Piloti a tankisté! Otevřený betatest pozemních jednotek se nezadržitelně blíží a s jeho uvedením získá propojení pozemních a vzdušných sil War Thunderu nový rozměr. V dnešním článku vám představíme koncepty vyvinuté a rozvíjené v Sovětském svazu před a během 2. světové války.

"Na poli v SSSR poblíž hranic napadly dva japonské tanky sovětský traktor. Ředitel místního kolchozu uvedl, že traktor palbu opětoval a po zničení obou tanků v klidu odlétl."

Christieho tank M1932

Na konci první světové války a v následujících letech rozvíjel John Frederick Charles Fuller teorii bleskové války, při které měly jednotky rychlých tanků pronikat hluboko do nepřátelského týlu, provádět obkličovací operace, útočit na týlové jednotky, zásobovací trasy a velitelská centra protivníka, a tím dosáhnout rychlého vítězství. Mezi stoupence teorie „manévrové války“ se řadil také americký inženýr John Walter Christie (1865-1944). Prosazoval názor, že příští války budou rozhodovat lehce obrněné a rychlé tanky.

Během 20. a začátkem 30. let konstruoval tanky jízdy po velkých kolech na silnici a po pásech v terénu, vybavené závěsem nového typu umožňující jízdu vysokou rychlostí. Tento vývoj vyvrcholil tankem typ M1932, který na pásech dosahoval rychlosti 80 km/h a na kolech měl údajně jezdit rychlostí až 160 km/h. Jiné zdroje uvádí dosaženou rychlost „pouhých“ 120 km/h – tank sice mohl jet ještě rychleji, ale osádce už hrozilo zranění. Tank měl být vybaven 75mm kanónem v čele korby (takže ve smyslu pozdější klasifikace mělo jít spíše o samohybné dělo) a několika kulomety, osádku měli tvořit tři muži.

Obr. 1 - Prototyp tanku M1932

Kromě těchto vlastností však tank M1932 měl mít ještě jednu unikátní schopnost – létání. Christie navrhnul dvojplošníkovou konstrukci s vrtulí a ocasními plochami, která by se pomocí úchytů připevnila ke korbě tanku, vrtule by se pomocí hřídele propojila s motorem v zádi tanku a spojily by se o ovládací prvky s táhly řízení.

Při rychlosti 130 km/h by taková konstrukce měla dokázat vzlétnout.

Obr. 2 – fungování létajícího zařízení tanku M1932

Obr. 3 – Představa nasazení Christieho létajících tanků

Sovětská konstrukce

Bohužel Christieho tank M1932 byl poruchový a zástupce americké armády o své funkčnosti nepřesvědčil, takže jej odmítli. Nicméně se objevil jiný zájemce. Vedení Sovětského svazu se také zabývalo tezemi „bleskové války“ a rozhodlo se získat Christieho tank. SSSR odkoupil dva M1931 (oficiálně jako „zemědělské traktory“), později i jediný M1932 a k tomu ještě práva na výrobu Christieho vozidel po dobu deseti let. Řada jeho řešení (např. systém závěsů, jízda na kolech a skloněný pancíř) se objevila na sovětských rychlých tancích BT, jejichž potomkem byl legendární T-34.

Na základě Christieho plánů zadal v září 1932 sovětský Lidový komisariát vojenských a námořních záležitostí (tj. ministerstvo obrany) příkaz k vývoji létajících obrněnců. Specifikace požadovala rychlost jízdy nejméně 70 km/h na kolech a 50 km/h na pásech, rychlost ve vzduchu 150 km/h, instalace létajícího aparátu za 15 minut, demontáž za 5 minut, vzletová a přistávací dráha maximálně 500 m a hmotnost nepřevyšující 6 tun. Celková koncepce mohla být buďto podobná jako u Christieho návrhu (pevné křídlo, vrtule a ocasní plochy), nebo mohlo jít o kombinaci tanku a vírníku.

Okřídlený BT-2

S prvním návrhem přišel inženýr Aram Nazarovič Rafaeljanc ze známého Centrálního ústavu aerodynamiky a hydrodynamiky (CAGI). Šlo o speciální verzi rychlého tanku BT-2, který byl od roku 1931 zařazován do výzbroje sovětských obrněných sil. Návrh se v celku dost podobal tanku Christie M1932, ale současně existovalo několik významných odlišností. Rafaeljancovo vozidlo mělo mít jednodušší přenos výkonu; přímo na zádi měla být umístěna dvoulistá tlačná vrtule, kterou by poháněl motor M-17 o síle asi 480 kW. Na rozdíl od amerického tanku by se létající BT-2 obešel jen s jednou nosnou plochou se vzpěrami. Rafaeljanc si byl zřejmě vědom i pravděpodobného rizika při přistávání Christieho tanku, takže vybavil „létací aparát“ pro své vozidlo také podvozkem se dvěma masivními koly a záďovou ostruhou. Po přistání by se tank spustil (resp. byl by shozen) na zem z výšky cca 1,5 m.

Osádka tanku měla být dvoučlenná; výzbroj by tvořil buďto 20mm kanon s 500 náboji, nebo 7,62mm kulomet DT s 3000 náboji. Síla pancíře by se pohybovala mezi 4 a 8 mm. Vozidlo by vážilo necelé 4 tuny na zemi, vzletová hmotnost by činila max. 5,5 tuny a výškový dostup měl být až 3000 m. 24. ledna 1933 byla odevzdána hotová dokumentace a komise pak vyhodnotila projekt jako proveditelný a doporučila v něm pokračovat. Rafaeljancův tým, do kterého patřili rovněž inženýři Nikitin, Gosudarev, Flerov, Švarc, Jermonskij, Kurguzov, Astachov, Asachin a Grišin, vyrobil v únoru 1933 dřevěnou maketu, jež v březnu téhož roku prošla zkouškami ve velkém aerodynamickém tunelu CAGI.

Obr. 4 – Koncept létajícího tanku BT-2 

Projekty létajících tanků však byly v létě 1933 zastaveny. Hlavním důvodem byly četné problémy při vývoji, zejména s narůstající hmotností a nedostatečným výkonem motorů. V té době už byly k dispozici nové těžké bombardéry TB-3 a TB-4, které mohly transportovat i těžší vozidla (včetně plovoucích tanků), a proto se sovětský rozvoj letecké dopravy obrněnců nadále orientoval tímto směrem.

TB-3 s T-37A

Po trup mezi podvozkové nohy čtyřmotorového bombardéru Tupolev TB-3 se daly montovat závěsy pro nejrůznější náklady. Vysazovaly lehké dělostřelecké zbraně, auta a tančíky, ovšem vzhledem k nosnosti TB-3 si inženýři Oskonbjura v roce 1934 troufli také na lehké tanky. Byl vybrán plovoucí tank T-37A o hmotnosti 3,2 tuny a byl pro něj zkonstruován závěs PG-12 pro vysazení bez padáku, resp. PG-12P pro shoz na padáku.

(Ve War Thunder měli hráči možnost získat tento bombardér při speciálním novoročním Eventu jako prémiové letadlo)

Obr. 5 – TankT-37A připravený k zavěšení pod bombardér TB-3

Obr. 6 – TankT-37A zavěšený pod bombardérem TB-3

Výsadek bez padáku se prováděl při rychlosti 160 km/h z výšky několika metrů, a to obvykle do vody (ačkoliv tank mohl přečkat i dopad na pevnou zem). Při prvním pokusu zmizel tank okamžitě pod hladinou. U druhého shození došlo k proražení dna vany a tank se potopil. Další testy byly už úspěšnější, ale občas docházelo k tomu, že tank skákal po hladině jako hozený oblázek. Vysazení T-37A z letounů TB-3 se provedlo na několika vojenských cvičeních v letech 1935-1937 a podle některých zdrojů bylo jednou uskutečněno i bojově, a to při sovětské okupaci Besarábie v roce 1940. Celková úspěšnost se pohybovala okolo 60% (bez osádky), což nebylo málo, nicméně ani pro Rudou armádu nebyla tak velká ztrátovost přijatelná.

Obr. 7 – Okamžik odhození tanku T-37A na hladinu jezera

„Okřídlený tank“ Antonov KT

Znovu byla oživena myšlenka okřídleného tanku opatřeného nosnými plochami a kormidly. Roku 1940 byl tímto úkolem pověřen Oleg Konstantinovič Antonov, který měl zkušenosti s konstrukcemi kluzáků. Prostředek KT (krylatyj tank) totiž neměl mít vlastní pohon; mělo se vlastně jednat o spojení tanku a kluzáku, které by bylo taženo za letounem. Ve vzdálenosti okolo 20-25 km od cíle by byl KT vypuštěn, přistál by a po odhození křídel a kormidel by mohl začít plnit bojové úkoly. Pro přestavbu na pokusný „okřídlený tank“ byl nakonec vybrán lehký tank T-60 o váze 5,8 tuny. Antonov zkonstruoval „létací aparát“, resp. kluzák jménem A-40 (občas označovaný také AT). Šlo o jednoduchý dvouplošník postavený převážně ze smrkového dřeva a překližky, který byl připojen k zádi T-60; dozadu pak vybíhaly dva dlouhé nosníky s ocasními plochami. Originálně bylo řešeno ovládání; táhla byla spojena s hlavní kanonu, takže „pilot“ mohl měnit směr a výšku letu otáčením věže a změnou náměru zbraně.

(Tank T-60 bude uveden v technickém stromu SSSR při vydání Pozemních sil)

Obr. 8 – Kluzákový tank A-40 

Práce na projektu KT byly ovšem přerušeny německým útokem 22. června 1941 a obnovily se na počátku roku 1942. V srpnu 1942 byl v Letecko-zkušebním ústavu (LII) u Moskvy zahájen program zátěžových testů prototypu, jež měly prověřit, jestli podvozek tanku vydrží dosednutí na zem. Tyto zkoušky byly úspěšné, takže 7. září 1942 mohl následovat i první opravdový let. KT pilotoval zkušený letec Sergej Nikolajevič Anochin a k tažení byl vybrán letoun TB-3. Po startu se ale zjistilo, že tank klade příliš velký odpor. Bombardér stoupal mimořádně neochotně, začaly se mu přehřívat motory a nedařilo se dosáhnout rychlosti nutné k vypuštění. Nakonec byl KT uvolněn spíše nouzově, ale díky Anochinovým schopnostem pak bez větších potíží přistál. (Velké potíže nastaly paradoxně po přistání, neboť Anochina zajali příliš horliví vojáci Rudé armády, kteří jej pokládali za vysazeného špiona.) Z hlediska samotného KT byla zkouška vlastně úspěšná, ale zjevně byl nutný výkonnější tažný letoun (v úvahu připadal např. Pe-8). Program KT však následně ukončen z důvodu nedostatku tažných těžkých bombardérů a jiných prioritách pro jejich využití.