T-54 mod. 51 - ranná verze, kamufláž vytvořená hráčem _pumpkin | stáhnout zde

Během druhé světové války tvořil páteř sovětských tankových sil střední tank T-34. Ten byl ve službě od roku 1940 a v době svého vzniku v sobě spojoval výbornou kombinaci ochrany, mobility a palebné síly, která tehdy překonávala jakýkoliv tank na světě. I přes některé své nevýhody (např. stísněný prostor posádky, primitivní převodovka, krátká životnost motorů u prvních sérií apod.) byl neustále vyvíjen – přes verze s novou hexagonální věží až po verzi T-34/85, vybavenou novou věží s 85 mm kanónem D-5T. Nebylo však možné provádět větší refity a úpravy tohoto tanku, neboť válečná produkce měla naprostou prioritu a nebylo žádoucí jí přerušovat kvůli případnému zavádění novinek.

Kolona tanků T-54

V roce 1943 byl vytvořen návrh prototypu tanku T-44, který ve srovnání s T-34 byl krokem kupředu. O poznání nižší trup se vyznačoval podvozkem z torzních tyčí a hlavně příčně umístěným motorem – toto umístění šetřilo místo a umožnilo přesunout věž doprostřed trupu. Pancéřová ochrana byla vynikající – čelní, 90 mm silný pancíř pod úhlem 60 stupňů poskytoval ochranu ekvivalentní k 180 mm plochému ocelovému plátu, věž měla čelo 90 mm silné. T-44 byl vyzbrojen 85 mm kanónem D-5T, stejnou zbraní jako T-34/85. Ten měl během války uspokojivou palebnou sílu, Sověti ale věděli, že při rychlosti vývoje tanků se stane brzy neúčinný. Proběhly proto pokusy T-44 přezbrojit kanónem D-25T ráže 122 mm (prototyp T-44/122), případně kanónem D-10T ráže 100 mm (prototyp T-44/100), jež se osvědčil při užití na stíhačích tanků SU-100. Oba pokusy ale selhaly, neboť věž T-44, převzatá z T-34/85, nebyla určena pro tak těžkou výzbroj a výsledky zkoušek byly neuspokojivé. Bylo proto rozhodnuto o zahájení vývoje nového typu tanku, jež by byl od začátku vyzbrojen 100 mm kanónem.

Práce na projektu započaly v říjnu 1944 v konstrukční kanceláři OKB-250, působící v továrně č. 183 v Nižném Tagilu. V prosinci 1944 byl design dokončen a prototyp spatřil světlo světa v únoru 1945. Nový tank byl založen na uspořádání T-44, měl však přepracovanou věž, která byla bez problémů schopná pojmout kanón D-10TK ráže 100 mm. Tato zbraň byla schopná při užití standardní APHE munice BR-412 prorazit 150 mm silný plochý ocelový plát na vzdálenost 1000 m a šlo tedy o nejlepší protitankovou zbraň, kterou Sověti v té době měli. Sekundární výzbroj byla tvořena dvěma kulomety GWT ráže 7,62 mm, o pohon se pak staral vodou chlazený dvanáctiválec V-54 o výkonu 520 koní při 2000 otáčkách za minutu, který tanku uděloval maximální rychlost 43,5 km/h. Bylo neseno celkem 530 litrů paliva ve vnitřních nádržích a dalších 130 litrů v nádržích externích, maximální dojezd činil 360 km. Co se pancéřové ochrany týče, čelo věže bylo 180 mm silné, čelní plát pod úhlem 60 stupňů měl tloušťku 120 mm a boční pancíř byl 90-150 mm silný. Celkem tank vážil 35,5 tuny.

Ještě před začátkem produkce byl ale tank modernizován. Pod názvem Objekt 137 byl v lednu 1945 dokončen prototyp vylepšené verze původního tanku. Pancíř věže byl posílen na 200 mm zepředu a 125-160 mm po bocích a byla zvětšena kapacita paliva (aby se vykompenzovala větší hmotnost tanku). Dvojice kulometů GWT byla nahrazena kulomety SG-43 ráže 7,62 mm, umístěnými po stranách korby a ovládané řidičem. Celková hmotnost vzrostla na 39,15 tuny. Zkoušky probíhaly mezi červencem a listopadem 1945 a i přes množství nedostatků byl Objekt 137 přijat pro sériovou výrobu. Pod názvem T-54 byl tank 29. dubna 1946 oficiálně zařazen do výzbroje a sériová výroba se v Nižném Tagilu rozjela v roce 1947.

První série T-54 (označována jako T-54-1) ale nebyla tak úspěšná, jako se očekávalo. Vadila omezená zásoba munice (pouze 34 granátů ráže 100 mm) a design věže, který kvůli svému tvaru měl na spodní straně čela dvě „pasti na střely“, od kterých se mohl příchozí granát odrazit přímo do slabého vrchního pancíře korby. V roce 1948 byla proto produkce zastavena a konstruktéři začali pracovat na vylepšené verzi. Byla navržena nová kupolovitá věž s převisem vzadu, inspirovaná těžkým tankem IS-3, která již neměla problémy se zranitelnými místy jako předchozí věž. Kulometná výzbroj byla pozměněna na jeden kulomet SG-43, umístěný v trupu a ovládaný řidičem, a jeden kulomet DŠK ráže 12,7 mm v protiletadlové lafetě na vrchu věže. Byla modernizována převodovka a tank dostal širší pásy. Produkce této verze, označené jako T-54-2, se rozjela v roce 1949 v továrně č. 183.

O dva roky později byla zavedena do výroby třetí varianta, označená jako T-54-3. Z věže byl odstraněn převis, čímž vznikla čistě kupolovitá věž, charakteristický znak tanků T-54/T-55. Byl přidán teleskopický zaměřovač střelce TŠ-2-22 a zadýmovací systém TDA. Sériové tanky nesly radiostanici R-113, velitelská verze označená jako T-54K nesla tyto radiostanice dvě.

Moduly tanku T-54 mod. 51 ve War Thunderu

Sériová výroba úspěšně probíhala, designéři ale dále pracovali na vylepšeních a modernizacích. Verze, označená jako T-54A, v roce 1953 dostala zařízení pro noční vidění a dělo D-10TG, vybavené vertikálním stabilizátorem STP-1 „Horizont“ a systémem odvodu povýstřelových spalin. Dále byl do tanku zabudován brodící šnorchl OPVT, stanoviště střelce dostalo vylepšený teleskopický střelecký zaměřovač TŠ-2A-22, a řidič mohl využít infračerveného periskopu TVN-1, kombinovaného s infračerveným reflektorem. Vícestupňové vzduchové filtry motoru a vylepšené ovládání chlazení zvýšily výkon motoru a dále přibyla elektrická olejová pumpa, automatický hasící systém a přídavné palivové nádrže. Produkce této verze začala v roce 1954 a postupně se rozjela i v ostatních zemích východního bloku, včetně Československa. Číňané pak T-54A vyráběli pod názvem Typ 59.

T-54 byl výborným tankem, který ve své době představoval nejlepší vozidlo své třídy. Ve světě ohrožovaného jadernou válkou ale začali sovětští představitelé na vozidle postrádat systém ochrany proti zbraním hromadného ničení. Konstrukce T-54A byla proto pozměněna, aby posádce mohla poskytnout alespoň základní ochranu před jadernými či chemickými zbraněmi. Byl zabudován systém ochrany PAZ a výkonnější motor V-55 o výkonu 581 koní. Byla zvětšena kapacita munice na 45 tříštivotrhavých a průbojných granátů s tím, že se počítalo se zavedením nového typu munice – HEAT granátů BK5M, schopných probít pancíř až 390 mm silný. Dále byly modernizovány periskopy velitele, střelecký zaměřovač a stabilizátor kanónu STP-2 „Cyklon“, fungující v horizontální i vertikální rovině. Při zkouškách se následně ukázalo, že tento tank, přejmenovaný na T-55, je ve všech ohledech lepší než těžké tanky IS-2 a IS-3, neboť skýtal srovnatelnou palebnou sílu a lepší pancéřovou ochranu v kombinaci s neporovnatelně větší mobilitou. Tímto okamžikem Sověti opustili dělení tanků na lehké, střední a těžké, a zavedli pojem „hlavní bojový tank“ (anglická zkratka MBT). Ten se stal označením pro všechny podobné typy tanků na celém světě, a udržel se až dodnes. Produkce T-55 byla zahájena v lednu 1958.

Tanky T-54/T-55 se staly nejpočetnějším tankem v historii – jen v SSSR se vyrobilo 35 000 kusů T-54 všech verzí a 27 500 kusů T-55, zatímco 3000 T-54 a 7 000 T-55 se vyrobilo v Polsku a v Československu továrny opustilo 2 700 strojů T-54 a 8 300 T-55. Tyto tanky tvořily společně s typem T-62 drtivou většinu obrněných sil SSSR a dodnes jsou uchovávány v rezervách Ruské federace. V roce 1956 se účastnily potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku a několik tanků bylo zničeno pomocí Molotovových koktejlů či protitankových děl. Jeden stroj byl ukořistěn revolucionáři a doručen na britskou ambasádu, která jej urychleně odeslala do Velké Británie. Zde byl tank důkladně prozkoumán a Britové s úžasem zjistili, že jejich tanky Centurion, vyzbrojené kanónem Royal Ordnance QF 20-pounder ráže 84 mm, nedokážou při čelním střetnutí T-55 prostřelit. Tento poznatek stál za zahájením vývoje silnějšího kanónu Royal Ordnance L7 ráže 105 mm, jež byl od roku 1959 instalován na tanky Centurion Mk.7 a nově vyvinuté americké tanky M60. Dále jím byly vyzbrojeny německé Leopardy 1 a izraelské tanky Merkava Mk.I.

Byli to právě Izraelci, kteří se stali nejvíce překvapujícím provozovatelem tanků T-54/T-55. Během Šestidenní války se totiž Izrael zmocnil většího počtu T-54/T-55, užívaných arabskými státy, a zařadil je do výzbroje pod označením Tiran („Diktátor“ v hebrejštině), kde sloužily po boku tanků Centurion a M48 Patton. Izraelci ukořistěné sovětské tanky nadále vylepšovali – Tiran 4 měl sovětské kulomety vyměněny za americké kulomety ráže .30 (7,62 mm) a Tiran 5 obdržel americký kanón M68 ráže 105 mm (americká licenční verze kanónu L7). Izraelci následně tyto tanky s úspěchem použili v Jomkippurské válce. Tankisté chválili jednoduchost designu, snadnou údržbu a relativně malé rozměry, usnadňující kamufláž. Stěžovali si ale na stísněný prostor pro posádku (což byl častý problém všech sovětských tanků do té doby), malou kapacitu munice pro kanón a nedostačující depresi kanónu (zatímco západní tanky měly standardní depresi -8 stupňů, T-54/T-55 byly schopné pouze pětistupňové deprese).

Tanky T-54/T-55 zaznamenaly obrovský exportní úspěch. Užívala je prakticky každá země Varšavské smlouvy a rovněž i velké množství dalších zemí světa – Lybie, Sýrie, Egypt, Irák, Írán, Indie, Severní Vietnam a další. Tyto stroje se nikdy neúčastnily boje pod sovětskou vlajkou, ale ve službě výše jmenovaným zemím se účastnily arabsko-izraelských válek, války ve Vietnamu, a modernizované irácké exempláře se postavily i proti nesrovnatelně modernějším americkým M1 Abramsům a britským Challengerům během operace Pouštní bouře. Dodnes jsou T-54/T-55, ačkoliv často v rozsáhle modernizovaných variantách, ve službě ve více než v 60 armádách světa.

War Thunder tým (autor: Adam Lisiewicz)

Uvidím se na obloze