Od 20. září 14:00 do 22. září 14:00 platí následující akce:

+30% RP zisk pro Pz.Kpfw. IV Ausf. F1, F2, G & H

Jen relativně málo lidí ví, že Kurt Knispel, legendární německé tankové eso a dost možná nejlepší tankista všech dob, je československým rodákem. Jeho rodištěm totiž byla malá vesnice Salisfeld (Salisov) v okrese Freiwaldau (Frýdvaldov, dnes Jeseník), kde se Knispel 20. září 1921 narodil. Většinu svého dětství prožil v Mikulovicích (tehdejší Niklasdorf), kde byl jeho otec, Leopold Knispel, zaměstnán v tamější automobilové továrně. Ve stejném podniku se mladý Kurt začal vyučovat automechanikem a v roce 1940 splnil své učňovské zkoušky. To už ale místo československého občana byl občanem německým - v roce 1938 totiž byly Sudety odtrženy od ČSR a staly se součástí Třetí říše. 6.9.1940 pak Knispel narukoval do německé armády.
 

Základní výcvik prodělal u 4. kompanie obrněného záložního praporu Panzer Ersatz Battalion 15 v Saganu, kde se naučil zacházet s pěchotními zbraněmi. Pak se ale poprvé setkal se zbraní, jež mu měla být osudem - s tankem. Svůj tankový výcvik zahájil na lehkých PzKpfw I, od kterých postupně přešel na PzKpfw II, aby se nakonec stal kvalifikovaným střelcem a nabíječem na středním tanku PzKpfw IV. 1. října 1940 byl převelen k 3. rotě a o záhy na to k 9. rotě 29. pancéřového pluku, spadajícího pod síly 12. pancéřové divize wehrmachtu. Zde pokračoval ve svém výcviku až do 11. července 1941 a účastnil se výcvikových kurzů v Sagan a Putlosi.
 

Když 22. července 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz v rámci operace Barbarossa, Knispel se ocitl ve víru bojů v okolí Minsku a Smolensku jako střelec tanku PzKpfw IV pod velením jistého poručíka Hellmana. 25. 8. 1941 pak dosáhl svého prvního vítězství - na osm set metrů jednou přesnou ranou vyřadil nepřátelský střední tank T-34. Postupně vystřídal bojiště u Stalingradu, Volchova, Ladože i Leningradu a 4. listopadu byl odměněn Železným křížem II. třídy za svou vynikající službu - v té době již měl jako střelec na svém kontě celých 12 zničených sovětských tanků, z nichž několik již pomocí nového stroje PzKpfw IV Ausf.F2 přezbrojeným dlouhým 75 mm kanónem, který Knispelovi umožňoval ničit nepřátelské stroje na větší dálku a s větší spolehlivostí. To již sloužil jako člen posádky podplukovníka Rubbela, jež si povšiml Knispelova nesporného střeleckého umění poté, co se k němu donesla zvěst, že Knispel zničil sedm sovětských obrněnců, několik protitankových děl a nezjištěný počet sovětských pěšáků.
 

Na konci ledna 1943 se Knispel vrátil zpět do Putlosu, kde prodělal přeškolení na těžké tanky PzKpfw VI Tiger. Odsud putoval k 500. pancéřovému praporu v Paderbornu, jež byl později přejmenován na 503. těžký pancéřový prapor (schwere Panzer Abteilung 503) a byl odeslán na východní frontu. Knispel se jako člen této jednotky zúčastnil německé ofenzivy, známé jako operace Citadela, kde 503. prapor sloužil jako ochrana křídla 7. pancéřové divize. Během těchto bojů Knispel ukázal, že je vskutku elitním tankovým střelcem - prokazatelně dokázal zničit pohybující se nepřátelský tank na vzdálenost 2000 m, a je mu připisován i zásah tři kilometry vzdáleného cíle. Celkem během bitvy u Kursku zničil dalších 27 sovětských tanků a samohybných děl a společně s nimi i velký počet sovětských protitankových kanónů a polních opevnění. Po německém nezdaru u Kursku se pak Knispel (už jako velitel tanku) účastnil těžkých ústupových bojů v oblastech Čerkassy a Kamenec-Podolsk, u Belgorodu a v okolí Tarnopole. Během těchto bitev si Knispel připsal 11 nepřátelských tanků a tím svůj účet zaokrouhlil na 50 zničených nepřátelských vozidel, což mu vyneslo Železný kříž I. třídy. V květnu 1944 měl pak Knispel na kontě již 126 zničených nepřátelských vozidel a byl vyznamenán Řádem německého kříže ve zlatě. Brzy na to byl ale i se zbytkem ztrátami vyčerpaného sPzAbt. 503 stažen zpět do Německa. V durynském Ohrdufu byl následně 503. prapor doplněn Tigery, ale rovněž byly jednotce dodány i zbrusu nové těžké tanky PzKpfw VI Ausf.B Tiger II - legendární Königstigery.
 

Knispel, nyní velitel Königstigeru, byl odeslán na západní frontu, kde se po vylodění Spojenců v červnu 1944 účastnil bojů v okolí Caen. Na západní frontě působil až do podzimu 1944, kdy byl sPz.Abt. 503 opět stažen do Německa k doplnění ztrát a byl posílen celkem pětačtyřiceti tanky Königstiger. V říjnu stejného roku pak byla Knispelův prapor odeslán zpět na východní frontu, konkrétně do Maďarska, kde je 503. prapor přejmenován na s.Pz.Abt. "Feldherrnhalle".
 

Knispel se s praporem Feldherrnhalle účastnil operace Frühlingserwachen ("Jarní probuzení"), která probíhala mezi 6. a 16. březnem 1945 a šlo o poslední německou ofenzivu mající za cíl znovudobytí Budapešti. Německé tanky ale uvázly v bahně a Sověti uštědřili Němcům těžkou porážku a tlačili tenčící se německé síly stále více směrem na západ. Knispel postupně bojoval v ústupových bojích u Mezőtúru a Törökszentmiklóse, dále bitvy u Granského předmostí a Gyuly, aby nakonec vstoupil na území Slovenska a účastnil se bojů u Nitry a Babského hradu. V té době již z Knispelova praporu zbývala jen hrstka tanků, které se snažily probít se na západ a do amerického zajetí, jež bylo preferováno před tím, být zajat pomstychtivými Sověty.
 

V dubnu 1945, na samém konci války, Knispel bojoval kdesi na pomezí Rakouska a Československa, kde ale nakonec i zemřel. Dlouhé roky nebylo známo, kde přesně Knispel zemřel, ani kde je pochován. Deník velitele jeho praporu zmiňoval, že v prostoru Nová Ves-Vlasatice (Wostitz) jeho jednotka toho zničila deset sovětských tanků, ale sama ztratila dva Königstigery - velitelem jednoho z nich pak byl právě Knispel. V roce 1990 byla ale vydána kronika sPz.Abt.503, kterou sepsal Knispelův bývalý velitel Alfred Rubbel. Ten uvedl, že 29. dubna 1945, pouhých devět dnů před koncem války, byl Knispelův tank zničen u obce Strondorf (dnešní Dolní Rakousko). Smrtelně raněný Knispel byl z vraku svého Königstigeru vytažen ještě živý, o pár hodin později ale zemřel na polním obvazišti ve vesnici Urbau (dnešní Vrbovec) a byl pochován na obecním hřbitově. Jeho hrob ale čekal na odhalení až do roku 2013, kdy jej nalezli čeští archeologové. Ti jeho kostru společně s ostatky dalších 12-14 německých vojáků nalezli v jabloňovém sadu, na místě, které se tehdy nacházelo za hřbitovní zdí. Archeologové mimo jiné zjistili, že Knispela smrtelně ranil zásah střepinou do hlavy. Poté jeho tělo exhumovali a je takřka jisté, že bude znovu pohřben na Ústředním hřbitově v Brně, konkrétně v části německého polního hřbitova.
 

Celkem si Knispel připsal za svou válečnou kariéru 168 potvrzených zničených nepřátelských tanků a samohybných děl, z toho 42 jako velitel tanku a 126 jako tankový střelec. Je proto až s podivem, že nebyl vyznamenán Rytířským křížem, ačkoliv byl několikrát na toto nejvyšší německé vyznamenání navržen. Ba co víc, většinu války strávil v hodnosti rotného a do hodnosti šikovatele (Feldwebel) byl povýšen až v lednu 1945. Historici si tento nezvykle pomalý kariérní postup vysvětlují dvěma důvody. Tím prvním byly časté Knispelovy konflikty s autoritami - je mu připisován incident, kdy napadl důstojníka zvláštních skupin Einsatzgruppen poté, co uviděl, jak dotyčný důstojník týrá sovětské válečné zajatce. Druhým důvodem pak byl přinejmenším rezervovaný vztah k vojenským řádům a regulím - Knispel proslul svojí bradkou a delšími vlasy, oboje bylo přitom výslovně zakázáno vojenskými předpisy. Svými spolubojovníky ale byl na druhou stranu popisován jako přátelský člověk, ochotný kdykoliv pomoci.
 

Tak jako tak, Kurt Knispel se právem může řadit vedle takových tankových legend jako byli Otto Carius, Michael Wittmann, Johannes Bölter či Ernst Barkmann. A pokud bychom na Knispelovo konto započítali i všechny jeho nepotvrzené oběti (a tím bychom se dostali až k číslu 195 zničených nepřátelských tanků a samohybných děl), došli bychom k závěru, že Knispel všechny jmenované legendární tankisty překonal...

 
War Thunder tým (autor: Andrew O'Sullivan)