Pz.VI 'Tiger 1' (Nº S33) sKp/Pz.Rgt.2, Panzer Grenadier Division, kamufláž vytvořená hráčem Sahola | stáhnout zde

Německý těžký tank Panzerkampfwagen VI Tiger, neoddiskutovatelná legenda 2. světové války, má své kořeny už v roce 1937, kdy továrna Henschel započala vývoj nového velkého tanku, jež by splnil požadavek říšského zbrojního úřadu Waffenamt na tzv. Durchbruchwagen - doslova průlomové vozidlo, jež by vážilo 30-33 tun. Toto vozidlo, vizuálně připomínající střední tank PzKpfw III, se nakonec vyrobilo jen v jednom prototypu, neboť požadavek byl ještě před kompletací pozměněn na vozidlo s předním pancéřováním silným 50 mm a vyzbrojené krátkým kanónem KwK 37 L/24 ráže 75 mm. Prototyp, nazvaný Durchbruchwagen II byl ale nakonec rovněž odložen ve prospěch projektů VK3001(H) a VK3601(H), které disponovaly inovační konstrukcí podvozku s navzájem se překrývajícími pojezdovými koly, odpruženými torzními tyčemi. VK3001(H) měl pancíř silný 50 mm u čelního plátu a 30 mm na bocích, a měl nést buď kanón KwK 37 L/24, případně houfnici ráže 105 mm, zatímco těžší a silněji vyzbrojený VK3601(H) měl pancíř o síle 100 mm zepředu a 60 mm po bocích, a jeho věž mohla pojmout kanóny KwK 37 L/24, KwK 40 L/43 ráže 75 mm či dokonce i kanón KwK 42 L/70, později užitý na středních tancích Panther. Oba prototypy ale nakonec byly rovněž odloženy - na dvou vyrobených podvozcích VK3001(H) byly vyrobeny samohybná děla Sturer Emil, nesoucí masivní protitankový kanón PaK 40 L/61 ráže 128 mm, zatímco věže vyrobené pro VK3601(H) byly užity jako statická obranná zařízení Atlantického valu. Poznatky ze všech předchozích prototypů ale byly velmi cenné pro další vývoj.

Panzer VI Tiger v severní Francii

Během bitvy o Francii německé, poměrně lehce vyzbrojené tanky čelily těžce obrněným nepřátelským vozidlům typu SOMUA S35, Char B1 či Matilda II, se kterými si německé kanóny nedokázaly na běžnou bojovou vzdálenost poradit. Bylo proto jasné, že německá armáda potřebuje nový těžký tan,, jež by dokázal ničit i nejtěžší nepřátelské stroje a sám být schopen odolat jejich palbě. Na zakázku odpověděly továrny Porsche a Henschel - Porsche představil projekt VK3001(P) s revoluční konstrukcí pohonu, tvořeného hybridní jednotkou kombinující elektrický a benzinový motor, zatímco Henschel jako základ použil prototyp VK3601(H). Do vývoje obou prototypů následně zasáhly události na východní frontě, kde německé tanky, vyzbrojené kanóny ráže 37 mm, 50 mm a krátkými 75 mm, nebyly kromě palby z vražedně malé vzdálenosti schopny vyřadit sovětské střední tanky T-34 a těžké KV-1, jež na oplátku byly schopny zničit jakýkoliv německý tank i na běžnou bojovou vzdálenost. Jedinou zbraní schopnou spolehlivě ničit tyto sovštské stroje byl protiletecký kanón FlaK ráže 88 mm v protitankové roli. Specifikace byla proto ještě jednou upravena na hmotnost 45 tun a výzbroj kanónem ráže 88 mm. Porsche představil projekt tanku s 200 mm silným čelním pancířem a hybridním pohonem z prototypu VK3001(P), kvůli nespolehlivé pohonné jednotce a vysoké spotřebě strategických materiálů byl nakonec projekt odmítnut, a byl přijat upravený model Henschelu. Tank byl pojmenován PzKpfw VI Ausf.H "Tiger" a první sériové stroje sjely z linky v srpnu 1942.

Design Tigeru byl oproti starším středním tankům PzKpfw III a PzKpfw IV, jež se snažily najít rovnováhu mezi ochranou, mobilitou a palebnou silou, orientován pouze na palebnou sílu a pancéřovou ochranu za cenu horší mobility. Čelní pancéřování korby bylo 100 mm silné, boční pancéřování bylo silné 60 mm na úrovni pásů a 80 mm na vrchní straně boků korby, a záď byla kryta 80 mm pancéřovým plátem. Čelo věže disponovalo 100 mm pancéřováním, krytým 120 mm silnou obrubou děla, boky a záď věže měly tloušťku 80 mm. O pohon se staral benzinový dvanáctiválec Maybach HL230 P-45 o výkonu 650 koní při 3000 otáčkách za minutu, ovládaný osmistupňovou poloautomatickou, hydraulicky ovládanou převodovkou Maybach-Olvar umístěnou vpředu. Řízení na bázi dvojitého diferenciálu bylo ovládáno klasickým volantem namísto pák, a při zařazení neutrálního stupně umožňovalo tanku otáčet se na místě. Maximální rychlost činila 45 km/h, nicméně v zájmu snížení opotřebení motoru byl na pozdějších sériích instalován omezovač otáček, jež nedovoloval překročit 2600 otáček za minutu a snižoval tak rychlost na 38 km/h. Posádka byla pětičlenná - velitel, střelec, nabíječ, řidič a radista/kulometčík.

Co se výzbroje týče, hlavní výzbroj Tigeru byla tvořena vysoce účinným kanónem KwK 36 L/56 ráže 88 mm. Tato zbraň, užívající stejnou ráži a délku hlavně jako protiletecké kanóny FlaK, disponovala poloautomatickým závěrem a vyznačovala se velmi plochou trajektorií dráhy střely a vynikajícím binokulárním zaměřovačem TZF 9b (později nahrazeno monokulárním TZF 9c). Při užití standardního APCBC granátu Pzgr.39 dokázal tento kanón při úsťové rychlosti 800 m/s probít 100 mm silný pancéřový plát pod sklonem 30 stupňů (tj. zhruba 116 milimetrů při střelbě na plochý plát) na vzdálenost jednoho kilometru, a přesnost palby v bojových podmínkách přesahovala 90% - oboje z kanónu činilo excelentní zbraň použitelnou i na velké vzdálenosti, jež dokázala zničit jakýkoliv tank té doby. Pro kanón byl vyvinut i podkaliberní granát Pzgr.40 s wolframovým jádrem, jež dokázal na vzdálenost jednoho kilometru probít 138 mm silný plát pod úhlem 30 stupňů při úsťové rychlosti 930 m/s - toto střelivo ale bylo dostupné jen v malých počtech a bylo proto velmi vzácné. Sekundární výzbroj tvořila dvojice kulometů MG 34 ráže 7,92 mm, z nichž jeden byl spřažen s kanónem a druhý byl umístěn v kulové lafetě vedle řidiče a byl ovládan radistou. Zásoba munice činila 92 granátů pro hlavní kanón a 4500 nábojů pro kulomety.

Němečtí vojáci zkoumají zásah, který neprobil pancíř Tigeru

Poprvé byly Tigery bojově nasazeny v září 1942 v okolí Leningradu a počátkem roku 1943 již byl na východní frontě dostupný celý prapor Tigerů. Pro ruské tankisty představoval Tiger šok. Tanky T-34 a KV-1 si po příchodu tanků PzKpfw IV, přezbrojených na výkonný kanón KwK 40 L/43 ráže 75 mm již nemohly dále užívat svou praktickou nezranitelnost, nicméně stále byly schopné německým tankům úspěšně čelit. Proti Tigeru ale byly kanóny F-34 a ZiS-5 ráže 76,2 mm na běžné bojové vzdálenosti naprosto neúčinné a jedinou šancí pro sovětské tankisty byla palba z bezprostřední blízkosti do boků či zádi Tigerů. Tiger byl oproti tomu schopen vyřadit tank T-34 až na vzdálenost dvou kilometrů, na kteroužto vzdálenost byl sovětskými kanóny naprosto nezranitelný. Stejná situace nastala i v severní Africe, kam Tigery dorazily v prosinci 1942 a poprvé se zapojily do bojů v Tunisku. Americké tanky M4 Sherman, nejpočetnější typ spojeneckého tanku v severní Africe, nebyly schopny Tigeru čelit, zatímco Tiger je mohl ničit na dlouhé vzdálenosti. V rukách tankových es pak šlo o vskutku smrtící zbraně. Kurtu Knispel dokázal jako střelec Tigeru prokazatelně zasáhnout pohybující se cíl na vzdálenost 2 km, a je mu připisován i zásah na vzdálenost tří kilometrů. V červnu 1943, během bitvy o Kursk, se SS-Oberscharführer Franz Staudegger ze stavu 1. pancéřové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler postavil sám se svým Tigerem padesáti sovětským tankům T-34 a nárokoval si zničení 22 z nich, zatímco zbytek ustoupil. A konečně nejslavnějším vystoupením Tigerů byla bitva o Villers-Bocage, kde legendární tankové eso Michael Wittmann se svou četou Tigerů během patnácti minut zničil čtrnáct britských tanků, dvě protitanková děla a až 15 vozidel, z čehož většinu zničil Wittmann sám, než byl jeho tank vyřazen z boje protitankovým dělem a Wittmann byl se svou posádkoz nucen stroj opustit.

Spojenci, stejně jako Rudá armáda, ale postupně na Tigery našli odpověď. Sověti jako přechodné řešení vybavili tanky T-34 kanónem ZiS-4 ráže 57 mm s vysokou usťovou rychlostí, jež dokázal probít pancíř Tigerů i na běžné vzdálenosti. S úspěchem byly proti Tigerům užity i samohybná děla SU-122 a SU-152, které dokázaly Tigery ničit nejen protipancéřovými granáty, ale rovněž masivní explozivní silou granátů tříštivých. Později pak sovětští konstruktéři upravili 85 mm protiletadlový kanón 52-K pro použití na tancích, a následně jej použili pod označením D-5T na stíhačích tanků SU-85, těžkých tancích IS-1 a hlavně na tancích T-34/85. Tato zbraň již dokázala na střední vzdálenost probít čelní pancíř Tigerů, a boční pancéřování mohla překonat i při střelbě z dálky. Později Sověti zavedli do výzbroje i těžké tanky IS-2, vyzbrojené 122 mm kanónem D-25T, jež, ačkoliv nebyl primárně určen pro protitankovou roli, dokázal Tigera zničit na kteroukoliv vzdálenost. To samé platilo i pro stíhače tanků SU-100, vyzbrojené kanónem D-10T ráže 100 mm, jež mohl probít čelní pancéřování Tigera až na vzdálenost dvou kilometrů.

Američané a Britové pak na hrozbu Tigerů odpověděli urychleným vývojem silnějších tankových a protitankových zbraní. Britové do služby v roce 1942 zavedli kanón QF 17-pounder ráže 76,2 mm, schopný probít 119 mm pancíře pod sklonem 30 stupňů na vzdálenost jednoho kilometru, jež byl kromě tažené varianty později užit i na tancích Sherman Firefly. Američané přezbrojili střední tanky Sherman a stíhače tanků Wolverine a Hellcat kanónem M1 (a později M1A2) ráže 76 mm s dlouhou hlavní, který dokázal probít čelní pancíř Tigerů na malé vzdálenosti a boční pancíř na střední vzdálenost. Kanón M1 ráže 90 mm, jež byl úpravou protileteckého kanónu stejné ráže a byl použit na stíhačích tanků M36 Jackson a v samém závěru války na tancích M26 Pershing, pak již dokázal čelně probít Tigera i na velké vzdálenosti.

Tigery samy o sobě zdaleka nebyly bezchybnými zbraněmi. Váha tanku, dosahující 54 tun, kladla velkou zátěž na motor a převodové ústrojí, což mělo zvláště u prvních sérií za následek časté poruchy a přehřívání motorů. Váha znamenal problémy i při vyprošťování a odtahu zapadlých či v boji poškozených Tigerů. K odtažení jednoho Tigeru byla zapotřebí dvojice polopásových tahačů Sd.Kfz.9 a pokud se tanku zasekly pásy, musely být povolány dva jiné Tigery, aby bylo možné tank odtáhnout. Operační dojezd činil pouze 110-195 km, což znamenalo, že Tigery vyžadovaly neustálý přísun paliva, pokud měly překonat delší vzdálenosti při strategických operacích. Design navzájem se překrývajících kol sice zvyšoval životnost pojezdových kol, lépe rozkládal váhu vozidla na pásy a poskytoval i dodatečnou ochranu z boku, ale zvláště v krutých podmínkách východní fronty se často prostory mezi koly ucpaly bahnem či sněhem, jež později mohly zamrznout a celý tank znehybnit. Dost možná největší nevýhodou Tigeru ale byla cena, délka výroby a množství potřebných surovin. Cena a materiál na výrobu jednoho Tigeru by totiž stačila na výrobu dvou tanků PzKpfw IV a dokonce čtyř samohybných děl StuG III. I proto se Tigerů vyrobilo relativně malé množství - od počátku výroby v srpnu 1942 až do ukončení v srpnu 1944 bylo vyrobeno všehovšudy 1347 Tigerů všech variant. Se zhoršující se situací německého průmyslu v průběhu války navíc bylo obtížné udržovat kvalitativní standard součástek a těžké ztráty na personálu znamenaly příliv méně zkušených posádek, jež nedokázaly využít potenciál Tigerů naplno.

Co se herního prostředí týká, Tiger představuje první německý těžký tank, který ve výzkumném stromě následuje hned po vrcholu linie tanků PzKpfw III. Na svém BR představuje vysoce efektivní tank, jež kombinuje výbornou pancéřovou ochranu a vynikající palebnou sílu. Čelní pancéřová ochrana má sice úctyhodnou tloušťku 100 milimetrů, kvůli absenci jakéhokoliv sklopení je ale životně důležité naučit se tank správně úhlovat, aby byla maximalizována pancéřová ochrana. Při správném naúhlování pod úhlem 30-45 stupňů se ale Tiger stává velmi těžkým oříškem pro všechny nepřátelské zbraně s výjimkou snad jen 122 mm a 100 mm kanónů na vozidlech jako SU-100 či IS-2. Pozor ale na přílišné naúhlování - pokud je úhel až moc velký, můžete příliš odkrýt zranitelnější boční pancíř, což pro váš tank může mít fatální následky.

Díky téměř 200 mm silnému čelu věže je rovněž velmi výhodné využívat terénu k tzv. hull-down pozici, kdy je trup tanku kryt terénem či jinou překážkou, a je viditelná pouze věž, která je zákonitě daleko menší cíl než celý tank. V kombinaci s osmistupňovou depresí kanónu je možné Tiger využít jako vynikající obranný tank - nicméně je třeba mít na paměti, že ačkoliv věž je velmi odolná, kanón může být poškozen šťastným zásahem, což vás může učinit na bojišti nebojeschopným. Nezůstávejte proto nepříteli na očích déle než je třeba! Váš výkonný kanón vám ale dává možnost ničit cíle z bezpečné vzdálenosti a není před ním bezpečný žádný tank na daném BR.

Co se samotného boje týče, Tiger se dá nejlépe popsat jako průlomový tank, jež má potenciál prorazit obrannou linii nepřítele. Řidiči Tigerů by ale měli neustále mít povědomí o svém okolí a možných krytech. Na svém BR se totiž Tiger setkává s tanky typu T-34/85, jež dokážou Tigera z menších vzdáleností snadno zničit. Tiger rovněž není obratné vozidlo a mrštné střední tanky jej na krátké vzdálenosti mohou snadno objet a střílet do zranitelného bočního či zadního pancíře. Pokud se tedy Tiger vydá do útoku, nikdy by neměl být osamocen - vždy je lepší mít kolegy, kteří vám pomůžou pokrýt boky.

Celkově vzato je Tiger smrtící těžký tank, jehož přítomnost může být ve schopných rukou rozhodujícím faktorem na bojišti. Jeho další výzkum pak vede k jeho "větším bratrům" - třem variantám legendárního Königstigeru.

War Thunder tým (autor: Adam Lisiewicz)

K videu jsou dostupné české titulky (v pravém dolním rohu).

Uvidím se na bojišti