^{1280x1024                    |                    1920x1080}

Zapojte se do eventu “Velká ráže”!

Dostupné pro letadla s dělem ráže 37mm a vyšší.

^{Event bude zpřístupněn od 5. února 12:00 do 6. února 12:00.}

Zpřístupněná letadla:

^{P-39 Airacobra (všechny verze kromě P-400) | P-63 Kingcobra (všechny verze)}

^{Me 410A-1/U4 | Ме.410B-2/U4 | Ju.87G1 | Ju87G2 | Hs.129B-3}

^{Yak-9T | Yak-9K | Yak-9P | Tempest Mk.V (Vickers P)}

^{Ki-102 otsu | Ki-96 | Ki-45 otsu | Ki-45 tei | Ki-45 hei}

Nejrozšířenějším kalibrem, užívaným v leteckých zbraních meziválečného období, byly puškové ráže 7,62 mm a 7,7 mm (.303-inch v angloamerické měrné soustavě). Jak vývoj letadel pokračoval, čím dál častěji se začaly do výzbroje armád zavádět celokovové stroje, proti kterým přestávaly být kulomety puškové ráže dostatečně účinné. Bylo jasné, že tento problém se dá vyřešit pouze dvěma způsoby 1) kompenzováním malého účinku počtem zbraní (jako například některé verze Spitfirů, vyzbrojené osmi kulomety ráže 7,7 mm, případně Hurricane Mk.IIb, mající kulometů dokonce až dvanáct) 2) přechodem na zbraně větší ráže. Druhá cesta se ukázala jako perspektivnější. Zbraně ráže 12,7 mm (cal .50), 13 mm a 20 mm se brzy v boji osvědčily - zvláště proti silně pancéřovaným bombardovacím a bitevním strojům. Některé stroje pak kombinovaly kulometnou a kanónovou výzbroj (Bf-109, FW-190, pozdější verze Spitfirů, série strojů Jak), některé přešly pouze na kanóny (série La-5/La-7) a některé si ponechaly pouze větší počet kulometů velké ráže (6 až 8 kulometů na amerických letadlech).

I tyto zbraně postupem času začaly ztrácet na účinnosti, neboť letadla byla stále odolnější díky pevnějším materiálům a silnějším motorům, schopných zvládnout nosnost mohutnějšího pancéřování. Evidentní to bylo v případě německé Luftwaffe - ta musela od poloviny války čelit zničujícím náletům amerických strojů Boeing B-17 Flying Fortress, jež prosluly svou velkou odolností a silnou obrannou výzbrojí (Němci spočítali, že průměrně bylo třeba až 20 zásahů dvacetimilimetrovými zbraněmi pro dosažení jednoho sestřelu B-17). Proto se ve výzbroji německých stíhaček začaly objevovat i zbraně vyšší ráže – konkrétně šlo o kanóny MK-103 a MK-108 ráže 30 mm, schopné ničit i ty nejlépe chráněné cíle pouze pár zásahy. Extrémním příkladem snahy o co největší palebnou sílu pak můžou být těžké stíhačky Messerschmitt Me-410 Hornisse, jež byly ve verzi U-4 vybaveny kanónem BK-5 ráže 50 mm – v podstatě šlo pouze o upravený tankový kanón KwK 39 tvořící výzbroj středních tanků PzKpfw III. Ani to ovšem nebyl pro německé inženýry strop – experimentální Junkers Ju-88P-5 mohl pod trupem nést odlehčenou verzi legendárního Flaku 18 ráže 88 mm za účelem ničení bombardérů mimo dosah jejich obranných zbraní.

I proti pozemním cílům bylo zapotřebí vyvinout účinné zbraně – to platilo hlavně při útocích na tanky, jež byly pochopitelně imunní vůči běžným leteckým zbraním a jež bylo obtížné přesně zasáhnout pumami či v té době velice nepřesnými neřízenými střelami. Němci pro tyto úkoly vyvinuli hned dva stroje vybavené velkorážnými kanóny, speciálně určenými pro ničení obrněných cílů. Šlo o Junkers Ju-87G-1/G-2 a o Henschel Hs.129. První jmenovaná letadla nesla dvojici 37 mm kanónů BK-3.7, jejichž protipancéřové náboje byly schopné prorazit slabé vrchní pancéřování sovětských tanků T-34 a KV-1. Hs.129 pak mohl nést podtrupové pouzdro s kanónem BK-3.7 a ve verzi B-3 byl dokonce vyzbrojen odlehčenou automatickou verzí protitankového kanónu PaK-40 ráže 75 mm, nesoucí název BK-7.5 a schopnou zničit jakýkoliv spojenecký tank té doby. Houfnicí stejné ráže byly vyzbrojeny rovněž i americké B-25 Mitchelly verze H.

Rusové do svých strojů montovali kanóny ráže 37 mm a 45 mm – šlo hlavně o stroje Jak-9 verzí T, K, P a UT, jež tyto zbraně užívaly hlavně proti lodím a často i proti jiným letadlům, proti kterým měly pochopitelně zničující účinek.

Američané 37 mm kanónem vyzbrojili své stroje P-39 Airacobra a P-63 Kingcobra a nezaháleli ani Britové – Hurricane Mk.IId byl vyzbrojen dvojicí 40 mm kanónů Vickers, de Havilland Mosquito FB.Mk.XVIII nesl automatický 57 mm kanon a vznikl i prototyp stroje Hawker Tempest Mk.V, který měl pod křídly dvojici kanónů Vickers ráže 47 mm. 

Suverénně největším leteckým kanónem, který kdy byl do letadla namontován, se pyšnili Italové. Ti do těžkého bombardéru Piaggio P.108A zabudovali kromě sady torpéd a silné obranné výzbroje i masivní 102 mm dělo, které mělo být nasazeno proti lodím.