Od 2. října 16:00 do 6. října 01:59 bude aktivní následující akce:

25% sleva na startovní balíček "Dewoitine D.520"

Od 3. října 16:00 do 6. října 10:00 bude aktivní následující akce:

Splňte následující mise k získání SL a unikátní D.521!

Mise:	Odměna:
Zničte 60/20/10 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 20.000 nebo D.521
Zničte 120/40/20 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 50.000 nebo D.521
Zničte 250/60/40 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 100.000 nebo D.521
Zničte 360/120/60 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Získáte D.521
Asistujte při zničení 120/40/20 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 20.000 nebo D.521
Asistujte při zničení  240/60/40 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 50.000 nebo D.521
Asistujte při zničení  300/100/50 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Náhodně: 100.000 nebo D.521
Asistujte při zničení  420/140/70 nepřátelských letadel v AB/RB/SB:	Získáte D.521

Počítají se nepřátelská hráčem ovládaná letadla úrovně II až V. Čím vyšší úroveň úkolu splníte, tím vyšší bude šance na získání D.521 u dalšího úkolu - odměna se zobrazí okamžitě po získání "achievementu". Splněním všech úkolů získáte garantovanou D.521!

V roce 1936 zadalo francouzské ministerstvo letectví požadavek na nový moderní stíhací letoun. Specifikace vyžadovala stroj, jež by byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 500 km/h ve výšce 3000 m, vystoupat do výšky 8 km v čase pod patnáct minut, a přitom by pro start vyžadoval méně než 400 metrů ranveje. Výzbroj měla být tvořena buď dvěma kulomety ráže 7,5 mm a jedním kanónem ráže 20 mm, případně dvojicí kanónů. Maximální požadovaná rychlost byla původně nižší, ale francouzská vláda, poté, co jí byly předvedeny britské stíhačky Hawker Hurricane a první série Supermarine Spitfirů, se rozhodla svůj požadavek pozměnit a zvýšit rychlost za účelem udržení konkurenceschopnosti. Francouzský konstruktér Émile Dewoitine již v té době vytvořil prototyp stíhačky D.513, ta byla ale právě kvůli změněnému požadavku maximální rychlosti odmítnuta. Dewoitine se ale nenechal odradit a na své vlastní náklady pokračoval ve vývoji nové stíhačky. Nový návrh, který by již požadavky splnil, byl pojmenován D.520.
 

Aby Dewoitine dosáhl požadované rychlosti, rozhodl se, že letoun D.520 bude poháněn nejsilnějším motorem, kterým tehdy Francouzi disponovali - řadovým dvanáctiválcem Hispano-Suiza 12Y-21 o výkonu 890 koní. Práce na prototypu ale započaly až v roce 1938, neboť slučování leteckých továren do větších celků (jako např. SNCAM) a neustále se měnící priority ministerstva letectví způsobily vážné zpoždění. První prototyp tak nakonec vzlétl až 2. září 1938, vybaven dvojlistou dřevěnou vrtulí. Během testovacího letu se ale ukázalo, že letoun je schopen dosáhnout rychlosti pouze 480 km/h a navíc trpí problémy s přehříváním motoru. Tyto problémy se ukázaly být důsledkem chladičů umístěných pod křídly, které nejenom že zvětšovaly odpor vzduchu, ale nebyly tak účinné, jako se předpokládalo. Byl proto zaveden jeden centrální chladič umístěný pod trupem, letoun obdržel nový motor Hispano-Suiza 12Y-29, trojlistou stavitelnou vrtuli a nové tlumiče výfuků, které vytvářely malé množství dopředného tahu. Vylepšený prototyp již dosáhl maximální rychlosti 530 km/h.
 

Prototyp Dewoitinu D 520 #3 po ukořistění Němci po pádu v březnu 1940

V roce 1939 byly zkoušeny další prototypy, které měly oproti prvnímu letounu určité konstrukční změny - např. posuvný překryt kabiny, zvětšené ocasní plochy, pozměněný podvozek a podobně. Tyto prototypy již nesly výzbroj jednoho kanónu Hispano-Suiza HS.9 ráže 20 mm, umístěného mezi válci motoru, a dvojice kulometů MAC 1934 ráže 7,5 mm v křídlech. Druhý prototyp byl vybaven motorem Hispano-Suiza 12Y-31 a s ním dosáhl rychlosti 550 km/h a do výšky 8 km vystoupal v čase těsně pod 13 minut. Výkony letounu byly hodnoceny jako dobré, a v březnu 1939 proto francouzská vláda zadala objednávku na 200 sériových letounů, postavených na základě druhého prototypu. V červenci 1939 byla objednávka zvětšena na 510 strojů.
 

Co se charakteristiky týče, D.520 byl samonosný dolnoplošník celokovové konstrukce s výjimkou plátnem potažených křidélek a ocasních ploch. Letoun byl dobře ovladatelný a ovládání bylo účinné i při vysokých rychlostech - během testování stroj dosáhl rychlosti 820 km/h ve střemhlavém letu, i při této rychlosti si ale zachovával plnou stabilitu a netrpěl velkými vibracemi. Charakteristickým prvkem bylo proměnlivé těžiště letounu v závislosti na tom, jaké nádrže byly naplněny. Při užití pouze trupové nádrže byl vliv na manévrovatelnost takřka nulový, nezávisle na množství paliva, ale pokud byly neseno palivo i v křídelních nádržích, ovladatelnost se zhoršila kvůli přemístění těžiště pryč od středu trupu.
 

O pohon sériových D.520 se staral řadový dvanáctiválec Hispano-Suiza 12Y-45 o výkonu 850 koní s možností nouzového zvýšení výkonu až na 922 koní, jež letounu uděloval maximální rychlost 560 km/h. To znamenalo, že ve srovnání se stíhačkami Supermarine Spitfire Mk.I či Bf 109 E-3, které v té době byly ve službě či byly zaváděny, byl D.520 podmotorovaný a byl pomalejší (tento fakt byl částečně kompenzován menší hmotností motoru - motor 12Y-45 byl zhruba o nějakých 100 kg lehčí než např. britský Rolls-Royce Merlin Mk.III). V pozdějších sériích byl použit motor Hispano-Suiza 12Y-49 o zvýšeném výkonu 950 koní, pohánějící trojlistou stavitelnou vrtuli, výkony ale stále za Spitfiry či Bf 109 zaostávaly. D.520 ale měl oproti jmenovaným výhodu delšího doletu - při rychlosti 450 km/h byl schopen letoun doletět do vzdálenosti až 1500 km. Inovativní byl i hasící systém, ovládaný z kokpitu.
 

Výzbroj sériových letounů byla tvořena kanónem Hispano-Suiza HS.404, umístěného mezi válci motoru, a čtveřicí kulometů MAC 1934 M39 ráže 7,5 mm v křídlech. Kanón disponoval bubnovým zásobníkem o kapacitě pouze 60 granátů, což při kadenci 600 ran za minutu znamenalo, že pilot mohl vypotřebovat kanónovou munici během deseti vteřin stálé střelby. Kulomety oproti tomu měly k dispozici zásobu 675 nábojů na hlaveň, což celkově představovalo kapacitu 2700 střel. Díky tomuto více než štědrému nákladu munice a vysoké kadenci kulometů MAC 1934 mohl D.520 zůstat relativně konkurenceschopný i po vystřílení munice pro kanón, zatímco starší například francouzská stíhačka Morane-Saulnier MS.406 byla vybavena pouze dvěma kulomety a bez kanónu byla její palebná síla malá.
 

První neozbrojené D.520, určené pro výcvik pilotů, dorazily k jednotkám v lednu 1940. Plně vyzbrojené kusy je následovaly mezi dubnem a květnem a piloti si brzy letoun velmi oblíbili. To už se ale Francie více než půl roku nacházela ve válečném stavu s Německem a objednávky na D.520 byla prudce zvýšena na celých 1280 strojů pro Arméé de l'Air a dalších 120 pro francouzské námořní letectvo Aéronavale. V dubnu 1940 byl také D.520 porovnán s ukořistěnou německou stíhačkou Messerschmitt Bf 109 E-3. Bylo zjištěno, že německý typ je díky výkonnějšímu motoru rychlejší o cca 32 km/h. D.520 zase byl celkově obratnější a měl menší poloměr zatáčky, měl ale nevypočítatelné charakteristiky při vyrovnávání se a na hranici pádové rychlosti, zatímco německá stíhačka se mohla díky automatickým slatům na náběžné hraně křídla udržet v zatáčce i na hranici pádu.

Během roku 1940 byly zahájeny práce na vybavení D.520 silnějším motorem. Verze D.521 dostala motor Rolls-Royce Merlin Mk.III o výkonu 1310 koní (vyroben pouze jeden exemplář), zatímco verze D.522 měla být vybavena americkým řadovým dvanáctiválcem Allison V-1710 C-1 o výkonu 1050 koní (zůstalo pouze u návrhu) a D.523, vyrobený pouze v jednom prototypu, dostal do vínku motor Hispano-Suiza 12Y-51 o výkonu 1100 koní. Za zmínku stojí rovněž návrh verze pro letadlové lodě D.720 či jeden prototyp plovákové verze HD.780
 

Desátého května 1940 Německo zaútočilo na Nizozemí a Francii. V té době bylo ve službě pouze 75 letounů a jedinou perutí plně vybavenou D.520 byla GC I/3. Ta se 13. května střetla s letouny Luftwaffe a její piloti dokázali se svými Dewoitiny sestřelit tři německé stroje Henschel Hs 126 a jeden bombardér Heinkel He 111 bez jediné vlastní ztráty. Hlavním protivníkem Dewoitinů ale bylo italské letectvo. Proti strojům Regia Aeronautica dosáhli piloti D.520 skóre 114 sestřelů potvrzených a 39 pravděpodobných, ovšem za cenu ztráty 85 Dewoitinů. Nejúspěšnějším pilotem byl Pierre Le Gloan, jež dosáhl osmnácti sestřelů - všech na D.520
 

Na konci července Francie kapitulovala, D.520 tvořil v té době výzbroj čtyř stíhacích perutí a dvou perutí námořního letectva. Na francouzské půdě zůstalo nějakých 153 strojů D.520, zbytek využil svého doletu a uletěl do severní Afriky.
 

Historická kamufláž esa Pierre Le Gloan, který byl čtvrté nejúspěšnější francouzské eso 2. světové války
  Kamufláž vytvořena hráčem Commander_Adama | stáhněte si jí zde
 

V květnu 1941 byla vichystická Francie, řízena loutkovou vládou dosazenou Němci, autorizována k pokračování výroby D.520. Plán byl, vybavit Dewoitiny celkem 17 perutí armádního letectva, tři perutě námořního letectva a tři výcvikové perutě. Tyto letouny následně bojovaly proti Spojencům v Sýrii a Libanonu, kde D.520 odlétaly 99 bojových misí. Většina Dewoitinů ale byla zničena na zemi a zbývající byly evakuovány na Rhodes. Když Američané zahájili operaci Torch, tj. invazi do severní Afriky, Dewoitiny se střetly s americkými palubními stíhačkami Grumman F4F Wildcat nad Oranem. Francouzské stroje ale nedokázaly sestřelit ani jeden americký letoun, zatímco Američané si nárokovali zničení jednoho Dewoitinu. Většina letounů D.520 se ale bojů nezúčastnila, 13 kusů bylo zničeno spojeneckými bombardéry na zemi a 19 letounů bylo ztraceno v boji během služby u vichystického námořního letectva. Největším úspěchem v tomto období bylo zničení celé letky britských torpédových letounů Fairey Albacore, které padly za oběť D.520 ze stavu GC III/3.
 

Malé množství stíhaček D.520 krátce sloužilo v řadách jednotek Svobodných Francouzů jako výcvikové stroje. Několik exemplářů bylo v červenci 1940 dopraveno do Velké Británie, kde měl možnost si D.520 "osahat" i kapitán Eric Brown, legendární testovací pilot - podle něj byl Dewoitine velmi nestabilní a vyžadoval neustálou pozornost pilota. Italové získali zhruba 60 kusů D.520 a následně je užili v boji proti Spojencům, zvláště proti náletům amerických bombardérů Consolidated B-24 Liberator, které často útočily na Neapol. Italští piloti oceňovali kanónovou výzbroj, kvalitní rádia a moderně zařízený kokpit, stěžovali si ale na křehký podvozek a malou kapacitu munice pro kanón. Mezi další uživatele patřilo i Bulharsko, které využilo D.520 proti náletům amerických bombardérů B-17 a B-24. Určité zdroje zmiňují i několik exemplářů doručených do Rumunska, tyto údaje ale nebyly uspokojivě doloženy.
 

Po konci války se D.520 vrátily zpět do služby ve Francii, kde byly využívány jako cvičné letouny. Jejich poslední let se odehrál 3. září 1953 a poté byly definitivně Dewoitiny vyřazeny ze služby. Celkem bylo vyrobeno 700-900 letounů této stíhačky, která prokázala, že je výborným strojem na počátku války a byla ve své době i přes své podmotorování rovnocenným protivníkem jakékoliv stíhačce daného období.

 
War Thunder tým (autor: Scott Maynard)