Od 4. října 14:00 do 6. října 01:59 bude aktivní následující akce:

40% sleva na nákup všech Do 217 úrovně II 

30% sleva na nákup všech Do 217 úrovně III

20% sleva na nákup všech Do 217 úrovně IV

Do 17 Z-2 nad Francií, léto 1940

Dornier Do 217, německý bombardér, který se vyznačoval velkou nosností a dobrými výkony. I přesto ale zůstal zastíněn svými slavnějšími kolegy, Heinkelem He 111 a Junkersem Ju 88, a to i přesto, že mohl nést srovnatelný, ne-li větší pumový náklad.

Zatímco Dornier Do 17 byl mrštným, elegantním a rychlým letounem, jež byl oblíben svými letovými osádkami, Do 217 byl naproti tomu budován tak, aby každou výzvu překonal hrubou silou. Byl to stroj náročný na pilotáž a nikdy nedosáhl takové popularity jako starší bratříček, Do 17, i přesto ale odvedl dobrou službu.

Když v prosinci 1936 poprvé vzlétl Junkers Ju 88 V-1, prototyp budoucího vynikajícího středního bombardéru, Claude Dornier věděl, že jeho vlastní letoun, Do 17, bude brzy Junkersem překonán. Ju 88 totiž v době svého vzniku překonávalo cokoliv ve své třídě a svou rychlostí překonával i mnoho soudobých jednomotorových stíhaček. Když proto začaly práce na typu Do 17 Z, jeho náhrada již nabírala kontury v podobě Dornieru Do 217, který měl být dalším vývojovým stupněm Do 17. Požadavky říšského ministerstva letectví nicméně požadovaly rychlost 520 km/h a hmotnost 10,2 tuny při plném naložení. Pumový náklad pak měl být maximálně 1500 kg.
 

Do 217K-2 s novou verzí kokpitu

Do 217 sice využíval zhruba stejný design jako Do 17, uvnitř ale šlo o naprosto odlišný stroj využívající poslední výkřiky techniky. Výsledný letoun byl o něco větší než Do 17 (rozpětí křídla se zvětšilo o jeden metr na celkovým 19 m), jeho hmotnost se ale téměř zdvojnásobila. Nově navržená pumovnice byla širší a delší, a mohla tím pádem pojmout větší pumový náklad. Pilotní kabina byla rovněž zvětšena.

První prototyp, označený jako Do 217 V-1, vzlétl 4. října 1938 a byl poháněn řadovými invertními dvanáctiválci Daimler Benz DB 601 B o výkonu 1175 koní. Při testu se zjistilo, že letoun je podmotorovaný a postrádá manévrovatelnost ve srovnání s ostatními stroji své třídy. Navíc byl značně nestabilní za letu kvůli problémům s kýlovými plochami. Zvláště to šlo znát při letu na jeden motor - právě při jednom takovém letu první prototyp havaroval jen týden po svém prvním vzletu. Nestabilita byla nakonec vyřešena přidáním pevných slotů typu Handley-Page na náběžnou hranu stabilizátorů - toto řešení bylo v té době na světě unikátní.

Druhý prototyp vzlétl 5. listopadu 1938, přičemž plánována byla instalace výkonnějších motorů Daimler-Benz DB 603. Místo toho dostal třetí prototyp (první let 25. února 1939) řadové invertní dvanáctiválce Junkers Jumo 211 A o výkonu 990 koní. Postupně byl drak letounu testován s různými motory, aby se ukázalo, která pohonná jednotka je nejvhodnější. Na výběr byl kromě řadových motorů DB 601 a Jumo 211 i hvězdicové motory BMW 139 (předchůdce motoru BMW 801, pohánějícího slavnou stíhačku Focke-Wulf Fw 190) a Bramo 329. Spolu s nimi se testovala i montáž motoru "Kraftei", jež měla celou konstrukci různých typů motorů sjednotit do jakéhosi "balíčku", umožňujícího v případě potřeby rychlou demontáž celé pohonné jednotky jen za pomoci jeřábu a její výměnu za jinou.
 

Do 217N-1 ukořistěný u Straubingu

Do 217 C byl se svým štíhlým trupem a motory DB 601 A velmi podobný typu Do 215 (vylepšení typu Do 17), trup ale nebyl schopný pojmout pumovnici dostatečně velkou pro pumy požadované velikosti. Drak letounu byl proto prohlouben a získal svůj charakteristický tvar, někdy označovaný jako "těhotná živorodka" podle ryby, jež během těhotenství měla výrazně vystouplé břicho. Tento výsledný design trupu, poprvé použit na verzi Do 217 E, se stal standardem pro všechny další verze a byl zaveden do sériové výroby. Tuto verzi poháněly hvězdicové motory BMW 801 o výkonu 1539 koní každý. Pumový náklad činil maximálně 2000 kg pum. První sériové verze rovněž disponovaly jedním pevným kanónem MG 151/15 ráže 15 mm a pěti pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,92 mm.
 

Následovaly další verze vybavené hvězdicovými motory. Do 217 E-2 byl navržen pro jak horizontální, tak střemhlavé bombardování a disponoval proto aerodynamickými brzdami. Dva obranné kulomety MG 15 ve hřbetním a břišním střelišti byly vyměněny za kulomety MG 131 ráže 13 mm. Verze E-3 měla posílený pancíř kabiny, výkonnější motory BMW 801L a znovu posílenou výzbroj - v nose letounu byl nyní jeden pevný kanón MG FF ráže 20 mm. Verze E-5, poslední typ ze série E, mohl nést řízené protilodní pumy Henschel Hs 293.
 

Verze Do 217 K vznikla hlavně díky problémům se zamýšleným nástupcem Do 217, dálkovým bombardérem Heinkel He 177 "Greif". Ten ale trpěl vážnými problémy a pozornost se proto opět soustředila na udržení flotily Do 217 konkurenceschopné. Do 217 K měla nový design kokpitu, který byl nyní kompletně prosklený. Verze K-1 byla vyzbrojena dvouhlavňovým kulometem MG 81Z ráže 7,92 mm v nose trupu, dvěma stejnými zbraněmi po stranách kabiny a kulomety MG 131 na hřbetě a spodku trupu. Verze K-2 pak byla uzpůsobena pro nesení a vypouštění řízených bomb Fritz-X.
 

Nedostatek hvězdicových motorů vedl Dorniera ke změně pohonné jednotky z motorů BMW 801 (potřebných pro stavbu stíhaček Fw 190) na řadové invertní DB 603 A. Do 217 s těmito motory byly označovány jako Do 217 M, a šlo buď o noční bombardovací verze (Do 217 M-1) či o námořní a torpédové bombardéry (Do 217 M-2 až M-11).
 

Nesmíme zapomenout ani na Do 217 J, což byla úprava Do 217 E na noční těžkou stíhačku. Prosklený nos stroje byl nahrazen pevným překrytem, který v sobě skrýval čtveřici kulometů MG 15 ráže 7,92 mm a čtyři kanóny MG FF/M ráže 20 mm, společně s anténami radaru. Hřbetní a břišní věže s kulomety MG 131 byly zachovány, pumový náklad byl omezen na osm 50 kg pum, nesených v záďové pumovnici, zatímco do příďového pumového prostoru byla přemístěna palivová nádrž. V praxi šlo o účinný noční stíhač, trpěl ale příliš velkou hmotností a slabou manévrovatelností. Tyto problémy nebyly vyřešeny ani na verzi J-2, jež místo kanónů MG FF/M obdržela kanóny MG 151/20, a v noční stíhací roli byly Dorniery nahrazeny nočními stíhacími verzemi Junkersů Ju 88 (konkrétně Ju 88 C-6). Verze Do 217 N, poháněná řadovými motory DB 603 A-1, na tom změnila pramálo, neboť i přes nárůst výkonu motorů šlo stále o velmi neohrabaný letoun se slabou stoupavostí.
 

Celkem se vyrobilo 1925 strojů všech verzí Do 217. S pumovým nákladem až 4000 kg (vnější i vnitřní závěsníky) mohl nést více bomb než Heinkely He 111, a zároveň ve vnitřní pumovnici unesl více než Junkersy Ju 88. Byl rovněž rychlejší než oba jmenované typy, a měl delší dolet (až 2145 km). Jeho prokletím ale byl fakt, že Do 217 byl dlouho brán jen jako dočasná náhrada před příchodem ambiciózního, ale nakonec neúspěšného Heinkelu He 177 "Greif". Nikdy proto nebyl vyroben v dostatečném množství na to, aby měl větší dopad na výsledky války, i tak ale sloužil se ctí. Proslavil se zvláště potopením italské bitevní lodi Roma pomocí řízené pumy, čímž předznamenal budoucnost námořního válčení za využití řízených střel, a rovněž dobrou službou ve Středomoří, kde představovaly letouny Do 217, vyzbrojené řízenými pumami Hs 293 a Fritz X vážnou hrozbu pro spojenecké konvoje.
 

I přesto je ale v moderní literatuře i v povědomí veřejnosti tento letoun spíše přehlížen.
 

War Thunder tým