War Thunder background
Chorvatské vzdušné síly
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

 Fiat G50, 'Žlutá' 3504, 12. peruť, Chorvatské vzdušné síly, kamufláž vytvořena hráčem  Bineos_si | stáhněte si jí zde


Koncem třicátých let situace v Evropě nenechávala nikoho na pochybách v tom, že dojde k další velké válce - a zvláště to platilo pro území Balkánu, který patřil jedním z nejvíce ohrožených míst. Královské jugoslávské letectvo (VVKJ), o němž jsme již v minulosti článek prezentovali, se proto tváří v tvář nebezpečí napadení země rozhodlo pro rozsáhlou modernizaci své armády, včetně letectva. Plán zahrnoval import moderních letounů ze zahraničí, domácí produkci i navýšení počtu výcvikových středisek pro piloty.

 

Mato Dukovac - nejlepší
chorvatské eso 2. světové války

Bohužel pro Jugoslávce, stalo se tak příliš pozdě. V dubnu 1941 Jugoslávii obsadila vojska Osy, a pouhých 262 jugoslávských strojů muselo na obloze čelit dvěma tisícovkách italských, německých a maďarských letounů. Jugoslávští vojáci na zemi mezitím statečně bojovali s velkou přesilou, po jedenácti dnech ale bylo po všem. Padlo 142 jugoslávských letců, z toho dvanáct z nich byli Chorvaté. Na oplátku se jim podařilo sestřelit zhruba 35 nepřátelských letounů.

 

Loajalita Chorvatů se během konfliktu rozdělila na dva tábory. Někteří se rozhodli i nadále bojovat za Jugoslávii, zbytek ale uvítal invazi vojsk Osy jako možnost k vytouženému osamostatnění chorvatského národa. 10. dubna 1941 byl Německem vyhlášen nezávislý chorvatský stát, jež se připojil na stranu Osy. Ne všichni Chorvati ale toužili bojovat po boku s nacistickým Německem, a určité množství letců uniklo, aby mohli bojovat ve spojeneckých řadách. Tvořili ale jen menšinu - zbylí piloti byli začleněni do nově vzniklého chorvatského letectva ZNDH (Zrakoplovstvo Nezavistne Države Hrvatske, Vzdušné síly nezávislého státu Chorvatsko). V květnu 1941 Chorvati zažádali Němce o dodání 22 stíhaček Messerschmitt Bf 109 E, místo toho jim ale bylo přiděleno jen určité množství zastaralých letounů z jugoslávského inventáře. Během června následně bylo do chorvatských řad začleněno osm bombardérů Bristol Blenheim Mk.I a pět francouzkých bombardérů Potez 25, jež byly původně ve výzbroji Jugoslávie. Na sklonku roku 1941 mělo celkově ZNDH k dispozici 95 strojů, rozdělených do čtyři leteckých skupin a osmi perutí. Stíhací letectvo bylo vyzbrojeno jen slabě - Chorvaté měli toliko čtyři ex-jugoslávské Ikarusy IK-2, sedm velmi zastaralých dvojplošníků Avia BH-33E a jeden Hawker Fury Mk.II.

 

První nasazení na sebe nenechalo dlouho čekat - ještě během procesu vyzbrojování bombardéry Breguet 19 a Potez 25 v chorvatských barvách útočily na pozice jugoslávských partyzánů, které kromě bombardovacích úkolů plnily i zásobovací úlohy. Breguety a Potezy se postupně staly nejpočetnějšími letouny v chorvatském inventáři, doplňovanými cvičnými dvojplošníky Zmaj Fizir FP-2, které byly upraveny pro nesení šestice lehkých pum a užívány při náletech na partyzány v severní Bosně. Během září pak Chorvaté obdrželi dvojici nových strojů - italský bombardér Savoia-Marchetti SM.79 a trojmotorový český bombardér Avia F.39 (licenčně vyráběná militarizovaná verze dopravního Fokkeru F.IX). Tyto letouny mohly nést pumy o hmotnosti 100 kg a byly užívány pro bombardování vesnic a důležitých dopravních uzlů. Jak se ale ukázalo pro protipartyzánské úkoly se hodily více Breguety a Potezy, které sice neměly šanci obstát v regulérním válečném konfliktu, ale při protipartyzánských akcích, kde nehrozilo napadení nepřátelskými stíhačkami, se ukázala být jejich malá rychlost výhodou při odhalování pozic partyzánů.

 

Létání proti partyzánům zintenzivnělo v roce 1942, kdy byly Chorvatům přiděleny další moderní letouny - italské bombardéry Caproni Ca.311 M, následované stíhačkami Fiat G.50bis a dvacítkou ex-československých cvičných Avií F.L.3. Tyto dodávky byly od poloviny roku 1942 posilovány stroji z továrny v Zemunu, která dodala bombardéry Dornier Do 17 K, tři Blenheimy Mk.I a jeden bombardér Caproni Ca.310. Tyto posily asistovaly německým jednotkám v rozsáhlé protipartyzánské kampani na východě Bosny. Po útoku Německa na SSSR následně byla zformována chorvatská peruť, která odlétala přes 1500 bojových misí a těsně před návratem do vlasti byla přeznačena na 1./(Kroat)KG.

 

Během roku 1943 bylo chorvatské letectvo neustále posilováno - do Chorvatska dorazila mimo jiné třicítka bombardérů Dornier Do 17 E, které hrály důležitou roli během protipartyzánské ofenzivy Fall Schwarz v polovině roku. Významným incidentem tohoto období byla noc z 10. na 11. srpna 1943 , během které partyzáni odvážně zaútočili přímo na sarajevské letiště Rajlovac. Chorvati, které útok zastihl nepřipravené, ztratili deset bombardérů a dalších 17 strojů bylo poškozeno, zatímco útočníci pozbyli pouhých 20 mužů. V té době se rovněž nad Balkánem začaly objevovat spojenecké letouny - 30. června byly hlášeny přelety průzkumných strojů. Představitelé ZNDH se snažili od Němců získat alespoň dvě perutě stíhaček Bf 109 E, bylo jim ale místo toho poskytnuto 48 repasovaných ex-francouzských stíhaček Morane-Saulnier M.S.406. Po kapitulaci Itálie v září 1943 bylo následně do chorvatských řad začleněno přes 60 italských strojů, které sem přelétly - mezi nimi stíhačky Fiat G.50, Fiat CR.42 a několik bombardérů CANT Z.1007 a Fiat BR.20.

 

Desátého října se Chorvaté poprvé přímo střetli se spojeneckými piloty - jeden z chorvatských Dornierů Do 17 ze stavu 1./(Kroat)KG byl nedaleko italského pobřeží napaden osmi Spitfiry Mk.VIII ze stavu 92. perutě RAF. Rozstřílený bombardér se zřítil do moře, posádce se ale podařilo vyskočit. Na oplátku palubní střelci dokázali zasáhnout jeden ze Spitfirů, který se následně rovněž zřítil a jehož pilot zahynul. Tři dny na to přelétávalo nad Chorvatskem 61 těžkých amerických bombardérů B-24 Liberator ze stavu IX. Bomber Command směřujících na Vídeň. Chorvatské stíhačky proti nim nezasáhly, chorvatské obsluze protileteckých kanónů se ale jeden Liberator podařilo sestřelit.

 

ZNDH Bücker Bü 181 čekající
na náklad v Bosně, 1944

Během roku 1944 se Chorvaté kromě účasti v protipartyzánských akcích snažili rovněž útočit na americké bombardovací svazy a chorvatští letci si nárokovali sestřelení zhruba 20 spojeneckých strojů. V té době rovněž ZNDH obdrželi první adekvátní stíhací stroje - osmnáct stíhaček Macchi MC.202 a čtyři stroje Macchi MC.205. Zbytek stíhacích perutí, tvořený zastaralými stroji M.S.406 a Fiat G.50, ale nebyl žádným soupeřem pro americké eskortní stíhačky P-51 Mustang a P-47 Thunderbolt, a Chorvaté tak při pokusech útočit na bombardéry utrpěli těžké ztráty. Dodávky moderních letounů nicméně pokračovaly, a do konce roku 1944 bylo dodáno jednadvacet moderních Messerschmittů Bf 109 verzí G a K. Zajímavým incidentem té doby byl vzdušný souboj z 10. října 1944, kdy byl torpédový dvojplošník Fieseler Fi 167 napaden pěticí nesrovnatelně výkonnějších Mustangů Mk.III ze stavu 213. perutě RAF. Zkušený pilot Fieseleru využil extrémní obratnosti svého letounu a než byl konečně sestřelen, dokázal jeden z Mustangů poslat k zemi.

 

Rok 1945 byl labutí písní ZNDH. Ztráty nebezpečně narůstaly, a k tomu se přidal i nedostatek paliva. Během úvodních měsíců roku ještě pokračovaly dodávky letounů z Německa, včetně strojů Messerschmitt Bf 109 G pozdějších verzí. S těmito letouny mohli Chorvaté čelit americkým strojům a vyzbrojili jimi dvě perutě. Jak ale byla válka pro Osu čím dál tím více zoufalou, začaly se množit případy dezerce personálu, který přebíhal ke Spojencům a partyzánům. Dezerce se dotkly i samotných letounů - 16. dubna ulétly do Itálie dva stroje Bf 109, a o čtyři dny později je následovaly další dva Messerschmitty. Poslední vzdušný souboj chorvatského letectva se následně odehrál 23. dubna 1945, kdy si dvojice letců na Messerschmittech Bf 109 G nárokovala dva sestřely Mustangů z řad RAF. 6. května, jak se partyzáni přibližovali k hlavnímu městu Chorvatska Zábřehu, svolal velitel stíhacích sil ZNDH své muže a oficiálně je uvolnil ze služby. Někteří letci následně se svými letouny odletěli do Itálie s úmyslem přidat se ke Spojencům, zatímco ostatní přelétli do Rakouska. Oficiální konec působení ZNDH pak nastal 8. května 1945, kdy byly obsazeny letiště okolo Zábřehu. Letouny byly zkonfiskovány a později využity ke zformování obnovených Jugoslávských leteckých sil.

 

Obnovy se chorvatské vzdušné síly dočkaly až 12. prosince 1991 během války za nezávislost, kdy se Chorvaté snažili vymanit se z rozpadající se Jugoslávie a opět se stát nezávislým státem. Při bojích s Jugoslávci bylo nutné užít zemědělské a dopravní letouny, neboť Jugoslávská národní armáda zkonfiskovala prakticky všechny vojenské stroje. Chorvaté se ukázali být zdatní v umění improvizace - například cvičné a sportovní letouny UTVA 75 byly vyzbrojeny 90 mm raketomety i nezvyklou výzbrojí, jako například acetylénovými bombami opatřené výbušninami. Důležitou roli sehrály i Antonovy An-2, které díky své schopnosti vzlétat a přistávat i z krátkých neupravených ploch tvořily užitečnou platformu pro shazování podomácku vyrobených bomb. Postupně se podařilo Chorvatům obstarat si téměř 40 stíhaček MiG-21bis/UM - polovina z nich byla zařazena do výzbroje, zbytek sloužil jako zdroj náhradních dílů. Do konce konfliktu Chorvaté získali i větší množství helikoptér Mil Mi-8 a bitevníků Mi-24.

 

V roce 2003 proběhla rozsáhlá modernizace letového parku, která upravila chorvatské vzdušné síly do víceméně shodné podoby se současností. Ve službě setrvává 12 stíhaček MiG-21 verzí bis D a UMD, sedm z nich prošlo v roce 2014 modernizací společně s pořízením další pětice letounů. Flotila vrtulníků Mi-17 je v současnosti modernizována, nicméně Chorvaté projevili zájem o koupi patnácti použitých vrtulníků Sikorsky UH-60 Blackhawk, které by nahradily právě stroje Mi-17 a Mi-8. Výcvikové úkoly plní letouny Pilatus PC-9 a pětice českých Zlínů 242. O transportní úkoly se stará dvojice Antonovů An-32, ty ale mají být nahrazeny letouny C-27J Spartan, či CASA C-295 s možností zakoupení dvou letounů Lockheed C-130 Hercules za symbolickou cenu z výzbroje amerického letectva USAF. Chorvaté rovněž provozují i 14 bezpilotních prostředků, konkrétně se jedna o dvanáct průzkumných Elbitů Skylark a dvojici dronů Elbit Hermes 450 - oboje izraelské výroby.


Představujeme vám emblém chorvatských vzdušných sil r. 1941 - 1944, který v následujících aktualizacích přidáme do hry:

 

Emblém vytvořen hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz

 

War Thunder tým (autor: Mark Barber)

Přečtěte si více:
Získejte PLZ 83-130 v akci Inferno Cannon!
Bedna s nářadím!
Dluhopisy ze sezóny Bitevního pasu "Northern King"!
Inferno Cannon: PLZ83-130