War Thunder background
Výročí narození Sergeje Iljušina
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

Od 30. března 17:00 do 31. března 17:00 je aktivní následující akce:

x1.3 násobek RP na IL-2, IL-2M, IL-4, IL-10


(z knihy "S.V. Ilyushin, scientist and designer", 1978)

Sergej Vladimirovič Iljušin, sovětský letecký inženýr, se narodil 30. března 1894 ve vesnici Diljalevo nedaleko tehdejšího Caricynu (později Stalingrad, dnes Volgograd) do rolnické rodiny jako nejmladší z jedenácti dětí. Do školy příliš nechodil a číst a psát se naučil převážně sám.  Domov opustil velmi brzy a již v šestnácti letech (1910) začal pracovat jako tovární dělník, aby následně vystřídal zaměstnání kopáče příkopů a čističe okapů v barvírně v Petrohradu.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka a Iljušin narukoval do carské armády, kde nejprve sloužil u oddílů pěchoty a poté byl (díky své gramotnosti) převelen na místo vojenského administrativního úředníka ve městě Vologda.  Brzy ale přišel požadavek na sedm dobrovolníků , kteří by se přidali k čerstvě zformované letecké části armády. Nejprve působil jako mechanik a člen pozemního personálu, v roce 1917 ale prodělal letecký výcvik a stal se oficiálně pilotem. O rok později však skončila válka a Iljušin se vrátil do rodné vsi, kde napomáhal s dohledem nad znárodňováním továren v oblasti a v roce 1918 se stal členem bolševické strany. V květnu 1919 byl pak po vypuknutí ruské občanské války naverbován do řad Rudé armády, kde působil jako letecký technik. Na podzim tohoto roku pak pomáhal Iljušin rozebrat a prozkoumat cvičný dvojplošník Avro 504 v barvách bělogvardějců, který byl přinucen přistát nedaleko Petrozavodsku. Součástky byly následně odeslány do Moskvy, kde byl letoun znovu sestaven pod označením U-1

Koncem roku 1921 Iljušin ukončil vojenskou službu a o rok později nastoupil ke studiu na Inženýrském institutu Rudé vzdušné flotily (později přejmenováno na Žukovského akademie leteckého inženýrství). Během studia se soustředil hlavně na návrhy kluzáků a zúčastnil se s nimi mnoha soutěží – jeden jeho design byl dokonce v roce 1925 odeslán na soutěž do Německa, kde vyhrál první cenu pro nejdelší dobu letu.

Svůj inženýrský titul Iljušin obdržel v roce 1926 a ve stejném roce začal pracovat jako designér v Centrálním Aerohydrodynamickém Institutu (CAGI), kde byli jeho spolupracovníky Nikolaj Polikarpov a Andrej Tupolev, jejichž jména se později proslavila stejně jako to Iljušinovo. V roce 1931 dosáhnul pozice asistenta vedoucího Výzkumného a testovacího institutu při CAGI a pomalu již začínal pomýšlet na vytvoření vlastní konstrukční kanceláře. To se mu podařilo v roce 1933, kdy se stal vedoucím Centrální konstrukční kanceláře v moskevské továrně pojmenované po V.R.Menžinském. O dva roky později pak byla tato kancelář přejmenována na OKB Iljušin.  Výrazněji na sebe tato kancelář upozornila v roce 1936 konstrukcí prototypu dvoumotorového letounu CKB-26, který vytvořil několik výškových rekordů a ze kterého byl následně vytvořen typ Iljušin Il-4, jež se za 2. Světové války používal jako dálkový bombardér. Jeho kancelář stála i za vytvořením série dálkových bombardérů DB-2/DB-3. Nejvíce však Iljušinovo jméno za druhé světové války  proslavil typ Iljušin Il-2 Šturmovik – těžce pancéřovaný jednomotorový bitevní stroj z roku 1939, který se stal legendou sovětského letectva a byl tak úspěšný, že se stal inspirací pro konstrukci moderních proudových bitevníků jako např. Fairchild A-10 Thunderbolt II a nebo Suchoj Su-25. 

Po skončení 2. Světové války Iljušin zkonstruoval proudový bombardér Il-28, pak se však soustředil primárně na dopravní a transportní stroje, kterými byli například Iljušin Il-18, Il-38, Il-62, Il-76, Il-78 a jiné.  Jeho dopravní stroje byly ve velkých počtech užívány Aeroflotem a sovětskými satelitními státy včetně Československa.

V roce 1967 byl Iljušinovi udělen čestný titul generálplukovníka Inženýrské a technické služby a o rok později začal přednášet na sovětské Akademii věd. V čele své konstrukční kanceláře vytrval až do roku 1970, kdy musel z důvodu nemoci odejít na odpočinek. Ve stejné době se rovněž vzdal funkce tajemníka Nejvyššího sovětu SSSR, kterou zastával od roku 1937.

Zemřel 9. února 1977 v Moskvě, bylo mu 82 let.

Přečtěte si více:
Představujeme velkou aktualizaci “Seek & Destroy”!
MPK Pr.11451: Nadvláda v mělkých vodách
Seek & Destroy: Vylepšení & úpravy
Den německého námořnictva: Dvě lodě a emblém!