Dne 12. května 1940 vzlétlo ze základny poblíž Amifontaine ve Francii pět zastaralých lehkých bombardérů Fairey Battle z 12. perutě RAF. Pod velením majora Donalda Garlanda napadly strategicky důležitý most přes Albertův kanál v Belgii. Po cestě je ohrožovala intenzivní protiletadlová palba a okamžitě po odhození pum je zdecimovaly německé stíhačky, nicméně britské letouny byly stále schopné dopravit bomby k cíli. Pouze jeden Fairey se vrátil na základnu. Dva členové osádky vedoucího letounu - pilot major Garland a pozorovatel seržant Thomas Gray - dostali nejvyšší vyznamenání za statečnost, Viktoriin kříž. Po celou dobu s nimi sdílel nebezpečí a neustále střílel ze svého jediného kulometu Vickers K ještě třetí člen osádky, dvacetiletý střelec Lawrence Reynolds. Zemřel spolu s ostatními, ale protože nebyl na velitelské nebo nebo vedoucí pozici, jako jediný z oněch tří mužů Viktoriin kříž nedostal.

Zásadní role palubních střelců často zůstávala ve stínu pilotů. Střelci potřebovali méně výcviku, takže byli levnější a snáze nahraditelní. Také nedoslávali velitelské pravomoce v rámci osádky letounu. I když bylo ve vícemístých letounech několik členů osádky, kteří měli také za úkol obsluhovat kulomet, jako navigátor, pozorovatel, radista a bombometčík, účelem tohoto článku je věnovat se pouze palubním střelcům, odvážným jedincům, jejich jediným jediným úkolem bylo držet nepřátelské stíhačky na uzdě.

Je jednodušší ocenit roli střelce v jeho osádce prozkoumáním samotných osádek. Vezměme typický těžký bombardér USAAF, třeba B-17. K jeho obsluze za letu bylo nutné deset mužů. Osádka se skládala ze dvou pilotů, navigátora a bombometčíka, všechno důstojníci. Zbylých šest členů osádky byli poddůstojníci - palubní technik, radista a čtyři specializovaní střelci. Pro případ útoku nepřátelských letadel měl kromě dvou pilotů každý člen osádky po ruce alespoň jeden kulomet.

Pro mnoho odvedenců do ozbrojených sil během 2. světové války vypadalo létání jako atraktivní alternativa k pěchotě. S ohledem na tuto skutečnost museli žadatelé na důstojnická místa v osádkách mít minimálně dva roky vysokoškolského vzdělání, ačkoliv byl později tento požadavek v důsledku ztrát snížen na vstupní školení. U stelců se s akademickým vzdělám nepočítalo, takže obvykle – i když nikoliv výhradně – pocházeli z chudších poměrů.

Po základním výcviku byli vojáci vybraní jako střelci zařazeni do jedné ze zbraňových škol USAAF. Zde se jim dostalo šest týdnů výuky ovládání a údržby zbraní i věží, balistiky, rozpoznávání nepřátelských strojů a hlavně ostré střelby. Střelci byli cvičeni v palbě na pozemní, námořní i letecké cíle. I když jejich hlavním úkolem byla bezpochyby obrana jejich letounu, samozřejmě měli možnost bojovat i s jinými nepřáteli. V USAAF tvořil stejný střelecký výcvik část výuky navigátorů, bombometčíků, radistů i palubních mechaniků. Nejlepší výkon USAAF bylo 600 vycvičených střelců každých pět týdnů.

Srovnání lze čerpat ze sytému používaného v Německu pro výcvik střelců v rámci Luftwaffe. V prvních dnech druhé světové války byli noví rekruti byli nejprve přiděleni k Flieger-Ersatzabteilung neboli záložnímu praporu osádek, kde se po vydání uniforem a lékařské prohlídce podrobili tradičnímu základnímu vojenskému výcviku, tělesnému cvičení a ovládání zbraní, které bylo doplněno o základní navigaci a ovládání rádia. Na konci šestiměsíčního tréninku se přiřadili k těm, kteří byli vybráni pro pilotní výcvik. Zbytek následně obdržel dvouměsíční výcvik v osádkovém rozvojovém pluku, kde prošel dalším navigačním a vysílacím výcvikem, stejně jako technickým školením a střelbami. Později za války bylo přeřazování prováděno mnohem dříve a potenciální střelci se v osádkovém rozvojovém pluku ocitli téměř okamžitě.

Ti, kteří byli následně vybráni pro střeleckou specializaci, často doprovázeni řadou jednotlivců, kteří nedokázali uspět v pilotním výcviku, byly nyní zaslány na pětiměsíční střelecký výcvik. Jednalo se znalost zbraní od pistolí až k leteckým kulometům. Ten byl zpočátku prováděn s fotokulomety, ale pak pokračoval s vlečnými terči a ostrou municí. Letecký výcvik byl často prováděn souběžně s ostatními druhy zbraní, se studenty a instruktory ze všech různých oborů napěchovanými do jednoho cvičného letadla. Po absolvování školení byli střelci posláni k perutím na frontě.

Stejně jako mnoho jiných letců utrpěli palubní střelci strašlivé ztráty, od těch zmíněných ve statistikách bombardovacího velitelství RAF v západní Evropě, přes střelce sovětských lehkých bombardérů na východní frontě, až po střelce torpédových a střemhlavých bombardérů z letadlových lodí Japonského císařského námořnictva. Bez ohledu na hodnost nebo plat svých kamarádů důstojníků podstupovali střelci stejné riziko. Někteří tuto skutečnost uznávali, ale jiní ji až příliš často ignorovali, jak ukazuje historka, kterou autorovi řekl telegrafista/střelec letounu Swordfish letectva Královského námořnictva:

Brzy ráno přistál Swordfish z osamělé protiponorkové hlídky na ledové palubě malé doprovodné letadlové lodě za severním polárním kruhem v konvoji mířícím do Sovětského svazu. Zatímco byl letoun připravován na další hlídku, pilot tříčlenné osádky se rozhodl, že nastal ten správný čas, aby si konečně sedl k jídlu. Takhle brzy bylo na letadlové lodi ještě téměř všechno zavřené.

"Budeme jíst v jídelně," rozhodl pilot.

Pilot a pozorovatel byli důstojníci, ale telegrafista/střelec nikoliv, takže do vyhrazené důstojnické jídelny nesměl. Pilot nebral odmítnutí svého střelce jako odpověď. Zatímco se všichni tři posadil k jídlu, jeden z lodních důstojníků přišel a požadoval, aby pilot a pozorovatel okamžitě vykázali střelce z jídelny. Pilot odložil příbor a podíval se na námořního důstojníka.

"Pokud můžeme společně umřít“, odpověděl klidně, „můžeme i společně jíst. Zmiz.“ Poslední slovo bylo autorem změněna s ohledem na mladší publikum, ale jejich význam zůstal stejný a vypovídající o pilotovi, který byl právem hrdý na svého důležitého palubního střelce.

War Thunder tým