Kamufláž MC200 kapitána Lucchini, vytvořená hráčem PorcoRosso86 | stáhněte si jí zde

Pátého června 1943 se nad sicilským městem Gerbini odehrávala ostrá vzdušná šarvátka. Formace amerických bombardérů B-17 Flying Fortress, eskortována stíhačkami Spitfire z řad RAF, tu odolávala útokům italských stíhacích pilotů. Náhle se z klubka bojujících letounů vynořil osamělý stíhací letoun Macchi MC.202 a střemhlav padall k zemi. Přihlížející napjatě očekávali, kdy se na nebi objeví výmluvný bílý flíček padáku, znamenající, že pilot se ze svého smrtelně raněného stroje zachránil. Nic takového se ale nestalo a elegantní stíhačka se roztříštila o zem jižně od Catanie. Pilot, kapitán Franco Lucchini, jež byl dost možná nejlepším italským stíhacím esem celé války, zahynul.
 

Narodil se na Štědrý den roku 1914. Lucchiniho otec pracoval v železničním průmyslu, ale od útlého věku bylo jasné, že malý Franco v otcových šlépějích nepůjde. Od mala byl totiž posedlý létáním. V šestnácti letech se stal kvalifikovaným pilotem kluzáku a jako dvacetiletý se v roce 1935 nechal naverbovat do záloh italského letectva Regia Aeronauticav hodnosti Sottotenente (podporučík). Po pilotním výcviku ve Foggii v zemědělských krajích jižní Itálie se stal Lucchini oficiálně pilotem a v roce 1936 byl zařazen do aktivní služby.
 

V říjnu 1936 byl Lucchini zařazen do stavu 91.Squadrilia (91. peruť) mající základnu v Gorizii na severu Itálie, kde sloužil jako člen 10.Gruppo (skupiny) 4.Stormo (wing). Pod velením kapitána Maria Rossiho se peruť zrovna nacházela uprostřed přezbrojování z dvojplošníků Fiat CR.30 na modernější Fiaty CR.32. V té době ve Španělsku již zuřila občanská válka a Lucchini se jako dobrovolník přihlásil ke službě na straně nacionalistů. V červenci 1937 tak odcestoval do Cádizu.
 

Prakticky okamžitě po svém příjezdu byl Lucchini vrhnut do akce proti schopnému protivníkovi. Nad španělským bojištěm odlétal celkem 122 bojových misí, při kterých se svým Fiatem CR.32 čelil republikánským pilotům v sovětských stíhačkách Polikarpov I-15 a I-16. Počet jeho sestřelů v tomto období nelze s jistotou určit, neboť Italové připisovali sestřely souhrnně celým jednotkám a nikoliv jednotlivcům. Moderní historikové se ohledně tohoto tématu shodují, že Lucchiniho individuální skóre mohlo být 1-5 zničených nepřátelských letounů.
 

Po konci své služby nad Španělskem se Lucchini záhy znovu ocitl ve víru bojových operací, když v červnu 1940 Itálie vyhlásila válku Velké Británii a Francii. V té době již v hodnosti poručíka, Lucchini létal ze základen v Libyi a jen pár dní po vypuknutí bojů v severní Africe si připsal sdílený sestřel, když jím vedená formace tří CR.32 nedaleko Sollumu poslala k zemi osamělý britský Gloster Gladiator. Krátce poté následoval další sdílený sestřel, když Lucchini dorazil britský hydroplán Short Sunderland, poškozený v bitvě se čtyřmi italskými stíhačkami. Tento jeho nárok je ale zpochybňován.
 

Čtyřiadvacátého července se Lucchini zúčastnil mohutného leteckého souboje, když jeho formace sedmnácti CR.32 napadla nad Sollumem osm bombardérů Bristol Blenheim, jež byly chráněny patnácti stíhačkami Gladiator. Když bitva skončila, Lucchini měl na kontě jeden zničený Gladiator a tři poškozené Blenheimy. Během následujících týdnů se stíhačky Regia Aeronautice a RAF často střetávaly - 4. října byl sestřelen Gladiator pilotovaný "Patem" Pattlem, jihoafrickým pilotem, jež se měl v budoucnu stát jedním z nejlepších druhoválečných stíhacích es RAF.Jeho přemožitelem byl s největší pravděpodobností právě Franco Lucchini. Ke konci roku 1940 se ale podmínky pro italské piloty ztížily, když RAF začala své perutě v Africe vyzbrojovat moderními jednoplošníky Hawker Hurricane. V Evropě sice Hurricany poněkud ztrácely na německé stíhačky Messerschmitt Bf 109, pro dvojplošné Fiaty CR.32 ale představovaly smrtícího protivníka, jež je překonával prakticky ve všech ohledech.
 

Počátkem roku 1941 se proto Lucchini společně s 10.Gruppo vrátili do Itálie, kde byla jeho jednotka přezbrojena na moderní jednoplošné stíhačky Macchi MC.200. S tímto strojem následně Lucchini během sedmi měsíců nalétal 94 operačních misí, během nichž se účastnil 13 vzdušných soubojů. Připsal si tři sestřely vlastní a patnáct sestřelů sdílených, a za svou vynikající službu byl oceněn jednou Stříbrnou medailí za vojenskou chrabrost a dvěma Bronzovými medailemi za vojenskou chrabrost.
 

Poté, co se piloti 10.Gruppo seznámili s novými stíhačkami, byla Gruppo přesunuta do sicilského Trapani, kde se měla v červnu 1941 účastnit akcí proti britským silám, bránícím Maltu. Lucchini, jež byl jen krátce předtím povýšen na kapitána, se brzy účastnil soubojů s Hurricany, bránícími vzdušný prostor ostrovní pevnosti. Tvrdé vzdušné boje nad Maltou a v okolí si vyžádaly citelné ztráty na obou stranách. V září 1941 štěstí opustilo i Lucchiniho, když byl během eskortní mise zaskočen špatným počasím a byl následně raněn při nouzovém přistání. Zranění byla natolik vážná, že mu na dva měsíce znemožnily létat.
 

Zpět do služby se Lucchini vrátil koncem listopadu. Účastnil se útočných misí za účelem zničení britských bombardérů na maltských letištích a rovněž se stal prvním pilotem, jež provedl průzkumnou misi ve speciálně upraveném MC.200. V prosinci mu pak bylo svěřeno velení nad 84. perutí, která byla záhy na to stažena z boje, aby mohla být přezbrojena na zbrusu nové stíhačky Macchi MC.202, jež byly nesrovnatelně výkonnější než zastarávající MC.200. V dubnu 1942 již byl Lucchini i se zbytkem 84. perutě zpět na frontě.
 

Operace na Maltě probíhaly jen krátkou dobu - nějaké dva měsíce, během kterých obránci obdrželi výkonné stíhačky Supermarine Spitfire Mk.V. Lucchini dva tyto stroje sestřelil a poté, co byly MC.202 z 10.Gruppo upraveny pro boj v poušti, Lucchini a jeho muži se 26. května 1942 vrátili zpět do severní Afriky.
 

Během následujících měsíců Lucchini vedl svou peruť proti britským perutím dislokovaným v severní Africe, zatímco frontová linie se pohybovala tam a zpátky. 84. peruť se nacházela vprostřed všeho dění a nejčastějším protivníkem byly stíhačky americké výroby Curtiss P-40 Tomahawk v barvách RAF a sil Commonwealthu. Lucchiniho se v tomto období neobyčejně drželo štěstí - během července a října byl celkem třikrát sestřelen, z toho dvakrát v rozmezí pouhých čtyř dní. Při posledním sestřelení byl ale nepřátelskými střelami zasažen do ruky a nohy a byl odeslán do Itálie k zotavení se. Do boje se vrátil až v březnu 1943, kdy začala narůstat spojenecká aktivita nad Sicílií. V červnu 1943 byl Lucchini jmenován velícím důstojníkem 10.Gruppo, která v té době zahájila konverzi na nové a velmi výkonné Macchi MC.205.
 

Již zmíněného pátého července 1943 byla zachycena mohutná formace dvaapadesáti bombardérů B-17, pravděpodobně ze stavu 99.bombardovací skupiny, která mířila k letištím v okolí Catanie. Ochranu jim zajišťovala dvacítka Spitfirů ze 72. a 243. perutě RAF. Lucchini okamžitě vzlétl ve svém MC.202, následován dalšími 26 italskými stíhačkami ze stavů 84.,90. a 91. perutě. Během přibližování se k americkým bombardérům se k nim přidalo i určité množství německých Messerschmittů Bf 109. Italové na bombardéry udeřili čelním útokem a ignorovali přitom stíhací eskortu. Lucchiniho spolubojovníci později vypověděli, že naposledy kapitána spatřili, jak poškozuje tři bombardéry a jak posílá k zemi jednoho ze Spitfirů. Svědkové ze země následně popisovali, jak jeho letoun náhle přešel do nekontrolovatelného pádu a roztříštil se na zemi. Nikde nebyl vidět žádný padák a ačkoliv bylo z Lucchiniho mateřského letiště vysláno vozidlo s úkolem najít vrak jeho stroje, nedokázalo se k místu dopadu přiblížit kvůli silnému bombardování. Teprve po dvou dnech mohlo být Lucchiniho tělo lokalizováno a vyzvednuto. Dodnes není jasné, jak vlastně Lucchini zemřel - buď se stal obětí jednoho z eskortních Spitfirů, které si nárokovaly jedno nepřátelské letadlo zničené a jedno poškozené, případně si jej připsali na konto američtí palubní střelci, kteří si nárokovaly zničení celých 45 nepřátelských letounů. Ve stejné bitvě, ve které zahynul Lucchini, byl zabit i Leonardo Ferrulli, další vynikající stíhací eso.
 

Lucchini byl často popisován jako vážný a introvertní člověk, nicméně byl i hluboce respektovaným velitelem a vůdcem a byl vyhlášeným pro svůj vynikající zrak a schopnost spatřit protivníka jako první. Definitivní počet jeho sestřelů je takřka nemožné přesně určit kvůli množství zpochybňovaných úspěchů v kombinaci s nezvyklým způsobem italského letectva připisovat sdílené sestřely každému pilotovi, jež se boje účastnil, a to i když nevypálil byť jen jedinou střelu. Nejčastěji je Lucchiniho skóre odhadováno na 21-26 sestřelů a až 52 sestřelů sdílených. V roce 1952 byl posmrtně vyznamenán Zlatou medailí za vojenskou chrabrost.
 

Oficiální kamufláž reprezentující osobní Lucchiniho stroj Macchi MC.202 bude přidána v jedné z budoucních velkých aktualizací:
 

War Thunder tým (autor: Mark Barber)