+30% zisk RP pro Spitfire Mk.I od 26. 2. 7:00 do 27. 2. 7:00

Douglas Robert Steuart Bader se narodil 21. února 1910 v St. John Wood v Londýně. Na škole Sv. Edwarda v Oxfordu vynikal svými sportovními úspěchy, zejména jako hráč rugby. Do RAF vstoupil v roce 1928 jako důstojnický kadet a byl vybrán pro pilotní výcvik. Přes začátky jeho vojenské kariéry ho přenesla sportovní zdatnost, když soutěžil za RAF v kriketu, a předvedl se i boxu a hokeji. Když se v červenci 1930 stal Bader pilotem důstojníkem, byl poslán do 23. perutě, aby létal na stíhacích dvouplošnících Gloster Gamecock a Bristol Bulldog. Nepovolenými lety v nízké výšce a nebezpečnou akrobacií si vybudoval pověst agresivního a tvrdohlavého individua. Ačkoliv byl často kárán za nedostatek letecké disciplíny, byl vybrán, aby reprezentoval peruť na letecké show v Hendonu.

V roce 1931 byl jeho tým úspěšný, ale při tréninku na Hendon Air Show 1932 se stalo neštěstí. Při provádění akrobatických obratů pod minimální povolenou výškou dopadla Baderova stíhačka Bulldog na zem. Následkem utrpěného zranění mu musely být amputovány obě nohy, jedna nad kolenem, druhá pod ním.

Tehdy se projevila tvrdohlavost a síla vůle, která později z Badera udělala legendu. Přijal svůj osud a vytrval v tréninku, dokud se s novými protetickými nohami nenaučil chodit, hrát golf a řídit auto. Bader nebyl ochoten přijmout porážku, takže nezůstalo jen u toho: v červnu 1932 poprvé od své havárie pilotoval letadlo. Nicméně i přes svou odvahu tváří v tvář nepřízni osudu byl na základě lékařského posudku v roce 1933 z RAF propuštěn. Našel si práci v Asijské petrolejové společnosti a v témže roce se oženil.

Když se na obzoru začala rýsovat válka, Bader opakovaně žádal o své znovupřijetí do RAF. Nakonec mu v roce 1937 byla nabídnuta pozemní práce, nicméně jednomu leteckému důstojníkovi, který si pamatoval Baderovy dřívější schopnosti a vytrvalost, se podařilo zajistit v Ústřední letecké škole posouzení jeho schopnosti vykonávat letecké povinnosti. V listopadu 1939 byla Baderovi obnovena lékařská kategorie a nastoupil do opakovacího kursu pro frontové piloty, aby se seznámil s moderními letouny, které teď sloužily u Stíhacího velitelství RAF.

V únoru 1940 byl Bader vyslán k 19. peruti RAF v Duxford v hrabství Cambridge, která používala letouny Supermarine Spitfire Mk.I. V období známém jako „Podivná válka“ létal Bader na hlídky nad nákladními konvoji, ale také se stal terčem kritiky pro své veřejně vyslovované názory. Věřil, že „staromódní“ technika využití výškové výhody a útoku ze slunce je pro moderní boj užitečnější než doktrína RAF vyžadující létání v těsných formacích a oddělených útocích jednotlivých sekcí. V dubnu Bader byl převelen k 222. peruti, která také létala na Spitfirech z Duxfordu. Byl povýšen na leteckého poručíka  a jako letový velitel rychle rozhodl o tom, že své piloty bude učit taktiky a techniky, které považoval za efektivnější než standardní útoky Stíhacího velitelství. V červnu 1940 během leteckého zajištění evakuace v Dunkirku si Bader připsal svůj první sestřel, Messerschmitt Bf 109.

Na konci měsíce byl Bader povýšen na velitele 242. perutě. Ta se skládala převážně z kanadských pilotů a během bitvy o Francii utrpěla značné ztráty. Jejich důsledkem byla nízká morálka a Kanaďané měli málo času na svého nového beznohého velícího důstojníka. Bader si rychle získal peruť působivými ukázkami létání a loajalitou ke svým mužům, když riskoval hněv nadřízených požadováním příslušného vybavení pro svůj pozemní personál.

Vzhledem k tomu, že na začátku Bitvy o Británii byla 242. peruť součástí 12. skupiny, Bader a jeho muži se nezapojili do bojů tak silně jako jejich spolubojovníci z 11. skupiny na jihovýchodě Anglie. Bader sestřelil v červenci Dornier 17 a v srpnu Messerschmitt 110, ale věřil, že kdyby mohl útočit ve větším počtu, mohl by dosáhnout většího efektu. Díky podpoře velitele 12. skupiny leteckého vicemaršála Trafforda Leigh Mallorye bylo Baderovi svěřeno velení Duxfordského křídla skládajícího se ze tří perutí. Během pokračující Bitvy o Británii vedl Bader své křídlo do bojů s wingmanem S/Lt. „Dickie“ Corkem, budoucím esem Letecké armády s nejvíce sestřely, a jeho taktika se vyplatila. Duxfordské křídlo bylo brzy rozšířeno na pět perutí a sestřelilo velký počet nepřátelských letadel, nicméně navzdory tomu byli Leigh Mallory a Bader kritizováni 11. skupinou, která poukazovala na to, že než Malloryho „Velká křídla“ odstartují, shromáždí a zaútočí, je už pozdě, protože německé bombardéry už shodily pumy na své cíle a vrací se domů.

Bader byl za své velení během bitvy vyznamenán Řádem za vynikající službu a Záslužným leteckým křížem. V březnu 1941 převzal Bader - nyní podplukovník - velení Tangmerského křídla tvořeného třemi perutěmi Spitfirů - 145., 610. a 616. perutí. RAF nyní působila nad okupovanou Francií a Bader vedl své perutě do boje.

9. srpna 1941 byl jeho letoun těžce poškozen a Bader musel vyskočit. Různé zdroje se stále neshodují v tom, zda se srazil s německou stíhačkou, nebo byl omylem sestřelen vlastním Spitfirem. Stejně houževnatý jako vždy se Bader několikrát pokusil utéct svým německým strážím, až byl nakonec uvězněn na zámku Colditz spolu s dalšími spojeneckými uprchlíky.

Na jaře roku 1945 byl Bader konečně osvobozen, vrátil se k létání, a 15. září vedl 300 letadel ve vítězném průletu nad Londýnem, ale do boje se už nedostal. Různé zdroje uvádějí konečný počet 20 až 22 ½ německých sestřelených letadel.

Bader opustil RAF v roce 1946 a pracoval pro Shell Oil. V roce 1976 byl povýšen do šlechtického stavu. Zemřel na infarkt v roce 1982 ve věku 72 let. Dodnes je znám jako jeden z největších hrdinů Stíhacího velitelství RAF.

Následující grafické prvky používané Douglasem Baderem a členy jeho perutě budou přidány v nejbližší aktualizaci: