Od 11. dubna 7.00 do 12. dubna 7:00 můžete získat následující odměnu:

Zničte 200/50/20 nepřátelských letadel v arkádě/realistické/simulátoru při použití jednoho z níže uvedených letadel a získejte 100.000 

Seznam letadel:

• P-47D-25
• P-47D-28
• P-51 (všechny modifikace)
• F4U-1d
• Beaufighter (všechny modifikace)
• IL-2
• IL-2M
• IL-10

Ačkoliv trvalo velmi dlouhou dobu, než mohly být využity jako součást letecké výzbroje, rakety a raketové projektily se ve spojitosti s jejich vojenským využitím užívaly již celá století před 2. světovou válkou. Za zmínku stojí rok 1916, kdy Spojenci zavedli do výzbroje rakety Le Prieur, užívané jako zbraň vzduch-vzduch proti nepřátelským pozorovacím balonům. Až v 2. světové válce však rakety našly nejefektivnější využití, a to jako zbraně proti pozemním a námořním cílům.

Během bojů v Severní Africe nasadila RAF do boje stroje Hawker Hurricane Mk.IID, které nesly přídavný pancíř a kromě dvou kulometů ráže 7,7 mm pod křídly nesly dvojici protitankových kanónů Vickers ráže 40 mm. Proti lehčím německým tankům to byla účinná zbraň (jež stroji vyneslo přezdívku „Létající otvírák konzerv“), ale s nástupem těžkých tanků Tiger Spojencům došlo, že potřebují novou protitankovou zbraň.

V té době rakety vzduch-země užívali pouze Sověti. Šlo nejprve o typ RS-82 ráže 82 mm, jež byl původně navržen jako zbraň vzduch-vzduch proti nepřátelským letadlům, nicméně nakonec se začaly tyto rakety užívat pro útoky na tanky a jiné pozemní cíle. Vývojem RS-82 vznikla raketa RS-132 ráže 132 mm a oba typy raket se používaly i ve specializovaných verzích lišících se hlavicí; RS-82/132 s trhavou hlavicí, BRS-82/132 s průbojnou hlavicí, ROFS-132 s tříštivou hlavicí a M-8/M-13, což byly upravené rakety BM-8/BM-13, užívané slavnými raketomety Kaťuša. Nevýhodou všech těchto raket ale byla jejich prachbídná přesnost. Proti nepancéřovaným a lehce pancéřovaným cílům obvykle rakety postačovaly, ale ke zničení tanků bylo potřeba dosáhnout přímého zásahu, což se povedlo jen v mizivém procentu případů.

Britové nakonec vyvinuli raketu RP-3, která mohla nést buď průbojnou hlavici ráže 87 mm, případně trhavou variantu s hlavicí ráže 150 mm, obsahující 27 kg trhaviny. Co se taktiky užití raket týče, často bylo zapotřebí daleko více flexibility než u ostatních metod útoku na pozemní cíle. Protože raketa byla zbraní odpalovanou přímo na cíl, útočící letadlo muselo být k cíli dostatečně blízko a bylo třeba ho zaměřit stejně jako kdyby chtělo útočit kanóny či kulomety. To znamenalo, že přiblížení k cíli probíhalo ve středních výškách (často 600 metrů nebo i výše), aby mohl pilot cíl bezpečně identifikovat. Následně stroj přešel do prudkého klesání a rakety odpálil.

I přesto, že rakety opouštěly své závěsy v rychlosti větší než 640 km/h a měli dostřel více než jeden kilometr, RP-3 byly stejně jako jejich sovětské protějšky velice nepřesnými zbraněmi. RP-3 byla smrtící zbraní proti neobrněným a lehce obrněným cílům, k jejichž zničení nebylo třeba přímého zásahu. Proti tankům ale dosahovala mizerných výsledků - pravděpodobnost zásahu tanku při jednom útoku byla pouhá 4%.

RP-3 měla navíc kvůli své těžké hlavici tendenci se okamžitě po vypuštění naklonit směrem dolů, což výrazně ztěžovalo míření, zvláště při palbě na krátkou vzdálenost. Taktika proto byla upravena tak, aby letadlo s raketami útočilo na cíl v klesání pod úhlem 45 stupňů a aby nosem mířilo lehce nad cíl za účelem kompenzace propadu raket. Méně zkušení piloti se snažili k zaměření použít trasírky z palubních hlavňových zbraní, nicméně pokud následně lehce nepřizvedli nos stroje, rakety dopadly před cíl. Důsledkem tohoto bylo, že přesnost míření byla přímo závislá na zkušenostech daného pilota s užíváním této zbraně. Americké letectvo, které používalo pětipalcové (127 mm) rakety FFAR a (později) HVAR užívali pro útok raketami podobnou taktiku s tím rozdílem, že americká letadla útočila pod menším úhlem ve snaze minimalizovat riziko zásahu protileteckou palbou výměnou za horší výhled na cíl.

Pilot mohl rakety odpalovat buď jednotlivě, v párech a nebo v jedné velké salvě. Salvové vypuštění bylo nejčastější, neboť malá přesnost raket byla kompenzována jejich množstvím a proti nepancéřovaným a lehce pancéřovaným cílům byl dostačujícím i blízký zásah. Vzdálenost, ve které se rakety vypouštěly, se pak lišila v závislosti na cíli. Maximem byl jeden kilometr, minimem vzdálenosti pod 500 m. Pokud ale pilot vypustil rakety příliš pozdě, vystavoval se velkému riziku poškození vlastního stroje následnou explozí. Rovněž se také mohlo stát, že se pilot příliš soustředil na cíl a poté již nestačil včas svůj stroj vyrovnat a narazil do země – tento fenomén si vysloužil název „fixace na cíl“, případně „tunelové vidění“.

Efektivita protipancéřových raket byla zpočátku přeceňována. Poválečné odhady hovoří o tom, že pravděpodobnost zásahu tanku při jednom útoku byla jen zhruba 4%. Daleko více devastující efekt ale měly raketové útoky na morálku německých vojáků. Statistická analýza letadel ze stavu britské 2. taktické letecké armády a americké 9. letecké armády ukázala, že v prostoru Mortainu bylo v říjnu 1944 pomocí raket vyřazeno z boje celkem 43 německých tanků. Pouhých 7 ale bylo raketami zničeno, zbytek byl opuštěn osádkami. Proti neobrněným a lehce obrněným cílům dosahovaly rakety daleko lepších výsledků, ačkoliv proti tomuto typu cílů se daleko častěji užívala palba z hlavňových zbraní.

Podobné výsledky jako v Mortainu odhalila i analýza výsledku leteckých útoků ve slavné kapse u Falais. Co se tanků týče, rakety měly na svědomí pouze 1,7% zničených německých obrněnců. Jak ale ukázaly výslechy zajatých německých vojáků, zhruba 60% německých vozidel bylo opuštěno svými posádkami, ačkoliv byla naprosto nepoškozená. Posádky se ale natolik obávaly zásahu raketou, že raději zanechaly své stroje osudu , a nebyla to jen věc týkající se nováčků. I zkušení veteráni raději opustili svůj tank, než aby riskovali fatální zásah. Pěchota pak měla z raket strach stejný, ne-li ještě větší. Těžké vysoce explozivní hlavice měly devastující efekt proti nechráněné pěchotě a ani polní opevnění zpravidla nemělo šanci odolat.

Rakety se široce užívaly i proti námořním cílům a to prakticky výlučně americkými a britskými silami. Raketové útoky byly velmi účinné zvláště proti vynořeným ponorkám, neboť na rozdíl od pomalejších torpéd nedávaly ponorce šanci na úhybný manévr. Britové pro tyto účely užívali 27 kg hlavice, jež vyžadovaly přímý zásah. Vypouštěny pak byly v párech za klesání pod úhlem 25-30 stupňů, kdy pilot mířil lehce před ponorku a snažil se jí zasáhnout na čáře ponoru pro maximální ničivý efekt. Při těchto útocích byla navíc zjištěna zajímavá věc – pokud rakety dopadly na hladinu těsně před cílem, často se od ní odrazily a cíl zasáhly.

Prvním letadlem, které za pomoci raket zničilo ponorku, byl Fairey Swordfish ze stavu 819. námořní letecké perutě FAA. Jeho obětí byla německá ponorka U-752, která byla tak těžce poškozena, že osádka byla nucena plavidlo opustit. I když totiž raketa ponorku nepotopila, poškození bylo obvykle příliš velké na to, aby se mohlo plavidlo ponořit a tím pádem se stala ponorka bezbranným cílem pro opakovaný útok. Do konce války bylo takto spojeneckými letadly zničeno na 250 německých ponorek, což byla téměř čtvrtina všech německých ponorkových ztrát. Většina z nich pak byla zničena právě raketami.

I když tak rakety nebyly zbraní, jež by samy o sobě rozhodly průběh pozemních bojů 2. světové války, na moři představovaly obrovský technologický skok kupředu a následný vývoj měl za výsledek nejen daleko přesnější a efektivnější neřízené rakety, jež jsou dnes odpalovány z raketnic v obrovských množstvích, ale rovněž i vytvoření naváděných protilodních a protitankových střel, jakými jsou například AGM-84 Harpoon, AGM-65 Maverick, případně 9K121 Vichr.