Od 15. října 15:00 do 16. října 15:00 bude platit následující akce:

Po vzniku SSSR došlo ve 20. a 30. letech minulého století k rozvoji letectví následovaného vzestupem několika skvělých leteckých konstruktérů. Zřízení několika konstrukčních kanceláří vedlo k vytvoření mnoha pokročilých typů letadel. Jedním z těchto konstruktérů byl Andrej N. Tupolev z konstrukční kanceláře CAGI, který zaváděl inovativní design a technologické změny, jak se ukázalo třeba v konstrukci Ant-25.
 

Vzhledem k tomu, že předchozí generace bombardérů středního a dlouhého doletu začala zastarávat, několik oddělení VVS (také známé jako Letectvo Rudé armády) a Kanceláře experimentálních aerodynamických konstrukcí otevřelo diskusi o návrzích budoucích letadel. Potřeby VVS odpovídaly tehdejší převládající teorii ve vojenském myšlení, ilustrované názory italského generála Giulio Douheta, který ve své knize Ovládnutí vzduchu napsal, že „Dostatečně rychlý bombardér letící dostatečně vysoko se vždy dostane nad cíl a shodí na něj náklad bez ohledu na protivníka“, což Stanley Baldwin zjednodušil na „bombardér vždy projde.“
 

Z těchto důvodů VVS stanovila, že nově navržený bombardér musí dosáhnout rychlosti nejméně 300 km/h, dosáhnout a udržet výšku 8000 m, dolet musí být minimálně 700 km s nákladem ne méně než 500 kg. CAGI pod vedením hlavního inženýra Aleksandra Archangelskje už na takovém projektu pracovala, takže byla schopna navrhnout tento nový skorostnoj bombardirovščik (neboli rychlý bombardér), který by označen ANT-40.
 

Výsledkem byl aerodynamicky čistý celokovový středoplošník s kovovým potahem trupu, křídel i řídících ploch, s částečně zatahovacím podvozkem, uzavřeným kokpitem a vnitřní pumovnicí. První prototyp ANT-40 byl poháněn americkými hvězdicovými motory Wright Cyclone o výkonu 730 k, druhý prototyp pak francouzskými Hispano-Suiza 12Y o výkonu 780 k.
 

Prototyp s americkými motory poprvé vzlétl 7. října1934 a provedl devět zkušebních letů, než havaroval při přistání a byl odeslán do CAGI na opravu. O tři měsíce později mírně upravený ANT-40 vzlétl znovu a zkoušky dokončil. Letoun dosáhl maximální rychlosti 323 km/h ve výšce 4000 m, a maximálního dostupu 6800 m.
 

Druhý prototyp poháněný dvěma motory Hispano-Suiza se od prvního prototypu mírně lišil, vzhledem k vyšší hmotnosti motorů bylo zvýšeno rozpětí křídel. 30. prosince 1934 letoun poprvé vzlétl a dosáhl maximální rychlosti 429 km/h ve výšce 4000 metrů a dostupu 9 390 metrů, což bylo značně nad rámec původních požadavků.
 

Výroba ANT-40 začala v roce 1936 a letoun byl nově označen SB (někdy se mylně označuje SB-2). Na letounu byla během dalších let provedena řada úprav a montáže vybavení, stejně jako motorů. Mnoho z těchto vylepšených typů sloužilo ve Španělské občanské válce i v mnoha dalších zemích. Na začátku války na východní frontě už však letoun začal zastarávat a byl snadno předstižen novějšími letadly na obou stranách. To však nic nemění na průkopnické konstrukci a dobré službě Sovětskému svazu. Letoun SB i muži a ženy s ním létající si skutečně vysloužili své místo v historii.
 

War Thunder tým (autor: Aaron Lentz)