Od 12. března 16:00 do 13. března 16:00 budete moct získat

+30% RP bonus u letadel IL-2 a IL-2M

Poručík Andrejev Ivan Ivanovič, bitevní pilot patřící k 810. bitevnímu pluku VVS-RKKA

„Moje první mise jako příslušníka perutě se udála 5. nebo 6. června a podílely se na ní tři letecké pluky. Na letiště nás odvezli ve 2:30 v noci, shromáždili nás a přečetli naše rozkazy: “Ve 4:45 proveďte útok na frontovou linii“. Velitel pluku pak přinesl naše plukovní prapory. Piloti si klekli, políbili prapor jeden po druhém a poté se zapřísáhli, že na nepřítele udeří vší silou. Ti muži byli připraveni roztrhat Němce zaživa, musím přiznat, že jsme je vychovali dobře.

Pak jsme odstartovali. Jen si představte – devadesát letadel ve vzduchu najednou! Vedoucí naší formace byl zřejmě trochu nedočkavý a nad cíl oproti plánu doletěl o pět minut dřív. Musel ubrat plyn, protože se kvůli tomu naše formace začala rozpadat, každopádně když jsme se přiblížili k frontové linii, viděli jsme, jak země pod námi doslova dýchá explozemi. Zvedl jsem oči – několik Pešek (Petljakov Pe-2, pozn. překl.) kroužilo ve výšce mezi 3000 - 5000 metrů nad německými pozicemi. Dělostřelecká příprava ještě neskončila a rakety za sebou zanechávaly plameny a kouř.

Když jsme odhodili bomby, zamířili jsme ve výšce 400 metrů ke shromaždišti nad městem Novosil. Náhle jsem uviděl Ju 87, jak letí jiným směrem. S nepřátelským pilotem jsme si vyměnili rychlý pohled, když můj zadní střelec zakřičel: „Veliteli! Nepřátelské letadlo!“ „Tak střílej!“ odpověděl jsem mu. Nedošlo mi, že na tak rychle se pohybující cíl prostě střílet nelze a navíc, zatímco jsme se tou Stukou zaobírali, jsme ztratili kontakt s naší formací. Nakonec se mi podařilo velitele dostihnout ve chvíli, kdy on už celou naší skupinu shromáždil a obracel se k domovu.

Vrátili jsme se na základnu a ten den jsme odletěli ještě dvě mise – obvykle jsme více jak tři denně nelétali. Bylo to totiž fyzicky velmi náročné a příprava našich strojů ke vzletu také zabrala dost času. Nad kurským výběžkem jsme navíc utrpěli těžké ztráty, během sedmadvaceti dní jsme ztratili osmnáct osádek. Prakticky každý den někoho z nás sestřelili. Spávali jsme pospolu na matracích z trávy a vždy jsme přemýšleli, že když nás nesestřelili dnes, určitě se to stane někdy jindy. Prostě jste tam tak leželi a říkali si: „Kdo bude další…?“, a když 9. května 1945 válka skončila, tak z pilotů, jež u naší jednotky byli v době mého příchodu, už zbývali jen tři: Maksimča, Jevgenij „Bílý“ a já sám.

Bez okolků se přiznám, že jsem chtěl být oceněn jako Hrdina Sovětského svazu, v té době se ta medaile udělovala za 30 bojových misí. Z iniciativy našeho plukovního velitele pak tři z nás létali na volné mise: „Slim“, „Choldibek“ a já - říkali mi „Baškir“. Pamatuji si jednu takovou misi – byl to útok na vlakovou stanici v Uneše (město v blízkosti ukrajinského Brjansku pozn. překl.) Němci zrovna nakládali vlak, z lokomotivy už šla pára a celé nástupiště bylo přeplněno německými vojáky. Já přiletěl nízko nad zemí a doufal jsem, že je zničím všechny. Zničil jsem lokomotivu, shodil jsem bomby a hned poté jsem nízko nad zemí uháněl zpátky domů. Létal jsem bez doprovodu a nebyl nikdo, kdo by mě kryl. Nicméně nad Kurskem jsem na zmíněných 30 misí nedosáhnul a když se Hrdina Sovětského svazu začal udělovat za 80 misí, tak bylo jasné, že za mé sólové mise se mi žádného uznání nedostane. Bylo tomu tak hlavně kvůli tomu, že velitel perutě ty mise nikdy oficiálně nepovolil. A i když jsem i bez těchto misí nakonec onu osmdesátku pokořil, „Hrdinu“ jsem nakonec nedostal nikdy.“