Frederick Anthony Owen "Tony" Gaze se narodil 3. února 1920 v Melbourne. Jako mladý měl velkou vášeň pro motorsport, válka mu ale později zabránila, aby svůj sen o řízení silných závodních aut mohl následovat, a tak se přidal do řad RAF.
 

V roce 1939 Gaze studoval na Cambridgeské univerzitě a když přišla možnost narukovat do RAF, rychle jí využil a jako dobrovolník vstoupil do služeb královského letectva. 8. ledna 1941 odpromoval na Letecké výcvikové škole č.5 a v jeho záznamech stálo, že do té doby odlétal 122 letových hodin. Poté byl Gaze přeložen k 610. peruti se základnou ve Westhampnettu, jež byla součásti Tangmerského wingu. Zde Gaze létal na stíhačkách Spitfire vedle takových es, jako byli Douglas Bader a James Johnson. Gaze se zde účastnil se sweepů, majících za účel vylákat německé stíhačky a zničit je v boji. 26. června pak při jedné z těchto akcí získal svůj první zářez, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Během dalšího měsíce získal další dva sestřely, jeden sestřel sdílený a dva pravděpodobné. V jeho šlépějích se rozhodl jít i jeho bratr, nadporučík Scott Gaze, ten ale byl 23. března 1941 při souboji s německými stíhačkami sestřelen a zabit.

Desátého července 1941 se Gaze účastnil vzdušného souboje se stroji Bf 109 a zbraněmi svého Spitfiru Mk.IIB dvě německé stíhačky sestřelil. Za svůj čin byl odměněn Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). V říjnu pak byl převelen k 57. operační výcvikové jednotce, kde měl sloužit jako instruktor. Zde setrval až do června 1942, kdy byl převelen k 616. peruti RAF a účastnil se nešťastného nájezdu na Dieppe, jež pro Spojence skončil katastrofou. Gaze zde ve svém Spitfiru Mk.V sestřelil další nepřátelský stroj a získal svůj druhý kříž DFC. Schopného Australana si povšimli nadřízení, byl povýšen do hodnosti majora, a koncem srpna 1942 mu bylo svěřeno velení 64. perutě RAF, jež byla čerstvě přezbrojena na výkonné Spitfiry Mk.IX

26. září 1942 vedl Gaze wing Spitfirů, sestávající se mimo jiné i z Eagle Squadron, perutě amerických dobrovolníků, a jedné kanadské perutě. Formaci strojů ale zastihlo špatné počasí a takřka nulová viditelnost. Situace se ještě více zkomplikovala, když si určité množství pilotů z Eagle Squadron spletlo francouzský přístav Brest s anglickým Plymouthem a pokračovali proto do francouzského vnitrozemí. Následně bylo ztraceno 11 až 12 Spitfirů z americké perutě a tři Spitfiry z perutě Kanaďanů. Gaze byl jakožto velitel učiněn osobně odpovědným za toto neštěstí, byl degradován, zbaven velení a převelen zpět k 616.peruti, jež byla stále vybavena staršími Spitfiry Mk.V. Až později se ukázalo, že Gaze nenesl na situaci žádnou vinu, neboť byla způsobena nešťastnou kombinací nezkušených pilotů a nečekané změny počasí. Do služby se následně Gaze vrátil počátkem roku 1943, kdy nejprve krátce působil u 453. perutě australského královského letectva (RAAF) na základně v Hornchurch, než byl přidělen k 66. peruti na základně RAF Kenley jako velitel sekce "A".
 

4. září 1943 Gazeova peruť eskortovala bombardéry Douglas Boston, mířící k Amiénsu. Formace byla brzy napadena stíhačkami Focke-Wulf Fw 190 ze stavu JG 26. Gaze jeden Focke-Wulf sestřelil, pak se mu ale na ocas zavěsil druhý Fw 190. Pronásledován, Gaze stačil ještě poškodit další Focke-Wulf, než se octl pod palbou ne méně než šesti strojů Fw 190. Těsně poté, co do rádia zavolal o pomoc, byl jeho Spitfire Mk.V zasažen. Těžce poškozená stíhačka již nebyla schopna dopravit zraněného Gaze domů a ten byl nucen nouzově přistát zhruba 20 mil od Dieppe. Jeho přemožitelem byl Heinz-Gerhard Vogt, pro kterého byl Australan jeho čtrnáctou obětí z celkového počtu 48 sestřelů.
 

Gaze se náhle ocitnul sám v okupované Francii. Poranění hlavy a tváře mu ztěžovaly chůzi, nakonec ale byl nalezen a ukryt francouzskými odbojáři, aby se po ošetření vydal na dlouhou cestu domů. Téměř osm týdnů Gaze putoval skrze nepřátelské území, vyhýbal se německým patrolám a nakonec se zdárně dostal na území neutrálního Španělska, odkud se již mohl bezpečně vrátit zpět do Anglie.
 

Po svém návratu byl znovu přidělen k 610. peruti, se kterou létal nejprve ze základen v Anglii a později i z polních letišť v Nizozemsku a Německu, jak spojenecké síly po vylodění v Normandii v červnu 1944 nezadržitelně postupovaly směrem do srdce Třetí říše. Gaze se během těchto událostí stal prvním spojeneckým pilotem, jež po Dni D přistál na evropské půdě. V kokpitu Spitfiru Mk.XIV se následně na Svatého Valentýna roku 1945 stal prvním australským pilotem, který sestřelil proudovou stíhačku Messerschmitt Me 262, což Gazeovi vyneslo jeho třetí kříž DFC. Australan se tak stal jedním z elitního klubu pouhých 47 mužů za celou válku, jež byli trojnásobnými držiteli DFC.

Než byl převelen ke 41. peruti, přidal ještě čtyři sestřely a získal další prvenství, když 12. dubna 1945b jako první zničil německý proudový bombardér Arado Ar 234 ze stavu KG 51. Během posledních dnů války pak Gaze přidal i třetí prvenství - poté, co byl vybrán jako velitel 616. perutě, stal se prvním Australanem, který operačně létal na britské proudové stíhačce Gloster Meteor. S tímto strojem se pojí nezvyklá příhoda, kdy Gaze se svým Meteorem letěl k úseku německé dálnice, odkud podle průzkumu startovaly německé stíhačky Me 262. Gaze zde bez okolků přistál a překvapeným německým pilotům nabídl možnost vzájemného porovnání obou proudových stíhaček. Němci jej později pozvali na večírek, jež se měl konat ten večer, Gaze ale zdvořile odmítl, nasedl do kokpitu a odletěl zpět na domovskou základnu.
 

Po válce
 

Když válka skončila, měl Gaze na svém kontě 12,5 potvrzeného sestřelu, čtyři sestřely pravděpodobné a pět poškozených nepřátelských letounů - to vše na Spitfirech během 488 operačních misí. Stal se desátým nejúspěšnějším australským stíhacím esem a během své kariéry létal nejen se zmíněným Douglasem Baderem a "Johnniem" Johnsonem, ale rovněž se setkal i s Paulem Tibbetsem, který později vstoupil do dějin jako pilot bombardéru B-29 "Enola Gay", jež shodil atomovou pumu na Hirošimu.

Po válce se mohl Gaze konečně začít věnovat vysněnému motorsportu. 18. září 1948 se na půdě jedné bývalé základny RAF Goodwood konal závod automobilů. Byl to právě Gaze, jež dva roky předtím navrhl Freddiemu Marchovi, hraběti z Richmondu, že by Goodwood byl ideálním místem pro závodní okruh. Závod byl následně zorganizován Juniorským automobilovým klubem Velké Británie a měl se stát významnou událostí ve světě motorismu. Když se pak Gaze koncem čtyřicátých let vrátil zpět do Austrálie, zúčastnil se velkého množství závodů za volantem předválečných sportovních vozů značky Alta.

V roce 1951 se Gaze do Británie vrátil a závodil zde s vozem Alta F2 z dílny Geoffreye Taylora. O rok později se následně stal prvním Australanem, který se účastnil oficiální Grand Prix - řídil zde svůj vlastní vůz Alta HMW. V roce 1955 při novozélandské Grand Prix dojel třetí za Peterem Whiteheadem a Princem Birou, ten samý rok pak byl Gazem založen první australský národní tým nesoucí jméno "Kangaroo Stable" ("Klokaní stáj"). Ten byl ale o rok později rozpuštěn, Gaze nicméně pokračoval v závodění a v roce 1956 skončil v novozélandské Grand Prix druhý. O čtyři roky později byl pak přesvědčen Princem Birou, aby se účastnil Světového šampionátu kluzáků v Německu.
 

V roce 2006 byl tehdy již šestaosmdesátiletý Gaze oceněn Medailí řádu Austrálie nejen za své úspěchy při závodění, ale rovněž i za vynikající službu v RAF a RAAF během 2. světové války. Zemřel 29. července 2013 v úctyhodném věku 93 let.

War Thunder tým (autor: Andrew O'Sullivan)