Wassenaar. Při zatýkaní došlo k zoufalému činu Kuňky, který ze strachu před zajetím volil raději sebevraždu. Signální pistolí si vpálil světlici do spánku a i přes snahu o záchranu následného dne v 7:00 zemřel v nemocnici Zuidwal v Haagu. Ostatních pět letců skončilo až do konce války v zajetí. I přes snahu Němců obvinit letce za velezradu, zemězradu, špionáž a vyhnutí se pracovní povinnosti, museli na zásah Britů své pokusy zanechat a všech pět letců se dožilo konce války v zajateckém táboře. Wellington Mk.IA (KX-E, L7788) byl Němci opraven a sloužil v Rechlinu až do roku 1944.

 

I po první ztrátě pokračovaly nálety dál. 311. peruť postupně napadla Boulogne, Brémy, Hamburg a Le Havre. Pak nastal černý den perutě. V noci z 16. na 17. 10. 1940 vyslala do akce peruť čtyři Wellingtony, z kterých se vrátil pouze letoun bombardující Kiel. Zbylých tří letounů útočících na Brémy se na základně již nedočkali. Na základnu se nevrátil Wellington Mk.IC (KX-T, L7844) P/O Bohumila Landy. Ve 20:00 hod. byl nad Zuiderským jezerem napaden nočním stíhačem Dornierem Do 17 Z-10 Kauz II od II./NJG 1. Vítězství si připsalo budoucí noční stíhací eso Oblt. Ludwig Becker a radista/střelec Uffz. Josef Staub. Becker zapálil Wellingtonu pravý motor a ten se pak v plamenech zřítil u obce Oosterwolde v Nizozemsku. Z hořícího letounu se dokázali zachránit pouze druhý pilot Sgt Emanuel Novotný a zadní střelec Sgt Augustin Šesták, který se ze zaseklé zadní věže nechal nejdříve vytáhnout ven vyhozeným padákem a po dopadu do jezera musel navíc uplavat přes dva kilometry ke břehu. Oba letci padli do zajetí.

 

Wellington Mk.IA (KX-E, L7788)
po nouzovém přistání 25. 9. 1940

Zbylé dva bombardéry se po bombardování vydaly na cestu zpět k domovu. Ani jeden vzhledem k velmi nepříznivému počasí nedoletěl. Wellington Mk.IC (KX-K, N2773) pilotovaný F/L Josefem Šnajdrem obalila námraza. Od vrtulí odletovaly kusy ledu vrážejícího do trupu letadla a navíc selhala radiostanice. V silné bouři osádka zabloudila a s posledními kapkami benzínu našla zemi. Celé osádce se podařilo nad anglickým pobřežím vyskočit a téměř nový Wellington skončil svoji pouť u Wells kolem 3:20 hod. Po dopadu na strom u East Farm ve West Willoughby byl radiotelegrafista P/O Miloslav Vejražka zabit příliš horlivým příslušníkem Home Guard, který považoval československého letce za německého parašutistu.

 

Posledním ztraceným letounem byl Wellington Mk.IC (KX-H, N2771) S/L Jana Veselého, který se ztratil v silné bouři nad mořem. Letounu obalenému silnou námrazou selhala radiostanice a navíc byl zraněn radiotelegrafista protileteckou obranou. Bloudící Wellington v 3:22 narazil do lana balonové baráže Londýna. Lano odřízlo křídlo a letoun obalen plameny dopadl na tenisové kurty v Bentley Priory u Stanmore, poblíž Velitelství stíhacího letectva. Po dopadu na zem explodovaly nádrže a okamžitě zahynul S/L Jan Veselý (kapitán), Sgt František Zapletal (druhý pilot), P/O Jaroslav Slabý (navigátor), P/O Jaroslav Matoušek (radiotelegrafista) a Sgt Josef Albrecht (přední střelec). Jediný přeživší byl zadní střelec P/O František Truhlář, který utrpěl těžké popáleniny. Přežil jen díky odlomení zadní části při dopadu na zem. Truhláře čekalo dlouhé léčení a řada plastických operací. Po víc jak roce se vrátil k 311. peruti. Následně byl na vlastní žádost převelen do pilotního výcviku a sloužil u 312. perutě. Během vylodění v Normandii pro nedostatek paliva havaroval a znovu hořel. Čekala ho opět řada plastických operací. Po vyléčení sloužil v poválečném československém letectvu, kde hořel potřetí a naposledy při smrtelné havárii na Spitfiru v jeho rodišti Lomnici nad Popelkou 3. 12. 1946.


Po katastrofálních ztrátách z noci 16. – 17. 10. 1940 byla 311. peruť 22. 10. 1940 stažena z operační činnosti. Peruť během krátkého období ztratila 33% vycvičených osádek. Ztráty výrazně zasáhly morálku u perutě a hrozilo převelení k méně nebezpečným úkolům. Nakonec bylo rozhodnuto o ponechání jednotky u stávající činnosti. Výcvik nových osádek byl zintenzivněn, aby došlo k vycvičení potřebného počtu záloh, tolik potřebných pro nasazení u Bomber Command. 311. peruť se během doplňování operačních stavů, kromě výcviku zabývala i záchrannými operacemi, které 15. 11. 1940 vyústily v nalezení jedné sestřelené osádky od 115. perutě.

 

Wellington Mk.IA (KX-E, L7788)
ukořistěný Němci

Po náročné obnově bojeschopnosti, trvající necelých šest týdnů, vtrhli Čechoslováci opět do operační činnosti během noci 8. – 9. 12. 1940. Prvním cílem po znovu získání bojeschopnosti byl přístav Boulogne, na který zaútočily dvě osádky. Druhou misí v prosinci se stal odvetný nálet za těžké bombardování Coventry (14. – 15. 11. 1940) a Birmingham (19. – 20. 11. 1940. Cílem 134 britských bombardérů se měl stát Mannheim. Čechoslováci do akce vyslali čtyři Wellingtony. Jedním z nich byl Wellington Mk.IC (KX-G, T2577) Sgt Jana Křivdy. Letoun startoval jako třetí v 18:10. Letoun se ztěžka odlepil od dráhy a přes motory na plný plyn stoupal velmi pomalu. Blížící se stromy v blízkém lese přinutili Křivdu k obrácení Wellingtonu zpět k přistání. Zachytil při tom o špičky stromů a poté spadl do lesa, kde letoun vzplanul. Příčinou pádu byla pravděpodobně záměna zatahování podvozku za vysunutí přistávacích klapek, které způsobily neochotu stoupat. Po pádu na zem pravděpodobně ihned zahynul Sgt Jan Křivda (kapitán) a Sgt Jiří Janoušek (přední střelec). P/O Josef Doubrava (radiotelegrafista) a Sgt Josef Pavelka (druhý pilot) se zraněními šťastně unikli z hořícího letounu. P/O Vladimír Nedvěd (navigátor) se snažil bez ohledu na vlastní riziko zachránit P/O Jaromíra Toula (zadní střelec) ze zadní střelecké věže, kterému hrozilo uhoření zaživa. Ve snaze pokračoval i přes poblíž vybuchující pumy, které ho odhodili od letounu. Nakonec se podařilo těžce zraněného Toula vyprostit z letounu, ale bohužel již při převozu do nemocnice zemřel. P/O Vladimír Nedvěd získal za svoji statečnost Řád britského impéria (MBE).


Do konce roku vykonala 311. peruť ještě nálety na 4 cíle. Wellingtony zamířily nad Ostende, Vlissingen, Lorient a Le Havre. Poslední akcí roku byl nálet 27. – 28. 12. 1940, kdy do akce vyslala dva letouny na Lorient a jeden letoun na Le Havre. Na 31. 12. 1940 peruť uspořádala silvestrovskou zábavu s tancem, což byla poslední tečka za rokem 1940.

 

Do konce roku 1940 se do operací zapojilo 15 kompletních osádek, které během 16 operačních dnů vykonaly 55 vzletů v celkovém čase 246.48 operačních hodin. Napadeno bylo 18 cílů, na které bylo provedeno 50 náletů. Bylo svrženo 85 250 lb výbušných pum a 2880kusů zápalných pum. Ztráty na létajícím personálu během bojové činnosti se vyšplhaly na 21 ztracených letců, z nichž 14 zahynulo a 7 upadlo do zajetí. Během operační činnosti byl ztracen 1 Wellington Mk.IA a 5 Wellingtonů Mk.IC.

 

War Thunder tým (autor: Petr Žižka)

Přečtěte si více:
Sledujte Air Superiority 2024 a získejte unikátní ceny z Twitch Drops!
Den amerických ozbrojených sil: Oslavujeme s novým emblémem!
Fair Play: květen 2024
Den vítězství ve War Thunderu!