War Thunder background
Speciál: Řezník v oblacích
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Od 5. dubna 7:00 do 7. dubna 7:00 bude aktivní následující akce:

x4 RP zisk za první vítězství u všech národů

-30% sleva na nákup Fw 190 a Ta 152


Úkol: Zničte 100/25/13 nepřátelských letadel v arkádě/realistické/simulátoru při použití Fw 190 a Ta 152 a získejte 150.000 !


 

Na podzim roku 1937 zadalo německé ministerstvo letectví několika leteckým vývojářům objednávku na nový typ stíhačky, který by sloužil po boku typu Messerschmitt Bf 109. Vysocí činitelé ministerstva sice věděli, že Bf 109 je vynikajícím a naprosto konkurenceschopným strojem, nicméně se obávali, že jej v budoucnu překonají zahraniční konstrukce, a proto chtěli mít jistotu, že se těmto potencionálním přemožitelům Bf 109 vyrovnají.

Na tuto výzvu odpověděl i Kurt Tank. Tento německý konstruktér vytvořil několik návrhů využívajících kapalinou chlazené řadové motory, nicméně teprve když do svého návrhu jako pohonnou jednotku zahrnul hvězdicový čtrnáctiválec BMW 139, získal zájem ministerstva a z něj plynoucí podporu. Pokud by totiž nový stíhač využíval hvězdicový motor, jeho výroba by nijak nenarušovala dodávky řadových motorů Daimler-Benz DB 601, které poháněly Bf 109, a kterých už tak byl nedostatek.

Fw 190 byl pojat úplně odlišně než Bf 109, a nešlo jen o použití jiného typu motoru. Sám Kurt Tank popsal rozdíl mezi Bf 109 a jeho návrhem následujícími slovy:

"Messerschmitt Bf-109 se dal zjednodušeně popsat jako velmi velký motor pohánějící velmi malý trup, ke kterému jako by byla výzbroj přidána až dodatečně. Tento návrh připomínal závodního koně – dejte mu odpovídající péči, lehkou trať a bude rychlejší než cokoliv jiného. Jsem si ale jistý, že v budoucích válečných konfliktech bude potřeba i jiného druhu stíhačky. Stíhačky, jež bude moci operovat z primitivních polních letišť, bude moci být udržována a pilotována nedostatečně trénovanými muži, bude schopná vydržet těžká poškození a bezpečně se vrátit domů. Tato myšlenka stála za stvořením Focke-Wulfu FW-190. Nemělo jít totiž o koně závodního, nýbrž o silného a odolného koně kavaleristického."

 Fw 190 in an American fighter's sight A US captured FW190

U Bf 109 byl často kritizován úzký, do stran se zatahující podvozek, který činil přistání obtížnějším (zvláště pro nezkušené piloty), stroj byl díky němu nestabilní při pojíždění, a jelikož podvozkové nohy byly zešikmené, nárazy při přistáních se přenášely na konstrukci v úhlu, což zvyšovalo únavu materiálu a znamenalo to vyšší riziko zlomení a následné nehody. Fw 190 měl oproti tomu podvozek širokorozchodný, jež se zatahoval dovnitř do trupu a byl konstruován tak, aby vydržel nárazy až do rychlosti 4,5 m/s. Díky tomu za svou službu Fw 190 utrpěl daleko méně nehod při přistáních, než tomu bylo u Bf 109 a rovněž mu to umožňovalo bez omezení operovat z nezpevněných a primitivních ploch, což byla velká výhoda zvláště při tažení na východní frontě.

Velmi moderním prvkem bylo užití velkého množství elektrických systémů namísto systémů hydraulických. Elektřina byla využívána jak u mechanismu zatahování podvozku, tak i u nabíjecích a spoušťových mechanismů zbraní - Tank totiž zastával názor, že elektrické systémy jsou méně zranitelné nepřátelskou palbou, než systémy hydraulické. Elektromotorem se dala nastavovat i poloha výškových ploch, jinak byl stroj stavěn tak, aby pilot nemusel za letu měnit nastavení směrovky ani křidélek, což mu ulehčovalo práci. V neposlední řadě pak dostal Fw 190 kapkovitý překryt kabiny, který na rozdíl od překrytu kabiny na Bf 109, vyznačující se hustým rámováním, poskytoval nerušený výhled do všech směrů.

První Fw 190 se do boje dostaly v říjnu 1941, šlo o verzi Fw 190A-2 s motorem BMW 801C-2 o výkonu 1560 koní, vyzbrojenou dvěma synchronizovanými kulomety MG 17 ráže 7,92 mm v trupu, dvěma synchronizovanými kanóny MG 151/20E ráže 20 mm v kořenech křídla a dvěma kanóny MG FF/E stejné ráže ve vnějších křídelních panelech. Prvních několik měsíců služby Spojenci, jež se náhle začali setkávat s novým výkonným typem německé stíhačky lišící se od Bf 109, považovali Fw 190 za americké stroje Curtiss P-36 Mohawk, kterými disponovalo francouzské letectvo a které (jak předpokládali Spojenci) Němci ukořistili. Důležité však bylo, že nový stíhač překonával s výjimkou poloměru zatáčky ve všech ohledech typ Supermarine Spitfire Mk.V, který byl v té době nejvýkonnější stíhačkou ve výzbroji RAF. Fw 190 měl silnější výzbroj, v malých výškách byl v přímém letu rychlejší a měl větší rychlost klonění. Jak spojenecké ztráty narůstaly a jak vzdušná převaha definitivně přešla na stranu Luftwaffe, Spojenci se snažili za každou cenu zjistit, co proti nim stojí, dokonce zorganizovali i operaci jednotky komandos, která měla jeden Fw 190 ukořistit. Nakonec ale získali neporušený exemplář na konci července 1942, kdy jeden z německých pilotů z důvodu navigační chyby omylem přistál na britském letišti. Výsledkem britského hodnocení pak bylo urychlení zavedení nové verze Spitfiru do výroby, konkrétně šlo o Spitfire Mk.IX s novým motorem Rolls-Royce Merlin 61 a čtyřlistou vrtulí.

Spitfire Mk.IX již dokázal s Fw 190 držet krok, nicméně i poté zůstal Fw 190 vysoce výkonným a smrtelně nebezpečným stíhacím strojem, tak nebezpečným, že si vysloužil přezdívku „The Butcher Bird“, neboli „Létající řezník“. Kromě těžké výzbroje a excelentních výkonů nabízel rovněž velkou odolnost díky pevné konstrukci a vzduchem chlazenému hvězdicovému motoru, jež byl méně náchylný k poškození než kapalinou chlazený řadový motor na strojích Bf 109. Kombinace těžké výzbroje a odolnosti jej činila velmi dobrým ničitelem bombardérů. Bylo tomu tak zvláště ve verzích Sturmböcke („útočné beranidlo“) přímo určených k ničení bombardérů, jež byly vybaveny mohutným pancéřováním kokpitu a motoru, a nesly těžkou výzbroj zahrnující další čtyři kanóny MG 151 v gondolách pod křídly, případně 30 mm kanóny MK 108. Daní za odolnost a palebnou sílu ale byla výrazně zhoršená manévrovatelnost, kvůli které musely být stroje Sturmböcke často eskortovány stíhačkami Bf 109 jako ochrana před americkými eskortními stíhači.

Nejpočetnější verzí byla verze Fw 190A-8 s počtem 1334 vyrobených kusů, jež vstoupila do služby v únoru 1944. Vybavená motorem BMW 801D-2 o výkonu 1700 koní, dosahovala tato verze maximální rychlosti 656 km/h ve výšce 5920 m a nesla výzbroj dvou kulometů MG 131 ráže 13 mm v trupu a čtveřici kanónů MG 151/20E ráže 20 mm v křídlech (od verze A-6 byly kanóny MG FF ve vnějších panelech křídla nahrazovány zbraněmi MG 151, které měly větší kadenci a díky pásovému nabíjení i větší zásobu munice).

Fw 190 se osvědčil rovněž i v roli stíhacího bombardéru a bitevního stroje. Verze Fw 190F a její subvarianty mohly nést širokou škálu bomb a v roli bitevníků nahradily stroje Ju 87 Stuka a Hs 129. Tři varianty verze Fw 190F-8 byly schopny nést i torpédový náklad. Konkrétně varianta Fw 190F-8/U-3 byla vybavena silnějším motorem BMW 801S o výkonu 2000 koní, zadní částí trupu z typu Ta 152 a podtrupovým závěsem, schopným nést jedno těžké torpédo BT-1400.

Dalším vývojovým stupněm byla verze Fw 190D, zavedená do služby v září 1944. Největší nevýhodou Fw 190 totiž byla ztráta výkonu ve velkých výškách, což snižovalo hodnotu stroje jako výškového záchytného stíhače. Nová verze stroje proto kromě přepracovaného trupu a přetlakovaného kokpitu dostala i novou pohonnou jednotku – přeplňovaný, kapalinou chlazený dvanáctiválec Junkers Jumo 213 o výkonu 1750 koňských sil. Jediná sériově vyráběná verze, Fw 190D-9, dosahovala s motorem Jumo 213A-1 maximální rychlosti 686 km/h ve výšce 686 km/h a byla vyzbrojena dvěma kulomety MG 131 ráže 13 mm v trupu a dvěma kanóny MG 151/20E ráže 20 mm v kořenech křídla, případně kanóny MK 108 ráže 30 mm ve verzi Fw 190D-9/R-2. Plánovaly se i verze D-11 (přidány dva kanóny MK 108 do vnějších panelů křídla), D-12 (jeden kanón MK 108 v ose vrtule), D-13 (výzbroj tří kanónů MG 151/20E) a D-15 (verze s motorem Daimler-Benz DB 603G o výkonu 1900 koní, výzbroj dvou kanónů MG 151/20E a dvou kanónů MK 108), ty ale byly do konce války vyrobeny buď jen v malém množství, nebo nebyly nikdy postaveny.

Vrcholem vývoje pak byla verze Ta 152, pojmenovaná přímo po konstruktérovi celé série Fw 190, Kurtu Tankovi. Tento stroj vzniknul na základě verze Fw 190D-9 a byl reakcí jak na problémy strojů Fw 190 při stíhání bombardérů ve výškách nad 6000 metrů, tak na zvěsti o novém americkém bombardéru Boeing B-29 Superfortress, jež měl ve výškách o mnoho lepší výkony než stroj B-17 a mohl nést větší pumový náklad. Trup Ta 152 byl zvětšenou verzí trupu Fw 190D-9 s prodlouženým nosem trupu a hydraulickým ovládáním klapek a podvozku. Původně byl navržen pro užití motoru Daimler-Benz DB 603, který oproti motoru Jumo 213 nabízel lepší výkon ve velkých výškách a větší vývojový potenciál, kvůli problémům s touto pohonnou jednotkou byl ale nakonec použit právě motor Jumo 213.

Ta 152 měl být vyráběn ve dvou verzích – verzi Ta 152C s nepřetlakovanou kabinou a kratším křídlem, navržená pro střední výšky, a verzi Ta 152H určenou pro boj ve velkých výškách. Ta 152H byl vyzbrojen jedním kanónem MK 108 v ose vrtule a dvěma kanóny MG 151/20E v kořenech křídla, zatímco Ta 152C měl navíc ještě dvojici kanónů MG 151/20E ve vnějších panelech křídla. Co se výkonů týče, Ta 152H byl nejrychlejší pístový stroj 2. světové války, který ve výšce 13 500 m při použití zařízení GM-1, vstřikujícího do motoru oxid dusný, dosahoval maximální rychlosti až 755 km/h. Na úrovni mořské hladiny byl pak schopen se zařízením MW 50, vstřikujícím do válců směs metanolu a vody, dosáhnout rychlosti až 560 km/h.

Fw 190 byl za dobu války mezi piloty velmi oblíbeným strojem. Generál Adolf Galland řekl:

„…co se týče ovládání, výkonů a výzbroje, piloti měli Fw 190 velmi rádi. Ve srovnání s Bf 109, Fw 190 byl lepší, což ovšem neplatilo ve výškách nad 8000 m. Zvláště proti bombardérům byl Fw 190 lepší volbou díky své těžké výzbroji, menší zranitelnosti a výborné ochraně pilota.“

Na Fw 190 létalo mnoho nejlepších německých stíhacích pilotů – mezi nimi Otto Kittel s 267 sestřely, Walter Nowotny, který měl na kontě 258 sestřelů, či Erich Rudorffer, jež si nárokoval 222 zničených nepřátelských letadel.

Celkem bylo od roku 1941 do roku 1945 vyrobeno přes 20 000 kusů Fw 190 všech verzí, včetně zhruba padesáti strojů Ta 152 – na konci války pak Německo disponovalo 1612 letouny Fw 190, z nichž 809 kusů bylo ve stíhacích-bombardovacích a bitevních verzích. Během války jej kromě Luftwaffe užívalo i maďarské letectvo (jež od listopadu 1944 obdrželo celkem 72 strojů Fw 190F-8), španělské letectvo (stroje verzí A-2, A-3, A-4, A-8 a verze G, pilotované na východní frontě španělskými dobrovolníky), rumunské letectvo (22 strojů Fw 190A a F, které v zemi zůstaly po odchodu vojsk Osy v říjnu 1944) a letectvo Turecka (72 kusů exportní verze Fw 190A-3). Jeden kus Fw 190A-5 byl rovněž zaslán v rozloženém stavu do Japonska ke zkouškám a hodnocení. Po válce si Fw 190 našly cestu rovněž i do leteckých sil Francie (64 strojů vyrobených po konci války továrnou SNCA, odpovídajících verzím Fw 190A-5/A-6).

Přečtěte si více:
Získejte Jaguar IS v události Meč spravedlnosti!
Sledujte Thunder CUP 2024 a získejte unikátní odměny skrze Twitch Drops!
Herní test raket vzduch-vzduch s vyhledávači ARH (FOX-3)
Předobjednávky: Typ 90B “Fudži” a Merkava Mk.3 Raam Segol