Od 6. března 16:00 do 7. března 16:00 SEČ

30% RP bonus pro výškové bombardéry (kompletní seznam najdete na fóru):

+50% bonus za úspěch "Hrdinný bombardér"   *za největší počet zničených pozemních cílů   **odměna zvýšena z 5 000 na 7 500 SL

Myšlenka použití letadel k útokům na pozemní cíle byla do praxe uvedena celé roky před vypuknutím 1. světové války. Nicméně v letech 1914-1918  to byla právě obloha nad zákopy, jež byla svědkem velkých pokroků v komplexní vědě, kterou bombardování bezpochyby je.

Během 1. světové války se taktické i strategické bombardováni objevilo vůbec poprvé. Co se definicí těchto dvou pojmů týče, teoretici se stále nemohou shodnout na přesném vymezení. Pokud je ale pojmeme široce, tak taktické bombardování znamená útoky přímo na jednotky nepřítele, zatímco strategické bombardování má za cíl ničit průmysl, infrastrukturu a obecně se snažit o co největší poškození nepřátelské válečné mašinérie. Tragickým vedlejším účinkem strategického bombardování však byly až do zavedení "chytrých" zbraní vysoké civilní oběti na životech, dány samotnou povahou bombardování. Nepřesnost byla totiž kompenzována množstvím bomb, což zvyšovalo šanci na zásah nejenom cíle, ale rovněž okolních, často civilních budov.

Pro oba typy bombardování se pak dala použít metoda horizontálního bombardování, kdy bombardér provádí útok za vodorovného přeletu nad cílem.

^{German «Dornier Do 17» nad Francií, 21. června 1940. (Deutsches Bundesarchiv)}

Ze všech národů, které vstupovaly do 2. světové války, mělo s horizontálním bombardováním zřejmě nejvíce zkušeností Německo. Letci Luftwaffe, létající v rámci Legie Kondor na bojišti španělské občanské války, dokázali po dobu trvání tohoto konfliktu nashromáždit velké množství cenných zkušeností, neboť během této války své využití našly lehké i střední bombardéry, a to v obou rolích – taktické i strategické. Německá bombardovací doktrína se opírala hlavně o efektivní využití tachometrických bombardovacích zaměřovačů Lotfe. Ty pro přesné zacílení pum vyžadovaly zhruba čtyřsekundový přelet nad cílem, během kterého bylo letadlo drženo v přímém letu. Výška, ze které byly pumy shazovány, silně závisela na síle obrany cíle. Jednoduše řečeno, čím silněji byl cíl bráněn protileteckou obranou, tím výše musely bombardéry být, aby se na úkor přesnosti útoku minimalizovala zranitelnost stroje. Prací bombometčíka pak bylo do zaměřovače zadat základní proměnné, kterými byla letová výška, rychlost stroje a rychlost větru. Když byla tato data zadána, byl zapnut autopilot, kterého jemnými korekcemi kurzu doplňoval sám bombometčík pomocí své vlastní ovládací páky. Bomby byly následně odhazovány buď automaticky systémem zaměřovače, a nebo je musel bombometčík odhodit manuálně pomocí k tomu určených spínačů. Rovněž bylo možné zvolit mezi odhazováním jednotlivých pum a mezi odhozením několika (či všech) pum najednou.

Velkou odchylkou od tohoto standardního přístupu byla snaha dosáhnout momentu překvapení pomocí útoků z malé výšky. To vyžadovalo, aby pilot z kokpitu vizuálně odhadnul bod odhozu pum. Problémem tohoto způsobu byla velká zranitelnost bombardéru stíhačkami, které měly nad bombardéry výškovou převahu. Němci hrozbě stíhaček čelili létáním ve formacích několika strojů, pomocí čehož se mohli obranní střelci navzájem podporovat a navzájem si doplňovat a překrývat palebné zóny. Již první zkušenosti ale ukázaly, že bombardéry se samy o sobě účinně bránit nedokážou a proto byla velmi vítána, ne-li přímo vyžadována, stíhací eskorta. Koncept útoků, při kterých by za denního světla do nepřátelského vzdušného prostoru pronikaly bombardéry bez jakéhokoliv krytí, byl pro Němce absolutně nemyslitelný.

Co se týče samotných formací, standardním tvarem byla kette, jež byla velice podobná britské "vic" formaci– tři stroje tvořící vpřed směřující špici, na které letěl velitel formace. Alternativou k tomuto byla Staffelkolone, při které se tři ketten poskládaly do jedné podélné linie.

Britské velení bombardovacího letectva RAF Bomber Command k problematice taktiky horizontálního bombardování přistupovalo podobně jako Němci, nicméně brzy byla zvolena odlišná cesta. RAF věřila, že britské bombardéry jsou rychlejší než většina stíhaček té doby a jsou dostatečně chráněny kulomety ráže .303 (7,7 mm). Díky tomu pak podle tohoto názoru mohly provádět denní útoky bez stíhací ochrany. Ztráty však byly děsivé a v době zahájení mohutné bombardovací ofenzivy proti Německu bylo rozhodnuto, že mise budou probíhat prakticky jen v noci.

Dekály, které přidáme v další aktualizaci:

'Hell's Belle' B17 G s/n 4237737 401st BS 91st BG 8th Air Force Autor: Colin Muir "fenris"	"Bomb Babe" B-24J-175-CO Liberator s/n 44-40709 866th Bomb Squadron, 494th Bomb Group, 7th Air Force. Autor: Jej Ortiz "CharlieFoxtrot"

Noční bombardování však představovalo hned několik výzev, které musely být překonány. V první řadě bylo velice těžké bombardovat v noční temnotě města, která v době války na noc zhasínala všechna světla a byla tak z výšky prakticky nerozeznatelná od okolního terénu. Efektivní zaměření pum tak připadalo v úvahu pouze při jasné obloze a měsíčním svitu a k těmto problémům se přidaly i obtíže s ochranou bombardérů – těsné formace bombardérů užívané ve dne byly v noci velmi nebezpečné kvůli riziku kolizí. Ani britské noční stíhačky neměly na růžích ustláno, neboť před vynálezem palubního radaru bylo nalezení německých bombardérů nesmírně těžké, což platilo i pro nepřátelské stíhačky. Eskortovat bombardéry v noci tedy bylo zhola nemožné. Výsledkem bylo, že britské bombardéry v noci útočily buď jednotlivě, případně po malých skupinkách a jejich jedinou ochranou byla kromě palubní výzbroje jen a pouze tma. Vysoká míra nepřesnosti těchto útoků, zdůrazněná Buttovou zprávou v roce 1941, nakonec Bomber Command vystavila ostré kritice. Závěrem tohoto dokumentu bylo, že pouhých 5% nočních bombardérů bylo schopno shodit své bomby blíže než pět mil od cíle. To znamenalo, že kvůli spojení tmy a silné protivzdušné obrany pouhých pět procent bomb dopadlo v nejbližším okolí cíle, zbytek dopadl úplně mimo cílovou oblast.

Letecký maršál "Bomber" Harris tedy ve snaze problém nepřesnosti vyřešit učinil dost možná nejkontroverznější rozhodnutí v dějinách vzdušného válečnictví – pokud totiž bylo nemožné zvýšit přesnost bombardování, musely být zvětšeny cíle, ideálně tak, aby byly velké celé míle. To znamenalo zrod plošného bombardování, kdy byly jako cíle úmyslně vybírány hustě zastavěná centra civilního obyvatelstva. A pokud bitva o Británii znamenala "Finest Hour" britského letectva, tedy doslova nejskvělejší hodinu, plošné bombardování německých měst byla bezesporu hodina nejtemnější.

Bombové náklady nyní nebyly určovány proto, aby přesně zasáhly jeden dobře chráněný cíl, ale aby způsobily co možná největší ztráty na životech. Během války se ale naštěstí podařilo pomocí různých vylepšení přesnost bombardování zvýšit natolik, že za cíle byly vybírány opět jen vojensky významné (a tím pádem legitimní) cíle. Konkrétně se jednalo o spolehlivější vybavení pro navádění bombardérů na cíl a rovněž i o zformování jednotek "Pathfinder Force", doslova "Hledačů cest." Tyto perutě, složené z absolutní smetánky Bomber Command, létaly jako předvoj hlavních bombardovacích svazů a označovaly cíle pro své kolegy pomocí světlic a iluminačních fosforových bomb.

Podobné problémy jako Britové museli řešit i Američané, kteří se ve vzdušných ofenzivních operacích začali angažovat v roce 1942. Velení USAAF velmi rychle učinilo rozhodnutí, že americké bombardéry, proslulé svou odolností a těžkou obrannou výzbrojí, budou létat ve dne. Zároveň byl také učiněn pokus za každou cenu se vyhnout plošnému bombardování civilních cílů. Stejně jako Němci a Britové, i Američané však nakonec na tuto snahu rezignovali a rovněž začali nemilosrdně útočit na civilisty.

Samotná bombardovací doktrína USAAF pak měla mnoho shodných prvků s doktrínou Luftwaffe. Stejně jako Němci, tak i Američané prováděli útoky v přímém vodorovném letu za použití specializovaných pumových zaměřovačů Norden, zatímco letěli v sevřených formacích podporovaných eskortnímí stíhačkami. Taktický manuál USAAF uváděl několik základních doporučení:

a) Element (roj) – tři stroje ve formaci tvaru "V", wingmané letí na stejné horizontální úrovni a nosy jejich strojů jsou na úrovni ocasu stroje velitele roje v bezpečné vzdálenosti – horizontálně a laterálně minimálně 50 stop (15 metrů)
b) The Squadron (eskadra) – dva roje, druhý roj je umístěn za prvním rojem, vpravo/vlevo od něj s minimální vertikální vzdáleností 100 stop (30 metrů
c) The Group Formation (skupinová formace) – tři eskadry s vedoucí eskadrou, eskadrou letící výše a eskadrou letící níže
d) The Combat Wing (bojová peruť) – tři skupinové formace, složené z vedoucí skupiny, skupiny letící výše a skupiny letící níže

Tyto obrovské, relativně nepružné formace pak musely opatrně sestavovat svou trasu z dlouhých úseků přímého a vodorovného letu, aby se zamezilo rozbití formace. Hlavním bodem celé trasy byl bod IP – Initial Point, bod shozu pum. Doktrína opět zdůrazňovala, že v okamžiku odhozu bomb musí stroj letět přímo a vodorovně, nicméně bylo povoleno drobné manévrování ze strany na stranu, což mělo ztížit zaměření obsluhám flaku i nepřátelským stíhačům. Po odhození nákladu se pak měly bombardéry přeskupit na RP (Rally Point – bod setkání) a vydat se na cestu domů.

Horizontální bombardování během 2. světové války je spojováno hlavně s masovými údery bombardérů na strategické cíle, nicméně bylo rovněž užíváno i jako legitimní metoda pro útoky taktické, jež z malých a středních výšek prováděly lehké či střední bombardéry. Proti plošným cílům byla tato metoda dostačující. Proti menším cílům, jakými byly například lodě nebo dokonce jednotlivé tanky, ale byla zapotřebí úplně odlišná metoda...