Španělská He112 B-0 letiště Tauima/Nador 1942-1943, vytvořená hráčem Storm_Crow | stáhněte si jí zde

Lohner B.I Pfelflieger

Na úplném počátku španělských vzdušných sil stály horkovzdušné balóny, které se ve Španělsku začaly užívat k vojenským účelům už okolo roku 1896. Ve stejném roce vznikla Armádní aerostatická služba se sídlem v Guadalajaře, pro kterou byla v roce 1905 postavena první španělská říditelná vzducholoď, pojmenovaná "Espaňa". Užití letadel se ale datuje až od roku 1909, kdy byla v Getafe nedaleko Madridu založena Národní letecká škola (Escuela Nacional de Aviación). Stalo se tak poté, kdy plukovník Pedro Vives a kapitán Alfredo Kindelán procestovali několik evropských měst, aby zjistili potenciál zavedení letadel a vzducholodí do španělské armády. Nově vzniklá škola ale byla čistě civilní a k její militarizaci došlo až později, kdy byla přejmenována na Aeronáutica Militar ("Vojenská aeronautika"), stala se vzdušnou větví španělské armády a do čela byl zvolen právě plukovník Vives. Plukovník Kindelán se pak stal leteckým velitelem (Jefe de Aviación).
 

V roce 1913, během marocko-španělské války provedla španělská expediční peruť první organizovanou leteckou jednotkou, jež se účastnila boje. Stalo se to 17. prosince, kdy španělští letci, vybavení letouny Lohner B.I Pfeilflieger, provedli první systematické bombardování v historii shazováním bomb na marocké jednotky, shromážděné na pláni Ben Karrix. Severní Maroko bylo následně oblastí, kde probíhala naprostá většina činnosti španělského letectva.
 

V roce 1915 byla zprovozněna první základna hydroplánů v Los Alcazares, o rok později byla založena Katalánská letecká škola v Can Tunis, v El Prat bylo založeno španělské námořní letectvo a ještě v tom samém roce se z Getafe stala plnohodnotná letecká základna. V roce 1920 byly následně dva stroje Nieuport 80 a jeden letoun Caudron G.3 ve službách Španělů poprvé obdařeny výsostnými španělskými znaky a identifikačním markingem perutě. Krátce na to ale vypuklá Rifijská válka, kde se španělské letectvo aktivně podílelo na podpoře pozemních vojsk. Španělé ale byli poraženi v bitvě u Annualu a Zeluánský aerodrom byl obsazen rifijskými vojsky. O šest let později ale bylo celé Španělské Maroko získáno zpět a Rifijská válka skončila. V lednu tohoto roku pak letci Ramón Franco, Julio Ruiz de Alda, Juan Manuel Duran a Pablo Rada podnikli se svým hydroplánem Plus Ultra první transatlantický přelet mezi Španělském a Jižní Amerikou. Během třicátých let Španělé následně užívali letadla pro vzdušné fotografování a v roce 1934 španělský mechanik Juan de la Cierva úspěšně odstartoval a následně přistál na hydroplánové lodi Dédalo jako pilot autogyra C-30P.
 

Italský bombardér Savoia-Marchetti SM.81

Španělská občanská válka, jež vypukla v roce 1936, byly španělské vzdušné síly rozděleny na republikánské letectvo (někdy nazývané jako "La Gloriosa") a nacionalistické vzdušné síly, známé pod názvem Aviación Nacional. Republikáni měli od začátku vybavení sestávající se hlavně ze zastarávajících letounů a pouze malé množství strojů bylo přijatelně moderních. Nejmodernějším letounem byl dopravní Douglas DC-2, který byl upraven z civilního dopravního stroje k plnění vojenských transportních úkolů. Dále republikáni disponovali šedesáti Breguety XIX, sedmadvaceti stroji Vickers Vildeebest a určitým množstvím letounů Hispano-Nieuport Ni-52. Ve snaze posílit stavy bylo z Francie objednáno čtrnáct stíhacích Dewoitinů D.371, deset Dewoitinů D.373 a 49 bombardérů Potez 540. Republikánská vojska se dočkala i posily ze Sovětského svazu, když do Španělska dorazila zhruba tisícovka sovětských pilotů i s dodávkou letounů. Většina z nich létala na stíhačkách Polikarpov I-16, ve Španělsku známé pod přezdívkou Rata ("Krysa"), jež byly v té době velmi výkonnými stíhacími letouny. Republikánské letectvo bylo následně reorganizováno sloučením námořního a armádního letectva do jedné organizace, pojmenované Fuerza Aérea de la República Espaňola (FARE). Republikánská trikolora byla na strojích nahrazena červenými páskami, které se užívaly ve dvacátých letech během časů monarchie.
 

Nacionalistické letectvo na tom bylo o poznání lépe. Krátce po převratu, v červenci 1936, začaly do Španělska přilétat první německé letouny Junkers Ju 52, užívané jako bombardéry, a společně s nimi dorazily italské bombardéry Savoia-Marchetti SM.81 a dvojplošné stíhačky Fiat CR.32. V srpnu dorazily stíhačky Heinkel He 51 a později se na španělském nebi objevili i němečtí dobrovolníci v rámci Legie Kondor, kteří s postupem války obdrželi i první verze jednoplošných stíhaček Messerschmitt Bf 109 a jeden letoun Heinkel He 112 A-0 "Kanonenvogel", vyzbrojený jedním 20 mm kanónem a užívaným pro útoky na pozemní cíle. Společně s Němci dorazili i dobrovolníci z Itálie, kteří zformovali jednotku Aviazione Legionaria. Obě národnosti sice létaly na letounech domácí výroby, ale jejich stroje nesly výsostné znaky nacionalistických sil a byly oficiálně podřízeny nacionalistickému velení.
 

První vzdušnou operací bylo bombardování Madridu, provedené italskými letci. Následovaly urputné vzdušné bitvy, ve kterých republikánští piloti, často příliš mladí a bez dostatečného výcviku, nemohli čelit moderním italským a německým strojům, jejichž piloti užívali mnoha nově vyvinutých taktik vzdušného boje. Stroje FARE byly většinou zastaralé a ve špatném technickém stavu. Vázlo zásobování, údržba i opravy. Ani dodávky moderních strojů ze SSSR nebyli republikáni schopni ubránit vzdušný prostor nad svým územím a nacionalisté, vydatně podporování Němci a Italy, postupně získali vzdušnou převahu. Známým je barbarské vybombardování měst Basque a Guernice v roce 1937 a zvláště nacistické Německo později zkušenosti ze Španělska využilo při formování svých operačních doktrín a technik, které byly následně s úspěchem užity během 2. světové války. Bitva o Ebro v roce 1938 následně zlomila republikánské armádě vaz a 1. dubna 1939 byly jak armádní síly, tak letectvo republikánů rozpuštěny.
 

Sedmého dubna 1939 byly oficiálně založeny Španělské vzdušné síly (ve španělštině Ejército del Air, anglická zkratka SPAF) jako následník jak republikánského, tak nacionalistického letectva. Republikánské výsostné znaky z letounů zmizely a černý rondel nacionalistů byl nahrazen žlutočerveným rondelem, jež se užívá dodnes. Přetrval ale černobílý kříž sv. Ondřeje malovaný na směrovku, který za občanské války tvořil výsostné znaky nacionalistů, Legie Kondor i Aviazione Legionaria, a který ve španělském letectvu najdeme i dnes. SPAF následně prodělala organizační restrukturalizaci a bylo založeno regionální velení, sestávající se z celkem pěti vzdušných regionů, vzdušné zóny Maroka a Baleárských ostrovů, a vzdušné zóny Kanárských ostrovů a východní Afriky.
 

Během 2. světové války zůstávalo Španělsko s generálem Francem v čele neutrální, jednotka španělských dobrovolníků Escuadrilla Azul ("Modrá peruť") se ale účastnila bojů na východní frontě, kde operovala v rámci Luftwaffe jako 15. (span.)/JG 27, součásti VIII Fliegerkorpsu, náležejícího pod Luftflotte 2. Tato jednotka odlétala 460 operačních misí, během kterých si španělští piloti nárokovali deset sestřelů, a v lednu 1942 byla stažena zpět do Španělska. Později se španělští dobrovolníci účastnili i bitvy u Kurska.
 

Během válečných let i prvních let po válce disponovala SPAF stále ještě převážně italskými a německými typy. Šlo primárně o stroje T-2 (Junkersy Ju 52, přezdívané "Pava") a B-2I (Heinkel He 111, přezdívané "Pedro"). Známým se stal stíhací letoun Hispano Aviación Ha-1112-M1L Buchón, který nebyl v podstatě ničím jiným než licenčně vyráběným Messerschmittem Bf 109, vybaveným řadovým dvanáctiválcem Rolls-Royce Merlin 500-45 a stavitelnou vrtulí Rotol - oboje bylo zakoupeno z válečných přebytků Velké Británie. SPAF se následně účastnila Ifnijské války mezi lety 1957-1958, během kteréžto doby pro záchranné operace začali Španělé užívat americké helikoptéry Sikorsky H-19B a hydroplány Grumman Albatross.
 

Po 2. sv. válce sice SPAF byla početně silným letectvem, co do kvality ale zaostával. Například Junkersy Ju 52, které se daly za zastaralé označit už během války, byly u posledních perutí vyřazeny až v sedmdesátých letech. Proto byly zahájeny programy modernizace letecké flotily. Továrna CASA začala produkovat moderní stroje CASA 352 a CASA 352L a během padesátých let byly rovněž navázány styky s USA, odkud začaly přicházet dodávky cvičných strojů Lockheed T-33 a stíhaček North American F-86 Sabre, které byly prvními proudovými letouny ve španělských službách. Společně s nimi Španělé objednali i pístové cvičné letouny AT-6 Texan, dopravní Douglasy C-47 Skytrain (legendární Dakoty) a modernější Douglasy C-54 Skymaster.
 

Během šedesátých let pokračovaly dodávky amerických proudových stíhaček, jako byly Lockheedy F-104 Starfighter, McDonnel Douglas F-4C Phantom, či Northrop F-5 Freedom Fighter. Když pak v roce 1975 Francesco Franco zemřel a Španělsko se stalo demokratickou zemí, SPAF byla modernizována v přípravě na vstup Španělska do NATO v roce 1982. Během sedmdesátých a osmdesátých let tvořily páteř SPAF francouzské stíhačky Mirage III a Mirage F.1, a to až do doby, než byly zavedeny do výzbroje americké F/A-18 Hornety, jež se posléze účastnily konfliktů v Kosovu a Bosně.
 

V současné době SPAF disponuje letouny F/A-18 verze A+ a verzí EF-18AM (jednomístná stíhací/stíhací bombardovací verze) a EF-18BM (dvojmístná cvičná verze). V červnu 2014 navíc Španělé disponovali stíhačkami Eurofighter Typhoon, jejichž dodávky pokračují i v současnosti. Dále se může SPAF spolehnout na průzkumné P-3 Oriony či Dassault Falcony 20, zatímco dopravní úkol plní flotila domácích strojů CASA-212, CASA-295 a CASA CN-235, doplňovaná tankery Boeing 707 a americkými letouny C-130 Hercules v tankovací i transportní verzi. Vrtulníkový park je pak tvořen stroji SA330 Puma, AS332 Super Puma či Sikorsky S-76 Spirit.
 

Rondel Španělského letectva, který přidáme v následující aktualizaci: