5. března od 15:00 do 6. února 15:00 bude platit následující akce:

30% sleva na všechny Spitfiry

V roce 1930 vydalo britské ministerstvo letectví technickou specifikaci F7/30, na základě které mělo britské letectvo získat moderní stíhací stroj, jež by nahradil zastaralé a dosluhující typy ve výzbroji RAF. Nový stroj měl být jednoplošník s otevřenou kabinou a pevným podvozkem, jež by měl nízkou přistávací rychlost, maximální rychlost přes 250 mil za hodinu (400 km/h), vysokou počáteční stoupavost, dobré manévrovací schopnosti a výzbroj čtyř kulometů. Poháněn pak měl být řadovým, výparníkem chlazeným motorem Rolls-Royce Goshawk o výkonu 600 koní. Konstruktérem, který se tohoto úkolu zhostil, byl Reginald Joseph Mitchell, aeronautický inženýr pracující pro továrny Supermarine a později Vickers.

O rok později Mitchell na základě zmíněné specifikace navrhnul design letounu Supermarine Type 224, jež svůj první let prodělal v roce 1934 a sir Robert McLean mu následně udělil neoficiální jméno Spitfire. Výkony prototypu však byly pro Mitchella i jeho tým velkým zklamáním a okamžitě byly zahájeny práce na vylepšeném designu, jež čerpal z Mitchellových zkušeností, které nabral během závodů plovákových strojů Schneider Trophy. Ani ostatní konstruktéři ale se svými návrhy neuspěli a po pozměnění technického zadání se novou stíhačkou RAF stal později velmi dobře známý dvojplošník Gloster Gladiator.

Ještě před testováním typu 224 však nabídnul Mitchell ministerstvu letectví návrh vylepšeného Supermarine Type 300 s menším rozpětím a zatahovacím podvozkem, byl však odmítnut. To jej ale neodradilo a dále na typu 300 pracoval. Postupně do designu jeho tým zakomponoval plně uzavřený kokpit vybavený kyslíkovým přístrojem a ve spolupráci s inženýrem Beverleym Shanstonem byl přepracován tvar křídel. Ta byla nyní kratší a získala eliptický tvar, jež se později stal typickým právě pro Spitfiry. U kořene byla křídla tlustší, aby mohla pojmout zatahovací podvozek a kulometnou výzbroj, a směrem ke špičce se ztenčovala.

V neposlední řadě pak tento vylepšený Type 300 obdržel novou pohonnou jednotku – řadový, výparníkem chlazený motor Rolls-Royce PV-XII V-12 o výkonu 740 koní.

Jen pro zajímavost - tento motor byl později upraven pro chlazení etylenglykolem a byl přejmenován na Rolls-Royce Merlin, aby se pod tímto jménem proslavil nejen svým charakteristicky hlubokým řevem, ale rovněž i jmény strojů, jež poháněl - kromě Spitfirů šlo o stroje Hawker Hurricane, Avro Lancaster, de Havilland Mosquito a mnoho dalších.

Vylepšený typ 300 byl nakonec v roce 1935 ministerstvem letectvím přijat pod technickým zadáním F10/35. Ve stejném roce byla výzbroj čtyř kulometů Vickers ráže .303 (7,7 mm) na základě doporučení majora Ralpha Sorleyho nahrazena osmi kulomety Browning stejné ráže. Na nátlak sira McLeana byl následně stroj oficiálně pojmenován Spitfire - Mitchell se k tomuto prý vyjádřil následovně: „Pěkná blbost, nazývat to stejně jako ten neúspěšný krám předtím.“

Ve stejném roce se následně novopečený Spitfire, označený prototypovým kódem K5054, konečně podíval do vzduchu. Stalo se tak v březnu 1936, čtyři měsíce po prvním letu konkurenčního Hawkeru Hurricane. Při prvním, osmiminutovém testovacím letu se do kokpitu K5054 posadil šéfpilot společnosti Vickers, kapitán Joseph „Mutt“ Summers, jež po přistání pronesl památnou větu: „Ničeho se na tom stroji nedotýkejte“.

Během následujících testů K5054 obdržel novou vrtuli a testovací piloti brzy došli k závěru, že i přes problémy s příliš citlivou směrovkou se jedná o vynikající stroj. K5054 se pyšnil maximální rychlostí 348 mil za hodinu (557 km/h), excelentní manévrovatelností a stoupavostí a rovněž i vynikajícím poloměrem zatáčky. Navíc bylo ovládání letounu tak lehké, že se stroj podle názorů pilotů téměř řídil sám. Týden po finálním testovacím letu nakonec britské ministerstvo letectví zadalo objednávku na prvních 310 sériových Spitfirů a K5054 byl i nadále používán pro testování.

Naneštěstí se však prototyp Spitfiru nedochovaldo současnosti. 4.září 1939, tři dny po vypuknutí druhé světové války, totiž stroj vinou pilotní chyby havaroval při pokusu o nouzové přistání. Pilot, poručík „Spinner“ White, byl při havárii zabit a stroj samotný utrpěl tak rozsáhlé poškození, že již nikdy nevzlétnul. O mnoho let později však byla na základě iniciativy Jeffreyho Quilla, bývalého testovacího pilota společnosti Supermarine, postavena přesná replika K5054, která byla veřejnosti odhalena v roce 1993 a v současnosti je k vidění v muzeu vojenského letectva v Tangmere.