War Thunder background
Střemhlavé bombardování
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

Od 25. března 15:00 do 26. března 15:00 bude aktivní následující akce:

30% sleva na nákup a opravu všech střemhlavých bombardérů

Ju 87 R-2, Ju 87 B-2, Ju 87 D-3, Ju 87D-5, Ju 88 A-4, D3A1, 

SBD-3 Dauntless, Ar-2, Pe-2-1, Pe-2-21, Pe-2-83, Pe-2-110, Pe-2-359


Experimenty se střemhlavým bombardováním byly v rámci ofenzivních operací prováděny již za dob 1. světové války. Koncept byl jednoduchý –při běžném bombardování nepadala bomba přímo dolů, nýbrž kvůli pohybu bombardéru získala dopředný pohyb. To způsobovalo problémy s přesností bombardování  a vyžadovalo specializované bombové zaměřovače, schopné propočítávat velké množství proměnných parametrů.  Teoreticky vzato pak bylo každé letadlo schopno střemhlavého bombardování , kterým by se prakticky všechny problémy horizontálního bombardování podařilo odbourat, neboť letadlo by prostě bombu ve střemhlavém letu shodilo přímo na cíl a ta by díky absenci dopředného pohybu cíl zasáhla s daleko větší přesností.

To by ovšem znamenalo velké nároky na citlivost řízení, neboť těžká letadla by například nebyla schopna střemhlavý let včas vyrovnat a narazila by země, což znamenalo, že běžné bombardéry by takové akce nebyly schopné. Co víc, přetížení vznikající při vybírání střemhlavého letu by extrémně namáhalo konstrukci letadla, což znamenalo, že jakýkoliv střemhlavý bombardér potřeboval speciálně zesílenou konstrukci, která by skloubila bezpečnost a dostatečnou přesnost bombardování.  Jelikož pak pro tuto roli nebyly vhodné těžké bombardéry nesoucí velký náklad bomb, daní za přesnost byla menší nosnost bomb. Střemhlavé bombardování tak mělo být spíše přesným bodovým útokem na jednotlivé cíle než metodou strategického útoku. 

Víra v přesnost střemhlavého bombardování byla značná zvláště u pilotů německé Luftwaffe, od kterých se očekávalo, že minimálně polovinu svých bomb umístí v okruhu 25 metrů okolo bodu zacílení. Na „měkké“ cíle, kterými byla například nákladní vozidla, to stačilo, neboť tento typ cílů nevyžadoval přímý zásah a stačilo, když bomby dopadnou dostatečně blízko. Proti těžce pancéřovaným malým cílům (například k tankům, které navíc často manévrovaly a představovaly tak malý pohyblivý cíl) však bylo zapotřebí daleko větší přesnosti, neboť tyto cíle zničil pouze přímý zásah.

Standardní střemhlavý útok strojů Junkers Ju 87 Stuka byl podle doktríny Luftwaffe zahajován ve výšce  3600-4500 metrů při rychlosti okolo 260 km/h, skutečná počáteční výška však byla silně závislá na aktuální viditelnosti a výšce oblačnosti. Příliš velká výška však znamenala nemožnost identifikace cílů a příliš malá výška zase znamenala, že cíl mohl být spatřen příliš pozdě na provedení útoku, o zvýšené zranitelnosti letadla protivzdušnou palbou ani nemluvě. Samotný útok pak byl ideálně prováděn proti směru větru, což mohlo znamenat pozitivní efekt pro přesnost bombardování.

V případě stroje Junkers Ju 87 Stuka (zkratka pro Sturzkampfflugzeug – doslova „střemhlavý bombardér“) pilotovi při identifikaci cílů napomáhal skleněný panel v podlaze kokpitu. Když se stroj ocitl nad cílem, pilot zatáhnutím páky vysunul aerodynamické brzdné plochy umístěné pod křídly a potlačením páky převedl stroj do střemhlavého letu v úhlu 70-80 stupňů vůči horizontu. I přes účinek vzdušných brzd rychlost stroje prudce vzrostla, ustalujíce se zhruba okolo 560 km/h.  Během střemhlavého letu pak musel pilot jemnými korekcemi směru letu držet cíl v zaměřovači , zatímco zadní střelec se nacházel v nezáviděníhodné poloze, kdy se de facto rychlostí přes 500 km/h řítil k zemi pozadu! Následně se v kokpitu rozezvučel varovný klakson nastavený na spuštění se v předem definované výšce, obvykle šlo o hodnotu okolo 1300 metrů. Tento systém měl pilota varovat, že se blíží kvýšce určené pro odhoz bomb. Ve výšce okolo 600 metrů se pak klakson automaticky vypnul a pilot v tomto bodě odhodil bomby. Samotné odhození  bomb pak aktivovalo automatické vyrovnávání letadla, jež tak přešlo zpět do stoupavého letu. Během tohoto přechodu byla osádka vystavena přetížení více než 5 G  a během této fáze útoku byl rovněž stroj nejzranitelnější – zpomaloval, automaticky stoupal a posádka byla částečně ochromena vysokým přetížením. Při těchto hodnotách přetížení totiž docházelo k poruchám zraku způsobeným odlivem krve z mozku v důsledku odstředivé síly, kdy piloti dočasně viděli svět jakoby zahalený do šedé mlhy a při přílišném trvání tohoto stavu ztratil pilot vědomí.

I u jiných typů letadel byl tento profil značně podobný, snad jen u těžších typů jako Junkers Ju 88 se užíval menší úhel útoku – zpravidla mezi 50 a 60 stupni vůči horizontu

Pro americké námořnictvo bylo střemhlavé bombardování stejně důležité, ačkoliv z jiných taktických důvodů. Střemhlavé bombardování totiž představovalo zřejmě tu nejpřesnější  formu útoku proti pohybujícím se a relativně malým cílům, kterými byly například válečné lodě. Charakteristika operací z palub letadlových lodí navíc vylučovala použití těžších, vícemotorových typů bombardérů.  V doktríně amerického námořnictva se předpokládaly dva druhy útoků při využití střemhlavých bombardérů – „klouzavý“ útok a „střemhlavý“ útok.

Jako „klouzavý“ se označoval jakýkoliv útok, jež byl zahájen z výšky menší než 8000 stop (cca 2500 m) a pod úhlem menším než 70 stupňů vůči horizontu. Podle standardní námořní doktríny USN byl tento úhel útoku optimální nejen pro dostatečnou přesnost, ale i pro minimalizaci zranitelnosti stroje vůči protiletecké palbě.

V americkém pojetí se střemhlavé bombardéry k cíli přiblížily ve výšce okolo 4500 metrů, ne-li vyšší. Formace se nejprve dostala k Initial Point neboli výchozímu bodu, nacházejícímu se zhruba deset mil od cíle. Pak se formace rozdělila na menší skupinky strojů, díky čemuž měla formace schopnost napadnout cíl z různých směrů, což mělo rozdělit (a tím pádem oslabit) obrannou palbu nepřítele.  Samotný útok se pak při „střemhlavém“ typu útoku zahajoval ve výšce 4500-5000 metrů pod optimálním úhlem 70 stupňů vůču horizontu a s vysunutými vzdušnými brzdami. Střemhlavý let pokračoval až do výšky cca 760 metrů, kde pilot odhodil bomby a následně let vyrovnal tak, aby dosáhnul vodorovného letu těsně nad vrcholky vln. Tento nízký let měl za cíl společně s náhodnými drobnými změnami směru letu a výšky zmást nepřátelské protiletecké střelce a bezpečně uniknout z dostřelu.

Pro britské piloty královského námořního letectva Fleet Air Arm (FAA), existovala ještě jedna variace na způsob střemhlavého bombardování. Taktika a technika FAA byla velmi podobná metodám amerického námořnictva v tom, že britské střemhlavé bombardéry zahajovaly útok rovněž ve výšce okolo 4500 metrů. I u Britů však platilo, že v praxi se kvůli počasí a viditelnosti často útočilo z výšek menších než 2000 metrů. Úhel útoku byl obvykle 65 stupňů, někde mezi strmými útoky Američanů a Němců, a méně strmou metodou útoku využívanou Japonci.  Bomby pak Britové odhazovali někde mezi cca 450-600 metry. Doktrína FAA rovněž instruovala piloty, aby v případě útoku na nepřátelské lodě prováděli svůj útok rovnoběžně s palubou, což mělo odbourat komplikace s rychle se přibližujícím cílem. Po odhozu pum pak měl bombardér buď prudce změnit směr a nebo opustit prostor letem těsně nad vlnami – to záviselo na tom, odkud v té které operaci byla předpokládána větší hrozba.


     

Trupová grafika Ju-87B,  Lt. Hubert Polz, 6/StG2, Libye 1942 - emblém bude přidán v nejbližší aktualizaci 

Přečtěte si více:
Představujeme velkou aktualizaci “Seek & Destroy”!
Plán změn: Přídavky z druhé velké aktualizace roku 2024
40 nových kamufláží od uživatelů v trofeji “Seek & Destroy”!
MPK Pr.11451: Nadvláda v mělkých vodách