Bf 109 G-6 Franze Stiglera, eskortující nepřátelskou B-17, kamufláž pro Bf 109 vytvořená hráčem LoneWolfSones | stáhnout zde

Ludwig Franz Stigler se narodil v Regensburgu 21. srpna 1915 jako mladší ze dvou synů Franze Stiglera. Jeho život ovlivnili oba rodiče, na které rád vzpomínal; matka nad ním držela pevnou ruku a vychovávala jej v přísném katolickém duchu, zatímco otec byl uvolněnější, jemný a laskavý člověk. Na památku svého otce, který byl za 1. světové války průzkumný pilot, zvolil mladý Stigler prostřední jméno Franz.

Nadporučík Franz Stigler

Po válce se Stiglerův otec staral o koně na statku. Potkal Otce Josefa, katolického kněze, který sloužil v 1. světové válce jako stíhací pilot. Rozhodli se otevřít kluzákovou školu pro místní děti poté, co se jim podařilo našetřit na plány na školní kluzák Stamer Lippisch, a následně dohlíželi na jeho stavbu, kterou prováděli místní kluci. Franz Stigler se pak na kluzáku poprvé proletěl v roce 1927, tedy ve svých pouhých dvanácti letech.

Jeho otec jeho první let s hrůzou sledoval. Kluzák prudce zvedl nos, vznesl se, a následně prudce klesl dolů a dopadl na zem. Stigler senior se v panice rozběhl k místu dopadu, ale naštěstí našel syna v pořádku a nezraněného. Rozplakal se a objal ho, přičemž se mu horlivě omlouval, když si uvědomil, že zapomněl přidat protizávaží, které by kompenzovalo malou váhu Stiglera juniora. Kluzák byl následně opraven a Stigler, který se nenechal odstrašit, mohl brzy poprvé vzlétnout se vším všudy.

K matčině radosti začal Stigler studovat na kněze, ale poté, když byl nachytán v láskyplném objetí s dcerou místního sládka, bylo jasné, že ze Stiglera kněz nebude. Místo toho chtěl létat a poté, co zahájil studium leteckého inženýrství na univerzitě, se Stigler začal soustředit na létání samotné. Kvalifikoval se jako dopravní pilot a čtyři roky létal pro Lufthansu, přičemž do deníku nashromáždil 2 000 letových hodin. Poté, v roce 1937, byl Stigler povolán do nového zaměstnání – instruktora armádních pilotů. Účastnil se i občanské války ve Španělsku, kde shazoval zásoby silám nacionalistů.

Stiglerovi se místo instruktora zamlouvalo - jedním z jeho studentů byl i jistý Gerhard Barkhorn, který se měl později stát druhým nejlepším německým stíhačem. Stigler nicméně záhy zjistil, že postrádá potřebnou autoritu na to, aby se zabýval některými z jeho vojenských studentů, a proto byl zařazen do řad Luftwaffe. Jako velmi zkušený pilot byl povýšen do hodnosti Unteroffizier (desátník), a na začátku roku 1939 trénoval i svého staršího bratra Augusta, který však dal přednost bombardérům. Franz se ale o svého bratra obával – i kvůli tomu, že otevřeně vystupoval proti NSDAP, stejně jako jeho rodiče, jež oba při volbách v roce 1933 hlasovali proti Hitlerovi. August pak sice dokončil pilotní výcvik, ale Franzova hrdost na bratra měla krátké trvání - v říjnu 1940 Augustův Ju-88 havaroval při vzletu a on zahynul. Ztráta bratra Stiglera naplnila hněvem a záhy na to se přihlásil do služby v přední linii.

Po přijetí a zařazení mezi stíhače byl Stigler povýšen do hodnosti Feldwebel (četař), a na jaře 1942 vyslán do severní Afriky, kde létal ve stavu JG 27, vyzbrojené Messerschmitty Bf 109 F. I přes jeho 4000 letových hodin byl první Stiglerův střet s nepřítelem katastrofa. Jeho peruť se dostala do vzdušné šarvátky se stíhačkami P-40 v barvách RAF, Stiegler ale zpanikařil, opustil svého velitele a vrátil se zpět na základnu. Po přistání měl jeho nadřízený, Gustav Roedel (eso s 37 sestřely na kontě) tolik shovívavosti, aby poblahopřál Stiglerovi k tomu, že se mu podařilo přežít svou první misi. Stigler odpověděl, že by rád potvrdil Roedelův poslední sestřel, ale nejprve si musí vzít nové kalhoty. Stigler byl brzy poté představen legendárnímu esu Hansu-Joachimovi Marseillovi. Okamžitě si Marseilla oblíbil, ale brzy zjistil, že ostatní letci z JG 27 na tom nejsou stejně.

Osádka B-17F "Ye Olde Pub"

Dne 31. května si Stigler připsal svůj první sestřel - P-40. Po přistání jej Roedel pokáral za jeho spokojený úsměv, a připomněl mu, že RAF dostala jejich tři kamarády v tom samém souboji, a tudíž nebylo co oslavovat. Krátce poté byl Stigler poprvé sestřelen a zpět na letiště se dostal na hřbetě velblouda, patřícím místnímu kmenu Beduínů. Do konce července následně Stigler sestřelil pět britských letounů a stal se tak esem. Podobně jako Roedel si odmítl malovat značky sestřelů na trup svého letounu. Byla to pro něj pouze práce a týmový úspěch, osobní sláva nebyla cílem. Nakonec mu museli fotografové, kteří dokumentovali hrdinské činy JG 27, nařídit, aby si značky sestřelů namaloval. Později v září 1942 byl Stigler poslán zpět do Německa na dovolenou.

Po konci svého nasazení v severní Africe se Stigler dostal do bojů nad Sicílií, kde se střetnul se spojeneckými bombardéry. Jeho seznam vítězství stále rostl – jen v dubnu 1943 sestřelil 17 letadel. Později téhož měsíce se Stigler poprvé setkal s Adolfem Gallandem. Setkání bylo z Gallandovy strany zamýšleno jako připomenutí pokynu pronásledovat nepřátelské stíhačky místo bombardérů, ale po prodiskutování taktiky a svých zkušeností ze Španělska mezi sebou Stigler a Galland navázali velmi dobré vztahy. Během pobytu na Sicílii byl ale Stigler vyslýchán gestapem; katolická církev se v Německu účastnila rozdmýchávání protinacistických nálad, a zjistilo se, jaké postoje vůči NSDAP měl zesnulý bratr August. V srpnu se Stigler octl zpátky v Německu, kde měl za úkol bránit vzdušný prostor Říše proti masivnímu dennímu bombardování USAAF.

23. prosince 1943 byl Stigler zapojen do incidentu, který mu o desítky let později přinesl slávu. Na jeho první misi, při bombovém náletu na Brémy, byla jedna B-17F z 379. bombardovací skupiny, stroj „Ye Olde Pub“ pod velením poručíka Charlese „Charlieho“ Browna, těžce poškozena palbou flaku a německých stíhaček. Dva motory ze čtyř byly těžce poškozeny a poskytovaly jen zlomek výkonu, zásah flaku roztrhal nos letounu, jedna část výškovky byla úplně odstřelena, a hydraulika, elektrický systém i palubní rozvod kyslíku byly nefunkční. Ocasní střelec byl mrtev, většina posádky včetně Browna byla různě vážně zraněna, a funkční byly pouze tři obranné kulomety – dva ve hřbetní věži, a jeden v roztrhaném nose. Brown dokonce krátce ztratil vědomí kvůli nedostatku kyslíku ve velké výšce, a následný pád letounu se mu podařilo zastavit až ve výšce nějakých 600 metrů. Brown se ale nevzdával, a ačkoliv se „Ye Olde Pub“ držela ve vzduchu prakticky jen silou vůle, byl odhodlán dostat svůj stroj i posádku domů. Jeho pomalu se vlekoucí letoun byl zpozorován německými vojáky na zemi, a nakonec to byl Stiglerův Messerschmitt Bf 109 G-6, který odstartoval, aby americkému letounu zasadil ránu z milosti. Když ale Stigler spatřil, v jakém stavu se jeho kořist nachází, nad nepřítelem se slitoval. K překvapení Američanů zaujal Stiglerův stroj pozici po boku bombardéru, a Stigler se snažil signály rukou přimět Browna k přistání. Brown toto odmítl, a Stigler se tak místo toho snažil jej přesvědčit, aby změnil kurz směrem do neutrálního Švédska. Když ale bombardér pokračoval dál směrem k Británii, Stigler přestal gestikulovat, a potrhanou „Ye Olde Pub“ eskortoval až nad pobřeží. Zde Američanům zasalutoval, poslal jim krátkou modlitbu, a zamířil zpět domů. Brownovi se následně podařilo svůj stroj dotáhnout až na britské ostrovy, kde nouzově přistál na základně RAF Seething. V pooperačním hlášení pak uvedl, že jej neznámý německý pilot nechal jít. Nadřízení mu ale zakázali tento příběh šířit dál, neboť nechtěli podporovat jakékoliv sympatizování s nepřítelem. Brown toto později komentoval slovy: „Někdo rozhodl, že nemůžete být zároveň člověk, a zároveň sedět v německém kokpitu.“ Stigler sám o incidentu mluvit nemohl, neboť by tím riskoval válečný soud, a pravděpodobně i trest smrti.

Charlie Brown a Franz Stigler v roce 2008

V lednu 1944 byl Stigler povýšen, a bylo mu svěřeno velení letky v rámci JG 27, která tehdy operovala z rakouského Grazu. Zde strávil mnohem více času cvičením svých pilotů, než bojem s nepřítelem. Podmínky pro získání Rytířského kříže byly tehdy zvýšeny, ale o to se již Stigler nestaral. Místo toho pokračoval ve své vynikající službě, ale všechna svá vítězství připisoval mladým pilotům, aby pomohl posílit jejich sebevědomí.

V říjnu byl Stigler během souboje zasažen do hlavy americkou kulkou ráže .50 (12,7 mm). Zní to neuvěřitelně, ale Stigler přežil. Doktoři nicméně byli znepokojeni možným poškozením mozku. Během rekonvalescence se nějaký čas staral o nedávno ovdovělou matku, aby se v lednu 1945 vrátil k létání. Ještě ten samý měsíc nastoupil na přeškolovací kurz na proudové stíhačky Messerschmitt Me 262, a přeškolení se krátce vrátil ke službě instruktora. Poslední dny války pak prožil na frontě v rámci elitní perutě JV 44. Záznamy jednotky uvádějí, že Stigler sestřelil v Me 262 nejméně čtyři americké bombardéry, nicméně nebylo možné je ověřit, neboť Stigler odmítal potvrzovat své vítězství. Jeho válečná kariéra skončila v květnu 1945, kdy jen pár dní před koncem války se svým Me 262 uletěl na západ, aby se vzdal americkým silám.

V poválečném Německu se Stigler protloukal, jak to jen šlo. V roce 1953 se pak přestěhoval společně se svou ženou do Kanady, kde si našel práci jako mechanik v dřevařské společnosti. Brzy poté se stal otcem, když mu jeho žena porodila dceru. V roce 1954 se ale Stiglerovi rozvedli, on se posléze znovu oženil a koupil sportovní letoun Messerschmitt 108 Taifun, který obdařil stejným označením a barvami, jako měl jeho někdejší Messerschmitt 109. S tímto strojem pak na leteckých dnech hrál "nepřítele".

Ještě jednou se ale měl Stigler setkat s velitelem bombardéru, který tehdy ušetřil. V roce 1986 na setkání válečných pilotů byl Charles Brown, tehdy již v penzi, vyzván, aby vyprávěl nějakou pamětihodnou událost z války. Brown následně pověděl příběh o neznámém německém pilotovi, který jej a jeho posádku tehdy ušetřil. Následně se pak bývalý pilot bombardéru snažil neznámého letce nalézt. Povedlo se mu to až o čtyři roky později, když Stigler, tehdy žijící v Kanadě, zjistil, kdo se po něm shání, a poslal Brownovi dopis. Když pak Stigler po telefonu potvrdil, že je opravdu oním milosrdným pilotem, stali se s Brownem blízkými přáteli, kterými setrvali až do Stiglerovy smrti.

Franz Stigler zemřel 22. března 2008 v úctyhodném věku 92 let.

War Thunder tým (autor: Mark Barber)

Při příležitosti připomenutí tohoto hrdinského činu vám představujeme komunitní video:

Uvidíme se na obloze