Kawaniši N1K2-J «Šiden-Kai», 407. bojová stíhací skupina, kamufláž vytvořená hráčem TSGT | stáhnout zde

Na počátku vývoje tohoto japonského stíhacího stroje stála specifikace japonského námořnictva 15-Shi, která požadovala jednomotorový stíhací plovákový letoun, který by byl schopen podporovat japonské námořní operace na pacifických ostrovech bez toho, aby vyžadoval pozemní letiště či letadlové lodě. Na požadavek odpovědely továrny Mitsubishi a Kawanishi. V Mitsubishi pouze upravili svůj legendární stroj A6M Zero přidáním plováků (verze A6M2-N), v Kawanishi ale postavili zcela nový stroj.

Prototyp poprvé vzlétl 6. května 1942, poháněný dvouhvězdicovým čtrnáctiválcem Mitsubishi Kasei MK4C o max. výkonu 1850 koní, vybavený dvěma protiběžnými vrtulemi. Ty se ale ukázaly jako nespolehlivé a navíc vyžadovaly příliš těžký reduktor, který snižoval výkony stroje. Druhý prototyp již měl proto klasickou trojlistou vrtuli a nakonec byla v roce 1943 zahájena jeho sériová výroba. Sériové stroje, označované jako N1K1 Kyofu ("silný vítr") měly výzbroj dvou 7,7 mm kulometů typ 97 v krytu motoru a dvou 20 mm kanónů typ 99 model 1 v křídlech. Spojenci tomuto stroji přidělili kódové označení Rex, v té době se již ale Japonsko nacházelo v defenzivě a bylo proto zbytečné vyrábět plovákové stíhací letouny, které měly původně poskytovat podporu čerstvě vyloděným jednotkám.

Relativně brzy ale inženýři z Kawanishi zjistili, že N1K1 by byl výborným základem pro pozemní stíhací stroj. Výkony a manévrovatelnost N1K1 velmi trpěly hmotností plováků, ale bez nich by měl stroj velký výkonnostní potenciál. Na vlastní náklady proto Kawanishi upravilo N1K1 na pozemní verzi odebráním plováků a přidáním klasického zatahovacího podvozku. Stroj rovněž obdržel nový motor - dvouhvězdicový osmnáctiválec Nakajima Homare Ha-45-11 o výkonu 1825 koní, pohánějící čtyřlistou vrtuli. Bylo zachováno středoplošné uspořádání použité u N1K1 a kvůli tomuto (a kvůli dlouhým listům vrtule) musel být užit velmi dlouhý podvozek. Výzbroj zůstala stejná jako u N1K1, byl modifikován kokpit a kapotáž motoru a nový stroj byl pojmenován N1K1-J Shiden ("Fialový hrom"). Při zkouškách se ukázalo, že ve srovnání se stroji Mitsubishi A6M Zero byl Shiden o mnoho rychlejší a ve srovnání se stíhačkou Mitsubishi J2M Raiden měl zase výrazně delší dolet. Revolučním prvkem konstrukce byly automatické klapky, které se vysunovaly a zasouvaly v závislosti na rychlosti a pilot díky tomu mohl věnovat plnou pozornost boji.

Kombinace těchto výhod znamenala, že N1K1-J byl okamžitě doporučen k sériové výrobě, která se rozjela od konce roku 1943. Vzniklo několik subvariant - N1K1-Ja dostal silnější (a definitivní) výzbroj čtyř kanónů typ 99 model 2 se zásobou 200 nábojů na hlaveň, stíhací-bombardovací varianta N1K1-Jb mohl pod křídly nést dvojici 250 kg bomb pod křídly a varianta N1K1-Jc, rovněž stíhací bombardér, mohla nést pod křídly čtyři 250 kg pumy. Vznikl i experimentální stroj označovaný jako N1K1-J KAI-A s pomocným raketovým motorem v zádi trupu a N1K1-J KAI-B upravená do podoby střemhlavého bombardéru s jednou 250 kg bombou na podtrupovém závěsníku a šesti neřízenými raketami pod křídly.

N1K1-J měl ale i vážné nedostatky. Kvůli dlouhému podvozku a středoplošnému uspořádání trpěla konstrukce strukturálními defekty. K tomu se přidaly i problémy s nespolehlivou a poruchovou pohonnou jednotkou, která byla uvedena do sériové výroby příliš brzy a ještě trpěla "dětskými nemocemi". N1K1-J byl stroj obtížný na pilotáž, i při malé chybě přecházel do nekontrolovatelné vývrtky, a jeho potenciálu proto mohl využít jen velmi zkušený pilot. Jen pár dní po prvním letu N1K1-J proto inženýři z Kawanishi zahájili práci na vylepšené a přepracované verzi, pojmenované jako N1K2-J. Byl zabudován výkonnější motor Homare Ha-45-21 o výkonu 1900 koní, a problémy s křídly a podvozkem byly nakonec vyřešeny přestavěním v dolnoplošník, což umožnilo i zkrátit a zpevnit podvozkové nohy. Kvůli zhoršující se průmyslové situaci Japonska vinou spojeneckého bombardování a klesajícímu množství a kvalitě surovin byl ale i zkrácený podvozek velmi nespolehlivý a mnoho strojů havarovalo poté, co se při přistání podvozkové nohy podlomily.

Jinak ale byl N1K2-J zlepšením ve všech ohledech. Díky úpravám konstrukce, která byla daleko jednodušší na výrobu a spotřebovávala méně strategických surovin, se podařilo Shiden odlehčit o nějakých 250 kg, díky čemuž byl N1K2-J rychlejší a obratnější. I přes problémy s motorem byl 1. ledna 1944 zalétán prototyp a nedlouho poté spuštěna sériová výroba s novým jménem Shiden-Kai (kai = modifikovaný). Stroj dosahoval maximální rychlosti 594 km/h a byl velmi obratný - rychlost klopení v rychlosti 386 km/h činila až 82 stupňů za sekundu. Jeho velkými nevýhodami ale byla slabá stoupavost (pouhých 13,2 m/s) a malý výkon ve velkých výškách kvůli málo účinnému turbodmychadlu.

Kromě základní varianty N1K2-J vznikla stíhací-bombardovací varianta N1K2-Ja, schopná nést pod křídly čtyři 250 kg pumy, a dvojmístná cvičná varianta N1K2-K. Ostatní verze již vznikly pouze jako projekty, případně jen jako prototypy - např. N1K3-A, prototyp palubní verze Shidenu, nebo N1K5-J, projekt výškové verze s novým motorem Mitsubishi MK9A Ha-21 Ru o výkonu 2200 koní, a výzbrojí posílenou o dva 13,2 mm kulomety typ 3.

Do boje se Shideny poprvé dostaly počátkem roku 1944 a již zkraje ukázaly, že se jedná o vysoce efektivní stíhací stroje, schopné se s úspěchem postavit nejlepším americkým typům, jako byly F6F Hellcat, F4U Corsair, P-47 Thunderbolt a nebo P-51 Mustang. V rukách zkušených pilotů byl dokonce schopen americké stíhačky i výrazně překonat díky nesrovnatelně vyšší obratnosti a těžké výzbroji. Byly to rovněž na japonské poměry velice odolné stroje, skýtající pancéřovou ochranu kokpitu, neprůstřelné čelní sklo a palivové nádrže vybavené pancířem a samosvornými obaly. Díky tomu byly Shideny schopné snést těžká poškození, a i přesto se bezpečně vrátit domů. Kvůli problémům s motory a zhoršující se situaci japonského průmyslu jich ale bylo vyrobeno jen malé množství - 1435 strojů verzí N1K1-J a N1K2-J a jejich subvariant, z toho pouze 428 patřilo k nejvýkonnější sériové verzi N1K2-J.

Právě kvůli omezenému počtu byly Shideny přidělovány jen elitním perutím, které z nich ale dokázaly dostat maximum. Nejznámější se stala 343. kokútai složená z nejlepších japonských pilotů, jež dokázala Američanům opakovaně působit vážné ztráty. Například 18. března 1945 se podařilo pilotům této jednotky při jedné vzdušné šarvátce sestřelit tři stroje F4U Corsair a dalších pět těžce poškodit (z toho tři musely být po nouzovém přistání odepsány), a to bez jediné vlastní ztráty. Celkově ten den 343. kokútai sestřelila 25 amerických letadel (z toho 14 stíhaček) za cenu patnácti ztracených Shidenů a třinácti mrtvých pilotů. Nakonec ale byla peruť překonána obrovskou přesilou Američanů a utrpěla tak těžké ztráty na strojích i životech, že prakticky přestala jako bojová jednotka existovat. Mezi padlými byl i Kanejoši Muto, stíhací eso s 34 potvrzenými sestřely, kterému je připisován incident, kdy se měl sám ve svém Shidenu postavit dvanácti stíhačkám F6F Hellcat, čtyři z nich sestřelit a zbytek donutit k ústupu. Muto zahynul 24. července 1945, když společně se svou jednotkou vzlétl proti formaci amerických bombardérů - ve skutečnosti ale šlo o početnou formaci stíhacích Hellcatů, a Muto a byl v následné bitvě tváří v tvář drtivé přesile sestřelen.

Do dnešního dne se zachovaly nejméně čtyři kompletní Shideny-Kai verze N1K2-J, z toho tři v USA. Jeden se nachází ve sbírce Národního muzea námořního letectva ve floridské Pensacole. Druhý Shiden ve stíhací-bombardovací verzi N1K2-Ja je k vidění v Národním muzeu USAF na letecké základně Wright-Patterson AFB v Ohiu, a třetí stroj lze navštívit ve Steven F. Udvar-Hazy Center na Dullesově mezinárodním letišti v Dallasu. Čtvrtý stroj, náležející ke 343. kokútai, byl v sedmdesátých letech vyzvednut ze dna průlivu Bungo mezi japonskými ostrovy Honšú a Šikoku, a dnes je k vidění v jednom místním muzeu na Šikoku. Spekuluje se, že právě toto byl stroj Kanejošiho Muta, jehož tělo se nikdy nenašlo.

Ve hře je N1K2-J Shiden-Kai japonský stíhací letoun IV. úrovně s BR 6.3, který v technologickém stromě tvoří přímého následovníka linie strojů A6M Zero. Jeho maximální rychlost činí 595 km/h a jeho čas obratu činí pouhých 19 vteřin, což je ale stejně jako u reálné předlohy vykoupeno slabou stoupavostí - pouze 12,8 m/s. Co se ale výzbroje týče, Shiden-Kai nezaostává. Čtyři kanóny Typ 99-2 ráže 20 mm vám dávají velkou palebnou sílu, a více než štědrá zásoba 900 granátů (225 ran na hlaveň) vám dává možnost zničit hned několik cílů a stále mít dostatečnou rezervu munice. Podvěsnou výzbroj může tvořit buď dvojice neřízených 82 mm raket pro zvýšení palebné síly proti bombardérům, případně až 500 kg bomb pro plnění úloh stíhacího bombardéru. Nesmíme zapomenout ani na odolnost trupu Shiden-Kaie. Stejně jako v reálu, i ve hře je to na japonské poměry velmi odolný stroj a dokáže snést velké množství poškození a stále být schopen dopravit vás zpět na základnu.

Pokud jste se stali mistry herního stylu letounů Zero, tj. nižší rychlost výměnou za bezkonkurenční obratnost, Shiden-Kai pro vás bude to pravé a oproti Zerům nabídne i masivní zlepšení rychlosti, palebné síly a odolnosti. Vzhledem ke svému BR budete často potkávat vysoce výkonné vrtulové letouny z konce války či z poválečného období, jako například F8F Bearcat, Hawkery Tempest Mk.V/Mk.II, či Spitfiry Mk.22/Mk.24 s motory Griffon. Tyto stroje jsou rychlejší než vy, často vás i přestoupají, ale žádný z nich vás nebude schopen překonat v horizontální obratnosti - stejně, jako tomu bylo u Zera. Nalákejte proto nepřítele do manévrového souboje na krátkou vzdálenost, a následně využijte své obratnosti, abyste jej dostali před hlavně svých kanónů.

BR 6.3 rovněž znamená, že je pravděpodobné setkání s proudovými stíhačkami první generace, jako například P-80A či Gloster Meteor F.Mk.3. Proti těmto letounům bude váš nedostatek rychlosti ještě více markantní, vaše výhoda v obratnosti ale bude o to znatelnější. Při boji s proudovými stíhačkami proto využijte jejich rychlost proti nim, vyhněte se jejich vysokorychlostním úderům a učiňte ze sebe těžko zasažitelný cíl. Trpělivě čekejte, než pilot tryskového letounu buď udělá chybu a zahájí manévrový boj, případně dokud boj nevzdá a neustoupí. Jinou účinnou taktikou je využít faktu, že na bojiště dorazíte až v druhé vlně, a vyhledávat proudové stíhačky, které jsou již zaneprázdněny souboji, často budou nízko nad zemí a nebudou mít dostatečnou rychlost. V tento okamžik není nic lepšího, než se přiřítit z výškové převahy, a zaútočit ve chvíli, kdy bude pilot tryskového stroje věnovat pozornost jinému cíli.

Ačkoliv tedy Shiden-Kai neoslňuje svou rychlostí, kombinuje v sobě těžkou výzbroj, vynikající obratnost a odolný trup, díky čemuž může být ve správných rukou smrtícím strojem. Pokud si jej pak oblíbíte, můžete si odemknout jak stíhací-bombardovací verzi N1K2-Ja (výkonově shodná s N1K2-J, ale s vyšším nákladem pum), tak i následovníka - nezvykle vypadající stíhačku J7W1 Shinden, jež vyčnívá svou vysokou rychlostí, designem trupu typu "kachna", a ničivou palebnou silou čtyř 30 mm kanónů.

War Thunder tým (autor: Jan Kozák)

V jedné z následujících aktualizací přidáme vítězné značky, používané 343. Kokutai:

Značky vytvořeny hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz

Uvidíme se na obloze