A event Iwo Jima, do kterého se můžete připojit ve hře!

Iwodžima je ostrov náležející Japonsku a nacházející se zhruba v polovině cesty mezi Marianským souostrovím a samotným Japonskem. Jedná se o vulkanický ostrov uprostřed oceánu, mající rozlohu pouhých 21 kilometrů čtverečních, jež je dodnes obydlen pouze vojenskou posádkou. V únoru roku 1945 se však stal dějištěm jedné z nejkrvavějších bitev celé druhé světové války.

Již před válkou byla na ostrově přítomna menší japonská vojenská posádka – kromě vojáků byl ostrov obydlen jen zhruba tisícovkou civilistů, kteří se živili pěstováním cukrové třtiny a rybolovem. Opevňování většího rozsahu započalo až v roce 1944, kdy bylo japonskému velení jasné, že ostrov se dříve či později stane cílem nezadržitelně postupujících Američanů. Civilisté byli nuceně evakuováni a na ostrově byla vybudována vojenská zařízení – zejména tři velké přistávací dráhy a hlavně pak rozsáhlý systém opevnění.

Poté, co americká námořní pěchota dobyla Marshallovy ostrovy a ničivé vzdušné a námořní útoky zneutralizovaly a izolovaly mohutně opevněnou japonskou základnu na Truku, Iwodžima byla začleněna do nové obranné linie ostrovů, sahající od tohoto ostrova, přes Mariany a Karolíny a Palau, až k Filipínám. V té době posádka ostrova čítala již 5000 mužů a pro Japonce se stala Iwodžima strategickým bodem, ze kterého startovala letadla podporující japonské síly, bránící Marianské ostrovy před nájezdem Američanů. Po pádu Marian pak Iwodžima začala plnit roli stanice včasného varování, neboť přes ní v rámci operace Scavenger přelétaly americké bombardéry na své cestě k cílům na japonských mateřských ostrovech.

Jak americké síly dobývaly jeden ostrov za druhým, význam Iwodžimy neustále rostl. Po bitvě o záliv Leyte bylo čím dál tím více jasné, že obsazení Iwodžimy bude strategicky nezbytné pro finální útok proti japonským mateřským ostrovům. Pro Japonce ostrov poskytoval základnu pro stíhačky, které mohly zachycovat americké bombardéry B-29 Superfortress, mířící směrem k Japonsku. Zároveň také poskytoval útočiště japonským námořním jednotkám, které se sem stahovaly k doplnění zásob a opravám.

Pokud by ale ostrov obsadili Američané, základny Superfortressů by se mohly přesunout o celou polovinu blíže k Japonsku a hlavně by odsud mohly startovat stíhačky P-51 Mustang, které by tím pádem mohly bombardérům poskytnout stíhací ochranu po celé trase. V neposlední řadě by pak šla Iwodžima využít jako shromaždiště pro finální invazi na japonské ostrovy.  Patnáctého června 1944 tak započala nejdelší soustavná vzdušná ofenziva celé války. Celých 74 dní bombardéry B-24 Liberator, startující z Marian, shazovaly na ostrov tuny a tuny bomb ve snaze co nejvíce oslabit tamější posádku. Co však Američané nevěděli byl fakt, že tyto nálety Japoncům prakticky neuškodily. Velitelem japonské posádky totiž byl generál Tadamiči Kuribajaši.

Kuribajaši si vzal příklad z bitvy o atol Peleliu, jež se udála o rok dříve a na kterém japonští obránci způsobili americkým mariňákům těžké ztráty. Tehdejší standardní japonská doktrína nabádala k vystavění opevnění přímo na pláži ve snaze zarazit vyloďující se útočníky co nejdříve. Kuribajaši se však – stejně jako jeho protějšek na Peleliu, plukovník Kunio Nakagawa – rozhodl tuto doktrínu porušit. Na jeho rozkaz bylo mohutné opevnění vystavěno až za plážemi s účelem nechat útočníky, ať se vylodí a následně jej vlákat do křížové palby. Na Američany tak čekala síť bunkrů se statickými zbraněmi, které byly vzájemně propojeny rozsáhlým komplexem podzemních tunelů, umožńující zpětné obsazování již vyčištěných pozic. Po celém ostrově byly vybudovány dělostřelecké a minometné pozice, japonské tanky byly důkladně zamaskovány a měly plnit roli statické obrany. V neposlední řadě pak Japonci vybudovali řadu velmi dobře kamuflovaných kulometných hnízd, které spolu s velkým počtem japonských odstřelovačů zajistily, že ani jeden centimetr ostrova nebyl uchráněn před hustou obrannou palbou. Dominantou ostrova byla hora Suribači – ta byla protkána systémem tunelů a jeskyní, ve kterých bylo umístěno těžké dělostřelectvo s přímým výhledem na pláže.

Ve vzduchu pak obránci mohli počítat s menším počtem letadel, s nimiž se počítalo pro sebevražedné útoky kamikaze.

To vše z Iwodžimy učinilo jednu velkou pevnost, která měla jediný účel – způsobit Američanům co největší ztráty. Kuribajaši si byl moc dobře vědom faktu, že Američany nemůže porazit. Byl však toho názoru, že pokud jeho síly nepříteli způsobí dostatečně těžké ztráty, Američany to odradí od invaze na japonské mateřské ostrovy.

Jako den počátku vylodění na Iwodžimě, nesoucí název Operace Detachment, byl stanoven 19. únor 1945. K útoku bylo na americké straně připraveno celkem přes 60 000 příslušníků Třetí, Čtvrté a Páté divize námořní pěchoty a více než 450 lodí. Této síle trvalo celých čtyřicet dní, než se z Pearl Harboru dostala na dosah Iwodžimy. Očekávalo je na 20 000 obránců, odhodlaných nevzdat se a v duchu samurajské tradice bušidó bojovat do posledního muže a posledního náboje.

První američtí vojáci na ostrov vkročili v 8:30 ráno tamějšího času. Vylodění předcházelo námořní bombardování. To zničilo určité množství bunkrů a některé tunely a jeskyně byly zavaleny, celkově však mělo na japonskou obranyschopnost díky vysoké kvalitě opevnění jen malý účinek.  Na samotných plážích se mariňáci nesetkali s odporem a s dojmem, že přípravná palba většinu obránců pobila, postupovali do vnitrozemí. Japonci však chladnokrevně vyčkávali bez jediného výstřelu a teprve když čelní linie nic netušících Američanů překročila první linii opevnění, spustili smrtící křížovou palbu. První vlna útočníků utrpěla zničující ztráty – zčásti i proto, že v tvrdé vulkanické půdě ostrova bylo nesmírně obtížné se zakopat. Na pláže, přeplněné vyloďujícími se mariňáky, mezitím začaly dopadat  těžké dělostřelecké granáty z hory Suribači, které chaos mezi Američany ještě více přiživovaly. Postup USMC byl jen velice pomalý a vykoupený těžkými ztrátami. Až příjezd tanků M4 Sherman umožnil spolu s těžkým bombardováním hory Suribači americkým vojákům postoupit hlouběji za prostor pláží. Zvláště plamenometné varianty Shermanů, přezdívané vojáky "Zippo", se při čištění japonských pozic osvědčily a svojí roli rovněž hrála i podpora ze vzduchu – stíhací bombardéry nejprve startovaly z eskortních letadlových lodí, 6. března je pak vystřídaly Mustangy z 15. stíhací skupiny poté, co se Američanům konečně podařilo dobýt a zabezpečit jedno z iwodžimských letišť.

Jak bitva pokračovala, japonským vojákům docházela munice i zásoby a čím méně toho měli k dispozici, tím fanatičtěji bojovali. Mariňáci byli často vystaveni nočním přepadům a bojům muže proti muži. Hora Suribači byla obsazena 23. února, překvapivě jen s minimálními ztrátami. Většina obránců se totiž stáhnula do tunelů a jeskyní v nitru hory, odkud se je Američané snažili vystrnadit napalmem, ručními granáty a otravnými plyny.

Na severu ostrova, kde bylo opevnění nejsilnější, se ale postup kvůli husté palbě a minovým polím úplně zastavil. Nejtěžší boje pak probíhaly na kótě 362, kde tento krvavý pat prolomila až lest. Japonci totiž vždy při začátku dělostřelecké přípravy opustili pozice a ukryli se v tunelech – a když bombardování skončilo, vrátili se zpět a způsobovali útočníkům maximální ztráty. Pak ovšem mariňáci zaútočili pod rouškou tmy bez předchozí dělostřelecké přípravy a nepřítele se jim tím podařilo překvapit. Mnoho japonských vojáků pak bylo zabito ve spánku a tento útok dobytí kóty 362 výrazně ulehčil. Následující den pak Japonci podnikli sebevražedný útok banzai s (naprosto nereálným) cílem přehnat se přes americké pozice a dobýt zpět horu Suribači. Útok však byl odražen a naprostá většina útočníků byla zabita.

Sebevražedné útoky se udály rovněž ve vzduchu. 21. února piloti kamikaze docílili hned několika zásahů – eskortní letadlová loď USS Bismarck Sea se potopila, eskortní letadlová loď USS Lunga Point byla poškozena lehce a těžká letadlová loď USS Saratoga byla  poškozena vážně. Kromě nich pak byla potopena jedna tanková výsadková a jedna transportní loď.

Až 16. března, téměř měsíc po začátku invaze, byla Iwodžima neoficiálně prohlášena za zabezpečenou. I přes to ale 5. divize námořní pěchota stále čelila zbytkům japonských sil, bránících 640 metrů dlouhou rokli na severozápadním cípu ostrova – mezi obránci tohoto se nacházel i generál Kuribajaši. Jeho velitelský post, ukrytý ve spleti podzemních tunelů, byl nakonec o osm dní později vyhozen do povětří čtyřmi tunami výbušnin. Následující noc pak Japonci podnikli finální útok, kdy tři stovky mužů vyrazily na banzai útok a než byli do jednoho zabiti, stačili ještě způsobit mariňákům ztráty čítající 53 mrtvých a 120 raněných. Podle některých údajů tento útok vedl sám Kuribajaši, přestrojen za řadového vojáka, podle jiných zdrojů pak japonský generál zůstal vzadu a zatímco jeho muži útočili, on spáchal spolu s ostatními vysokými důstojníky čestnou sebevraždu formou tradičního seppuku. Jeho příklad pak následovalo i mnoho dalších vojáků a z celkového počtu 22 060 Japonců se nakonec Američanům podařilo zajmout sotva tři stovky – zbytek zemřel nebo se ukryl v jeskynních komplexech.

Oficiálně byla Iwodžima prohlášena za dobytou 26. března 1945. Až 3000 japonských vojáků se pak ještě ukrývalo v jeskyních a ti, co nespáchali sebevraždu, se následně vzdali či byli zabiti při pokusu ukrást nějaké zásoby. Dvěma Japoncům, Yamakage Kufukuovi a Matsudo Linsokimu, se dokonce podařilo přežít v podzemí celé tři roky, než se konečně 6. června 1949 vzdali. 

Američané za dobytí Iwodžimy zaplatili vysokou cenu – padlo téměř 7 000 mužů a dalších 19 000 bylo zraněno. To vše kvůli ostrůvku velkém jako třetina Manhattanu. Ztráty byly tak vysoké, že dodnes existují menšinové názory zpochybňující strategickou důležitost Iwodžimy a označující celou operaci za zbytečné plýtvání životy – zvláště když k invazi na japonské ostrovy, pro níž měla Iwodžima sloužit jako shromažditě, nakonec nikdy nedošlo.

Pravdou ovšem je, že společně s neméně fanatickým odporem obránců na ostrově Okinawa přispěla bitva o Iwodžimu k rozhodnutí použít proti Japonsku atomové zbraně. Pokud totiž Japonci tak zuřivě bránili jeden malý ostrov uprostřed oceánu, není těžké si představit, že vlastní půdu by bránili ještě o mnoho zuřivěji a americké ztráty by byly nepředstavitelně vysoké.