War Thunder background
Jihokorejské vzdušné síly
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

 P-51D-30 jihokorejských vzdušných sil, kamufláž vytvořena hráčem Devil_Hound | stáhněte si jí zde


Po konci 2. světové války se Korejský poloostrov, předtím okupovaný Japonci, opět mohl těšit nezávislosti. Tento stav ale netrval dlouho - severní polovina poloostrova byla ve sféře vlivu SSSR, zatímco jižní část se octla v zájmové sféře USA. Jakékoliv pokusy o nastolení jednotné demokratické vlády pak byly zmařeny vojenskou okupací, kdy Američané obsadili celé území jižně od 38. rovnoběžky, zatímco komunističtí vojáci, podporovaní Sověty, ovládli severní část poloostrova.

 

Kořeny jihokorejského letectva sahají do roku 1946, kdy byla založena Jihokorejská asociace leteckého konstruktérství, jež měla za úkol propagovat na veřejnosti význam letectva. První jednotka pak byla zformována 5. května 1948, a o rok později obdrželi Jihokorejci od Američanů deset lehkých pozorovacích letounů Piper L-4 Grasshopper. a menší množství cvičných strojů AT-6 Texan. V lednu 1949 byla následně založena armádní letecká akademie a 1. října 1949 byly oficiálně vytvořeny Vzdušné síly Jihokorejské republiky (anglická zkratka ROKAF).

 

Stroj japonské výroby Tachikawa
Ki-9 s jihokorejským značením

S rychle se zhoršující situací na Korejském poloostrově vyvstala potřeba co nejvíce posílit stavy ROKAF. Když pak 25. června 1950 severokorejské jednotky překročily 38. rovnoběžku a zahájily invazi s úmyslem obě Koreje sjednotit pod komunistickou nadvládu, jihokorejské letectvo čítalo nějakých 1800 mužů, z nichž jen pár mělo nějaké válečné zkušenosti, a 20 cvičných a spojovacích/pozorovacích letounů. Severokorejci, kteří byli ze Sovětského svazu zásobováni výkonnými pístovými stíhačkami Jakovlev Jak-9, Lavočkin La-7 a Lavočkin La-9, tehdy jihokorejské letce převyšovali početně i kvalitativně. S americkou intervencí ale přišla i vydatná materiální podpora ze strany Američanů. Prvními letouny, jež byly ROKAF dodány, bylo deset pístových stíhaček North American F-51D Mustang, doprovázených skupinou instruktorů pod velením majora Deana Hesse. Ten po přesunu stíhaček na leteckou základnu v Daegu zahájil operaci Bout One, jež měla za úkol vycvičit vybrané jihokorejské piloty (z nichž někteří za války létali v řadách japonského letectva) k provádění stíhacích bombardovacích misí jako podpory vojskům Spojených národů. Projekt zpočátku nenesl kýžené výsledky, a celé jednotce, nazvané 51. provizní stíhací peruť, hrozilo zrušení. Jihokorejští piloti zpočátku nebyli schopni Mustangů efektivně využít, a fakt, že jen málo Korejců hovořilo anglicky, ztěžovalo koordinaci útoků s americkou armádou a letectvem. K tomu se navíc přidala i velká zranitelnost Mustangů protileteckou palbou, neboť jejich kapalinou chlazený řadový motor byl velmi náchylný na poškození. Jen během prvních dvou týdnů ztratila 51. provizní stíhací peruť dva Mustangy vinou protivzdušné palby. Později, po ztrátě dalších dvou Mustangů major Hess rozhodl o nutnosti dalšího výcviku a nakonec se mu podařilo z jihokorejských pilotů ukovat efektivní hloubkové piloty, jež se následně aktivně účastnili bojů podél řeky Naktong během obrany Pusanského perimetru. Když pak velení amerického letectva vidělo úspěšnost projektu Bout One, bylo Jihokorejcům dodáno dalších 30 Mustangů, které do akce létaly vyzbrojené bombami, raketami a napalmem.

 

V srpnu 1951 bylo jihokorejské letectvo oficiálně prohlášeno za schopné samostatného působení, a přeživší z 51. provizní stíhací perutě utvořili základ 10. stíhacího křídla Korejské republiky, jež byla umístěna na základně Sačeon. Tyto jednotky již dokázaly vést vyrovnaný boj se severokorejskými pístovýmu stroji, nicméně příchod proudových stíhaček MiG-15, jež zpočátku překonávaly vše, co mohli Američané či Spojené národy vyslat do boje, znamenal pro pístové Mustangy Jihokorejců vážnou hrozbu. Jedinou výhodou Mustangů, pokud došlo ke vzdušnému boji s MiGy, byla jejich podstatně vyšší obratnost, jinak ale samozřejmě proudové stíhačky s šípovitým křídlem deklasovaly pístové Mustangy ve všech ohledech. Jihokorejci se snažili zajistit dodávku proudových strojů, nicméně první letouny North American F-86F Sabre, které jako jediné západní stroje tehdy dokázaly s MiGem-15 vést vyrovnaný boj, byly dodány až v roce 1955, dva roky po uzavření příměří a ustálení hranice na 38. rovnoběžce, jež se stala ostře střeženou demilitarizovanou zónou.

 

Formace F-51D v roce 1954

Korejská válka neskončila mírovou smlouvou, nýbrž pouze klidem zbraní. Pod neustálou hrozbou nové severokorejské ofenzivy proto ROKAF usilovně pracovalo na posílení stavů a na modernizaci techniky. Během šedesátých let Jihokorejci kromě cvičných letounů Northrop T-28 Trojan začali dostávat i dodávky stíhaček F-86D Sabre, Northrop F-5A Freedom Fighter a postupem času i výkonné stíhačky McDonnell Douglas F-4D Phantom II. Společně s tím se rozvíjel i systém velení a logistiky, a po celé zemi vznikaly nouzové ranveje pro použití v případě války. Jedna jednotka, vybavená dopravními Curtissy C-46 Commando, se následně účastnila Vietnamské války, kde podporovala korejský kontingent.

 

Dodávky pokračovaly i během sedmdesátých let, kdy ROKAF do výzbroje zařadila vylepšené F-5E Tigery II a F-4 Phantomy verze E, společně s dopravními letouny C-123, protiponorkovými stroji Grumman S-2 Tracker, a větším množstvím cvičných strojů. Během osmdesátých let byly následně zakoupeno prvních 40 stíhaček General Dynamics F-16 Fighting Falcon, jejichž stavy byly během devadesátých let podpořeny i domácí výrobou licenční verze F-16, označené jako KF-16 (ekvivalent F-16 Block 52). Po roce 2000 pak začaly být stíhačky F-5 a F-4 vyřazovány z výzbroje ve prospěch domácích víceučelových lehkých stíhaček KAI F/A-50 a stíhaček McDonnell Douglas F-15 exportní verze K.

 

V současné době je ROKAF velice moderně vybavenou organizací, která je za vydatné podpory Američanů udržována ve stavu vysoké připravenosti kvůli neustálé hrozbě ze strany KLDR. Nejmodernějšími letouny ROKAF jsou v současnosti stroje F-15K Slam Eagle, podporované stíhačkami F-16 a KF-16 Block 52/52+. Ve službě se ještě nachází větší množství strojů F-5 a F-4/RF-4, ty jsou ale nahrazovány jak letouny F-16, tak i zmíněnými KAI F/A-50. V rámci trojfázového plánu rozvoje stíhacího letectva pak v září 2014 jihokorejská vláda uzavřela se Spojenými státy kontrakt na dodávku čtyřiceti stíhaček F-35A Lightning, jejichž první kusy mají být dodány v roce 2018.

 

Transportní úkoly obstarávají primárně letouny CASA CN-235, doplňované stroji Lockheed C-130H a C-130J Hercules. Výcvik pilotů probíhá na letounech KAI KT-1 a KAI T-50 Golden Eagle, vrtulníkový park je pak tvořen stroji Eurocopter AS332 Super Puma, Sikorsky UH-60 Black Hawk, Boeing CH-47 Chinook a sedmi vrtulníky Kamov Ka-32.

 

War Thunder tým (autor: Aaron Lentz)

Přečtěte si více:
Sledujte Air Superiority 2024 a získejte unikátní ceny z Twitch Drops!
Den amerických ozbrojených sil: Oslavujeme s novým emblémem!
Fair Play: květen 2024
Den vítězství ve War Thunderu!