War Thunder background
Brigádní generál James ‘Johnnie’ Johnson
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

Od 10. března 16:00 SEČ do 11. března 16:00 SEČ bude platit následující akce: 

Požadavky pro odemknutí kamufláže u Spitfire F.Mk.IX a Spitfire LF.Mk.IX zredukovány o 50%

Cena kamufláží u Spitfire F.Mk.IX a Spitfire LF.Mk.IX snížena o 50%


James Edgar „Johnnie“ Johnson se narodil 9. března 1915 v Barrow-upon-Soar, britském městě nacházejícím se v severním Leicestershiru. V 17 letech, během studia na loughboroughském gymnáziu, si Johnson koupil svou první kulovnici, se kterou si přivydělával lovem králíků. Střelbu často a důkladně cvičil a důsledkem toho se výrazně zlepšily jeho umění přesné střelby a střelby s velkým předsazením. Obě tyto schopnosti mu měly v nadcházející válce přijít velmi vhod.

V roce 1937 Johnson odpromoval na univerzitě v Nottinghamu, kde získal titul civilního inženýra. Ve stejné době se pokusil přihlásit do řad Auxiliary Air Force, podpůrné rezervní složky RAF tvořené dobrovolníky z řad civilistů. Tam byla ale odmítnut a stejně dopadl i jeho pokus stát se rezervním dobrovolníkem RAF v rámci RAF Volunteer Service (RAFVR). Nakonec vstoupil do služby jako dobrovolný záložník u britské armády, nicméně zde se neohřál dlouho a již v roce 1939 byl při druhém pokusu přijat do RAFVR, kde započal svůj pilotní výcvik.

Během základního výcviku Johnson ukázal, že je excelentním letcem a v roce 1940 byl proto vybrán k létání na jednomotorových stíhačkách. Na letišti Hawarden se následně cvičil v pilotáži strojů Miles Master, Supermarine Spitfire a jeho pilotní schopnosti byly tak dobré, že v srpnu 1940 byl v hodnosti poručíka zařazen do služby v první linii k 19. peruti RAF – a to i přes hendikep v podobě starého zranění klíční kosti. V té době však byla bitva o Británii v plném proudu a členové této jednotky měli jiné starosti než zaučovat úplného zelenáče. Z toho důvodu byl Johnson převelen k 616. peruti, která se jen krátce předtím přestěhovala ze základny RAF Leconfield na základnu RAF Kenley, aby byla blíže k oblastem, kde probíhali časté boje. Sám Johnson se do boje dostal také, ale již zmíněné zranění klíční kosti se každým letem zhoršovalo až do té míry, že nebylo možné dál pokračovat v létání. V zájmu vlastního zdraví a aby se vyhnul nařčením ze zbabělosti, Johnson nakonec podstoupil operaci klíční kosti a podařilo se mu plně se uzdravit.

Do služby se vrátil počátkem roku 1941, kde s potěšením zjistil, že 616. peruť je nyní součástí slavného Tangmere Wing. Tomu velel v té době již legendární Douglas Bader, pod jehož přímým velením Johnson často létal jako člen Baderova roje. Během jarních měsíců roku 1941 se perutě náležející pod Tangmere Wing často v rámci misí „Rhubarb“ účastnily útoků na pozemní cíle v okupované Francii a Johnson tak svého prvního vzdušného sestřelu dosáhnul až v červnu stejného roku, šlo o stroj Messerschmitt Bf 109. Tuto časovou ztrátu však brzy dohnal a během krátké doby, kdy si začal připisovat stále více sestřelů německých letadel, proslul svojí agresivitou v boji a přesností střelby. Oboje spolehlivě rozmetalo jakákoliv nařčení ze zbabělosti z dřívějška.

V říjnu 1941 Tangmere Wing o svého legendárního velitele přišel, když byl Bader, proslulý mimo jiné i tím, že po ztrátě obou nohou létal s protézami, sestřelen nad Francií a následně zajat. Krátce poté byl Johnson (který se mise, při které k Baderově zajetí došlo, přímo účastnil) povýšen na kapitána a oceněn vyznamenáním Distinguished Flying Cross (DFC). Do konce roku 1941 již velel vlastnímu roji, nicméně byl i se zbytkem peruti stažen z první linie a nahrazen jinou, čerstvě doplněnou perutí.

Zpátky do boje se 616. peruť vrátila na jaře roku 1942. V červnu téhož roku Johnson rovněž ke svému kříži DFC získal prýmek navíc a o měsíc později byl opět povýšen, tentokrát na majora a velitele 610. perutě. Většinu podzimu roku 1942 pak strávil létáním ze základny RAF Ludham v Norfolku, bojeschopnost jeho perutě ale snižovaly jejich Spitfiry. 610. peruť totiž stále ještě létala na Spitfirech Mk.V, zatímco ostatní perutě již přecházely na výrazně lepší Spitfire Mk.IX. 

I přesto během operace Jubilee (plán vylodění u Dieppe) dokázal kromě poškození německé stíhačky sestřelit i stroj Focke-Wulf FW 190, jež Johnsonův Spitfire překonával kromě poloměru zatáčky ve všech ohledech. 610 peruť zde poskytovala pozemním jednotkám vzdušné krytí, operace nicméně dopadla katastrofálně. V září pak byla 610. peruť přesunuta na základnu RAF Castletown, nacházející se na severovýchodě Skotska a mající za úkol chránit britské lodě v přístavu Scapa Flow. Odsud si Johnson v listopadu odskočil na dovolenou, během níž se stačil oženit, na konci roku pak byl povýšen na podplukovníka a převzal velení kanadské 144. perutě, vybavené Spitfiry Mk.IX, které měly domovské letiště na základně RAF Kenley blízko Londýna. Johnson využil své nově nabyté míry autonomie a staral se o to, aby jeho peruť kromě eskortních misí prováděla co možná nejvíce stíhacích sweepů alias útoků, při kterých se snažili piloti RAF vyprovokovat stíhačky Luftwaffe k útoku a následně je zničit v boji. 144. peruť si v těchto misích vedla tak dobře, že si vydobyla přezdívku „Vlčí smečka“.

 

V roce 1943 byl Johnson od své perutě převelen do štábu 11. letecké skupiny, na frontu se vrátil v březnu 1944. Jeho peruť byla následně zaměstnána velkým množstvím misí připravujících půdu pro operaci Overlord a po úspěšné invazi se přesunula na letiště v osvobozené části Francie. Johnson své piloty rovněž vedl při podpoře spojeneckých jednotek během operace Market Garden a v září 1944 nad Nijmegenem dosáhnul svého posledního sestřelu v 2. světové válce, když poslal k zemi Messerschmitt Bf 109. Johnson létal i nadále, během roku 1945 již ale na nebi nenacházel protivníka, neboť Luftwaffe byla v té době v troskách a neschopná klást jakýkoliv účinnější odpor.

Ani po konci 2. světové války létat nepřestal a zúčastnil se bojů v Korei. Po ní sloužil jako styčný důstojník mezi RAF a USAF a do penze odešel v roce 1966 v hodnosti brigádního generála. Celkem za svou kariéru dosáhnul 34-38 sestřelů.

John Edgar Johnson v roce 2001 podlehnul rakovině, bylo mu 85 let.

Letadla

Ve War Thunderu se již nacházejí skiny dvou Spitfirů Mk.IX, EN398 a MK392, se kterými Johnson létal. Že byla Johnsonova peruť kanadská, dokazuje malý obrázek javorového listu pod kokpitem. Rovněž bychom našli Johnsonovy osobní inicály JE-J, kterážto možnost byla dostupná jen velitelům sekce. MK392 je navíc vyvedena s černobílým pruhováním, které mělo během vylodění v Normandii usnadnit identifikaci přátelských strojů.


Dekály, které přidáme v příští aktualizaci:

      

"Flt Lt 'Johnnie' Johnson, No.616 Sqn RAF: 'Bader's Bus Company Still Running' in honour of the recently shot down and captured Douglas Bader, summer 1941"

Přečtěte si více:
Představujeme velkou aktualizaci “Seek & Destroy”!
Plán změn: Přídavky z druhé velké aktualizace roku 2024
40 nových kamufláží od uživatelů v trofeji “Seek & Destroy”!
MPK Pr.11451: Nadvláda v mělkých vodách