Exkluzivní interview s pilotem Coastal Command RAF, Flight Lieutenantem Brianem Beattiem, jež pro oficiální stránku War Thunderu získal náš historický konzultant Mark Barber.

Poznámka: V textu bude použita zkratka hodnosti Flight Lieutenant F/Lt. V češtině se jedná o ekvivalent hodnosti kapitána

V historii britské RAF jsou jako nejvýznamnější vnímány dvě akce -  bitva o Británii a nálet na německé přehrady Dam Buster Raid. Zatímco činnost Bomber Command a Fighter Command se těší velkému zájmu médií, akce třetí složky RAF, Coastal Command, jsou často opomíjeny. F/LtBrian Beattie pak patřil mezi ty, kteří v Coastal Command sloužili během nejvýznamnějšího období této námořní složky britského letectva.

Brian Beattie se narodil roku 1921, do služeb RAF pak vstoupil 8.června 1940 ve věku devatenácti let. Od okamžiku, kdy se v rekrutačním centru zapsal, Beattie neměl sebemenší pochyby o tom, že chce být pilotem. I když stejný sen měly tisíce dalších dobrovolníků, jemu šťastnou náhodou vše vycházelo. Beattie vzpomíná: "Poslali mě k jednotce úvodního výcviku No.1 Initial Training Wing. Odsud nás pak odesílali k základnímu výcviku Elementary Flying Training (EFT) , jež byl prováděn ve všech koutech země. Čtyři z nás dokonce z nějakého důvodu poslali až do Rhodesie."

V jednotce EFT se měli budoucí piloti poprvé seznámit se složitostmi létání a co bylo nejdůležitější, poprvé se měli posadit do letadla. "ZEFT nás poté poslali na základnu RAF Kumalo v Bulawayu (město v Zimbabwe, pozn. překl.), kde jsme létali na Oxfordech," pokračuje Beattie. "Tam jsme létali v rámci ITS (Intermediate Training Squadron) a ATS (Advanced Training Squadron). V ITS se prováděly přechody na jiné, na ovládání složitější typy letadel, zatímco v ATS nás učili navigaci, bombardování a vzdušné fotografování."

Čtyřiadvacet členů kurzu se posléze přesunulo do vzdušné školy 61. Air School, nacházející se u George v Kapské provincii v Jižní Africe. Zde probíhalo všeobecné vyučování průzkumného létání. "Šlo vlastně o kurz navigace spojený s výcvikem rozpoznávání lodí. V tu dobu už jsmě nějak tak tušili, že nás vybrali pro službu v Coastal Command."

Po tříměsíčním výcviku pak konečně nastal čas rozloučit se s Jižní Afrikou a vrátit se na britské ostrovy. Beattie se v roce 1941 vrátil zpět do Liverpoolu a poté, co se s ostatními piloty nahlásil v centru pro přijímání nových letových posádek v Bournemouthu, čekala jej dlouhá cesta vlakem až do St.Eval. Zde se ale dozvěděli, že peruť, jež tam působila, toto místo opustila před třemi týdny.

"Jiným vlakem nás odvezli na základnu RAF Bircham Newton v Norfolku. Když jsme přijeli, tak nás trošku zklamalo, že chlapi z 53. perutě nás neviděli rádi. Byli jsme totiž zelenáči čerstvě po výcviku a oni doufali, že jim pošlou někoho s alespoň trochou zkušeností. A tak nás opět poslali pryč a já se vrátil do Londýna. Potom jsme se na Bircham Newton znovu ohlásili a tam nám řekli, že tři z nás odesílají k 489. peruti."

489. námořní peruť RNZAF byla zformována v říjnu 1941 jako součást novozélandského královského letectva, umístěného v Británii. Beattie a jeho dva kolegové patřili k zakládajícím členům této perutě, sídlící na základně RAF Leuchars-on-the-East na východním pobřeží Skotska.

"Ze začátku nás tam moc nebylo," vypráví Beattie. "Měla se z nás stát peruť Beaufortů a 42. peruť v Leucharsu už je také dávno měla. My jsme je pak dostali také – tři Beauforty se zdvojeným řízením. Relativně brzy potom se jeden z našich mladých pilotů vydal na misi nad Severním mořem, ale už se nevrátil. Byla to naše první ztráta."

Krátce poté dostala peruť další tři stroje Beaufort, ale ty jim nevydržely dlouho. "Řekli nám, že naše Beauforty potřebují ve Středozemí, kde odváděly výbornou práci při narušování zásobování Rommelova Afrika Korpsu, tak nám je všechny vzali a my jsme byli opět bez letadel. Nicméně takřka přes noc jsme dostali záplavu Blenheimů, které ostatní perutě vyřadily při přezbrojování na novější Beaufightery."

Po návratu ke své peruti se Beattie začal s Blenheimem seznamovat. "Řekli nám, že se přesuneme z Leucharsu na ostrov Thorney. Tam na nás čekala úplně nová letadla: Hampdeny!"Tato zpráva o přechodu na nové stroje byla pro členy 489. perutě velkým překvapením, neboť jak Beattie vysvětlil, "...měli jsme být peruť torpédových bombardérů a přitom jsme létali na klasických středních bombardérech. Při jedné z prvních operací Bomber Command bylo vysláno deset Hampdenů, aby ve dne bombardovaly německý přístav. Vrátil se pouze jeden a jelikož další nálet byl podobně katastrofální, bylo rozhodnuto, že s Hampdeny se bude létat pouze v noci. Pak do služby v Bomber Command vstoupily první těžké bombardéry a Hampden byl odtamtud stažen. Tehdy někdo přišel s nápadem, že by z něj byl dobrý torpédový bombardér! Dvířka pumovnice se totiž zavírala okolo torpéda, ne pod ním.

Letouny byly následně po šesticích odesílány na základnu RAF St.Eval v Cornwallu, kde prováděly protiponorkové patroly - posádky se při nich dostávaly až téměř nad španělské pobřeží. "Ty mise byly velmi, velmi osamělé! A velmi nápadné!" vzpomíná Beattie. "Oficiálně šlo o tréninkové lety, ale v podstatě šlo o mé první operační lety. Po těchto akcích jsme se přesunuli zpátky na ostrov Thorney, kde jsme prošli výcvikem létání nízko u země a létání ve formaci. Při jednom z takových letů jeden z chlapců z jiné letky neletěl dost nízko a poté, co ho za to velitel letky přes rádio seřval, to zapíchnul rovnou do moře."

Po krátkém období stráveném na ostrově Thorney se peruť přesunula na základnu RAF Skitten, předsunuté letiště ve Wicku na severním cípu Skotska. Beattie vysvětluje: "Primárně jsme tam byli proto, abychom zabránili německým válečným lodím dostat se do Atlantiku, kde potápěly naše zásobovací konvoje z USA. Museli jsme vykázat nějakou činnost, tak jsme hlídkovali u pobřeží Norska a hledali jsme německé konvoje, které z Německa vozily zbraně a munici a opačným směrem převážely zásoby železné rudy ze Švédska. Taková typická mise zahrnovala vzlétnutí z Wicku a let ve výšce pěti set stop. V polovině cesty jsme pak klesli až téměr na úroveň vln a pátrali jsme po nepřátelských lodích a pokud jsme dostali tip od norského odboje, prováděli jsme přímé útoky. Patroly nesly kódové označení "Rover" – při nich byl ve vzduchu pouze jeden Hampden. Pokud jsme útočili, letěli jsme ve čtyřčlenné letce a zůstávali jsme těsně nad hladinou do té doby, než jsme spatřili cíl. Samotný torpédový útok začínal ve vzdálenosti 1000 yardů od cíle, kdy jsme pak museli letět rovně, odhadnout rychlost cíle a podle toho správně nasměrovat letadlo – bylo to v podstatě jako střílení holubů. Neměli jsme žádné torpédové zaměřovače a proto byla torpéda vypouštěna na základě našeho uvážení a když samotné vypuštění nastalo, museli jsme nastoupat do osmdesáti stop, abychom vůbec mohli vypustit torpédo! Kromě torpéd jsme pak nosili bomby a hlubinné nálože –nicméně torpéda byla nejčastějším nákladem a já osobně jsem bomby použil pouze jednou.Hlubinné nálože jsme pak nosili pouze při letech nad Biskajský zálivem, kde jsme pátrali po německých ponorkách."

Beattie pokračuje v popisu operací."Na rozdíl od kluků na bombardérech, kteří zvládli třicet misí za tři až čtyři měsíce, u Coastal Command to fungovalo trochu jinak. My jsme tam číhali na německé bitevní lodě; takticky jsme byli samosprávní, ale ze strategického hlediska jsme dostávali rozkazy od Královského námořnictva. Proto se nám splnění třicet bojových misí protáhnulo klidně i na celých dvanáct měsíců. Moje nejdelší mise pak proběhla v květnu 1942 a zabrala mi 7 hodin a 25 minut."

Mise "Rover" a útočné mise představovaly hlavní náplň činnosti 489. perutě, ale občas nastala příležitost pro provádění více specializovaných úkolů.

"Při jedné příležitosti velitel perutě společně s dvanácti letadly vzlétnul poté, co dostal zprávu o tom, že bitevní loď Scharnhorst a křižník Prinz Eugen jsou v pohybu a míří do Atlantiku. Velitelství naší skupiny nám po cestě odeslalo zprávu s instrukcemi ohledně místa provedení útoku. Zprávu nám poslali skrz nezabezpečené spojení a proto – jak jsme se později dozvěděli - německé lodě vysílání zachytily a otočily se zpátky k domovu. Velitel jedné naší letky pak po přistání vrazil na velitelství skupiny a zařval: "Kterej zatracenej blbec tu zprávu poslal jen tak?!" "To jsem byl já." ozvalo se od leteckého vícemaršála, velitele celé skupiny."

I když se s jinými letadly 489. peruť setkávala jen vzácně, její mise rozhodně bezpečné nebyly. Kromě tradičního hazardu spojeného s námořním létáním a rozmary počasí musely posádky často čelit i palbě z malých lodí nazývaných "Vorpostenboot", jež byly vyzbrojeny jedním či dvěma protileteckými kanóny Flak ráže 88 mm a větším počtem menších kanónů ráží 20 a 40 mm. "Tyhle ozbrojené rybářské lodi uměly být pěkně nebezpečné," vypráví Beattie. "Pamatuji si, že jednou mě jedna z nich zasáhla – do letadla mi to udělalo jen poměrně malou díru. Tu střelu i kus plechu, který vyrazila z trupu, jsem si pak nechal na památku."

Vysvětlivky.

Fighter Command = velitelství stíhacího letectva
Bomber Command = velitelství bombardovacího letectva
Coastal Command = velitelství námořního letectva, spadajícího pod RAF
Oxford = Airspeed Oxford, britský dvoumotorový cvičný stroj
Beaufort = Bristol Type 152 Beaufort, britský torpédový bombardér
Blenheim = Bristol Blenheim, britský střední bombardér
Beaufighter = Bristol Type 156 Beaufighter, britský těžký stíhač a torpédový bombardér
Hampden = Handley Page  HP.52 Hampden, britský střední a torpédový bombardér

O autorovi

Mark Barber, historický konzultant War Thunderu

Mark Barber je pilot námořního letectva Velké Británie. Jeho první kniha byla vydána v roce 2008 nakladatelstvím Osprey Publishing, pro které následně Barber napsal několik dalších knih. Rovněž je autorem článků pro několik časopisů, včetně nejprodávanějšího britského leteckého časopisu FlyPast. Svůj zájem soustřeďuje hlavně na britské námořní letectvo véře první a druhé světové války a na síly Fighter Command RAF. Momentálně spolupracuje s Gaijin Entertainment jako historický konzultant, kde vypomáhá s provozem historické sekce na fóru War Thunderu a asistuje při tvoření série Eso týdne.