Ke vzpomínce narození konstruktéra Ferdinanda Porsche:

Od 3. září 17:00 do 4. září 17:00 bude aktivní následující akce:

40% sleva na samohybné dělo Panzerjäger Tiger (P) 'Ferdinand'

Ferdinand Porsche

Ferdinand Porsche, průkopník automobilového průmyslu a zakladatel světoznámé továrny Ferdinand Porsche AG, se narodil 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou (německy Maffersdorf), malém městě, které je dnes součástí Liberce. 68 let poté byl wehrmachtu doručen nový těžký stíhač tanků Panzerjäger Tiger (P), který vznikl na podvozku neúspěšného projektu těžkého tanku a byl na počest svého tvůrce pojmenován Ferdinand.

To, že Ferdinand Porsche má neobyčejné nadání pro strojařinu a mechaniku, bylo jasné již od jeho dětství. Jeho otec, Anton Porsche, byl opravářem karoserií, a mladý Ferdinand začal pracovat u něj v dílně jako jeho učedník. Po večerech ale navštěvoval Císařskou technickou školu v Liberci (tehdejší Reichenberg), a to kdykoliv, když měl možnost. Na základě dobrých doporučení pak v osmnácti letech získal práci ve Vídni v elektrické společnosti Béla Egger. Ve Vídni se ale nezapomněl dále vzdělávat – často se prý doslova proplížil na přednášky na Vídeňské univerzitě pokaždé, když měl čas a možnost. Kromě tohoto občasného navštěvování univerzity ale Porsche nikdy nedosáhl plnohodnotného univerzitního vzdělání. To ale jeho talentu nijak neubíralo a během pěti let, kdy byl zaměstnancem Béla Egger, sestrojil první elektrokolo.

V roce 1898 získal Porsche místo ve vídeňské továrně Jakob Lohner a spol., která vyráběla kočáry pro tehdejšího rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., stejně jako pro anglického, švédského i rumunského krále. Tato továrna se od roku 1896 zabývala produkcí automobilů a Porsche zde ještě ten samý rok, jako nastoupil, vytvořil svůj první návrh vozidla. Veřejnosti bylo vozidlo, pojmenované jako Egger-Lohner, představeno 26. dubna 1898 a Porsche na něj nechal vygravírovat „P1“, což mělo značit, že šlo o jeho první návrh vůbec. Egger-Lohner byl poháněn dvěma elektromotory napájenými z olověných akumulátorů, které byly umístěny přímo na předních kolech. Vozidlo mohlo být snadno upraveno na pohon všech kol montáží dalších dvou motorů na kola zadní nápravy. Ačkoliv pak šlo o revoluční vozidlo, které si získalo slávu na Pařížské světové exhibici v roce 1900, téměř 1800 kg vážící akumulátory ztěžovaly překonávání kopců a navíc měly jen krátkou životnost. Porscheho druhý návrh, vozidlo Lohner-Porsche Mixte Hybrid, již místo akumulátorů vezlo generátor poháněný spalovacím motorem a v roce 1901 se tak stalo historicky prvním hybridním vozidlem na světě. Stroj mohl dosáhnout maximální rychlosti až 56 km/h a v roce 1901 zvítězil v Exelberg Rally se samotným Porschem za volantem. Automobilismus se mu následně nevyhnul ani poté, co roku 1902 nastoupil vojenskou službu – stal se osobním šoférem arcivévody Františka Ferdinanda d’Este.

Po návratu do civilního života Porsche v roce 1906 vstoupil do služeb továrny Austro-Daimler, která ho najala jako šéfdesignéra, kde o čtyři roky později Porsche vytvořil automobil nazvaný „Princ Heinrich Pruský“, který byl poháněn motorem o výkonu 85 koní a jež  Porschemu přinesl slávu a obdiv. V roce 1916 byl povýšen do funkce provozního ředitele a Vídeňská technická univerzita mu udělila čestný doktorát.  Během 1. světové války Porsche nadále pracoval na hybridních pohonných jednotkách, mezi nimi například i hybridní motor pro pohon lokomotiv.

28. října 1918 se rakousko-uherská monarchie po prohrané 1. světové válce rozpadla. Porsche se rozhodl, že si ponechá československé občanství. Záhy na to se nicméně přestěhoval do Stuttgartu, kde pokračoval v práci pro společnost Daimler. Zde vytvořil několik návrhů úspěšných závodních vozidel, v roce 1926 ale společnost opustil poté, co byla továrna Daimler spojena se společností Benz&Cie, což dalo vzniknout továrně Daimler-Benz. Porsche zamířil do automobilky Steyr, ale ta nepřežila velkou hospodářskou krizi a zkrachovala. V roce 1931 si proto Porsche založil vlastní konzultantskou společnost, která během následujících let tvořila návrhy pro německé automobilky. Postupně se z této společnosti vyvinula samostatná továrna Ferdinand Porsche AG.

Roku 1933 se v Německu k moci dostali nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Ten, vědom si Porscheho schopností, konstruktérovi představil svou vizi motorizace celého národa pomocí lidového vozu Volksauto (z čehož později vzešel dnes obří koncern Volkswagen). Tím se ale pro Porscheho stalo jeho československé občanství přítěží – Hitler považoval Slovany za podřadnou rasu a roku 1934 proto nacističtí pohlaváři apelovali na Porscheho, aby přijal občanství německé. Porsche souhlasil a roku 1937 pak vstoupil do NSDAP a stal se dokonce i členem organizace SS. Vojáci SS byli později najímáni jako testovací řidiči a bezpečnostních sborů.

S vypuknutím 2. světové války se Porsche začal zabývat vojenskými projekty. Jeho návrh těžkého tanku Tiger (P) ale neuspěl a místo něj získal státní kontrakt návrh továrny Henschel, z kterého vzešel legendární těžký tank PzKpfw VI Tiger. Podvozek Tigeru (P) byl ale použit pro projekt těžkého stíhače tanků, o kterém bude řeč v pokračování článku.

Po konci války byl Porsche zatčen a souzen jako válečný zločinec. Na svobodu se dostal v roce 1949 a poté, co se mu podařilo obnovit činnost společnosti, utrpěl v roce 1950 mozkovou mrtvici. Z ní už se nikdy plně nezotavil a zemřel 30. ledna 1951 ve věku 76 let.

Panzerjäger Tiger (P) 'Ferdinand'

Roku 1941 němečtí představitelé zadali požadavek na nový těžký tank, který by byl schopen úspěšně čelit sovětským tankům T-34 a KV-1. Tank měl být těžce pancéřován a jeho výzbroj měl tvořit kanón ráže 88 mm, odvozený z legendárního protileteckého kanónu FlaK 18 a jeho verzí.

Výběrového řízení se nakonec zúčastnily továrny Henschel a Porsche. Porscheho návrh zúročoval jeho zkušenosti s hybridními motory a jeho tank tak měl být poháněn kombinovanou spalovací-elektrickou pohonnou jednotkou, která by zároveň poháněla i mechanismus otáčení věže, umístěné v přední části korby. Na papíře tento návrh vypadal skvěle, v praxi se ale ukázalo, že tank je velmi nespolehlivý. Nevyspělý pohon trpěl vysokou poruchovostí a jeho dojezd v terénu činil pouhých 50 km, proto byla nakonec zakázka udělena továrně Henschel. To se ale stalo až poté, co Porsche zadal výrobu 100 podvozků v domnění, že jeho návrh bude zcela jistě přijat.

Podvozky Tigeru (P) ležely skladem dva roky, dokud v roce 1943 nepadlo rozhodnutí, že na základě Porscheho neúspěšného návrhu vznikne nový těžký stíhač tanků, který by byl vyzbrojen zbrusu novým kanónem z továrny Krupp, nesoucího označení Pak 43/2 L/71 ráže 88 mm. Nové vozidlo bylo nazváno Panzerjäger Tiger (P), známější je ale pod křestním jménem svého tvůrce – Ferdinand.

Ferdinand měl systém pohonu stejný jako Tiger (P) s tím rozdílem, že místo dvojice motorů Porsche byl vybaven dvěma motory Maybach HL 120 TRM o výkonu 296 koní každý. Ty poháněly elektrické generátory, jež napájely elektromotory umístěné na zadních hnacích kolech a zároveň sloužily ke změně směru jízdy. Tento kombinovaný pohon udával Ferdinandu maximální rychlost 30 km/h na silnici a 10 km/h v terénu při operačním dojezdu 150 km (silnice) a 90 km (terén). Posádku tvořilo šest mužů – velitel, střelec, radista, řidič a dva nabíječi. Řidič a radista měli své pozice v přední části vozidla, zatímco velitel, nabíječi a střelec seděli v kasematě na zadní části vozidla, kde se nacházel i kanón. Mezi kasematou a prostorem pro řidiče a radistu se pak nacházely oba motory, umístěné ve středu trupu. Pancéřování bylo nezvykle mohutné – přední plátování korby a kasematy bylo silné až 200 mm. Celková hmotnost stroje činila celých 65 tun.

Celkem bylo mezi březnem a květnem 1943 vyrobeno 91 Ferdinandů. Němečtí stratégové v té době plánovali mohutnou ofenzivu u Kursku, nesoucí název Operace Citadela, jež měla za úkol obklíčit a zničit Kurský výběžek, držený sovětskými vojsky. V čele útoku měly kromě těžkých tanků Tiger stát i nové střední tanky PzKpfw V Panther a právě Ferdinandy. Tlak na co nejrychlejší uvedení Ferdinandů do služby byl tak velký, že vozidlo bylo bez jakéhokoliv rozsáhlejšího otestování odesláno na frontu. Celkem se tak mělo bitvy u Kursku zúčastnit 89 Ferdinandů.

Od začátku bylo jasné, že výzbroj Ferdinandu je nanejvýše účinná proti čemukoliv, co mohli Sověti postavit do boje. Kanón PaK 43/2 L/71 ráže 88 mm byl schopen udělit projektilu úsťovou rychlost 1000 m/s a při použití standardního APCBC-HE protipancéřového granátu PzGr. 39/43 dokázal na vzdálenost 2 km probít 132 mm silný ocelový plát pod sklonem 30 stupňů. V kombinaci se smrtící přesností tato zbraň předurčovala Ferdinandy k dalekonosnému odstřelování sovětských tanků, jež na takovou dálku nebyly schopné palbu opětovat.  A i když se Ferdinandy dostaly pod palbu sovětských tankových a protitankových kanónů, extrémně silný čelní pancíř jim zajišťoval takřka nepřekonatelnou ochranu.

Jak se ale později ukázalo, při ofenzivním použití byly Ferdinandy nanejvýše neohrabanými válečnými nástroji. Stroj postrádal periskopy pro pohled do stran, měl omezený stranový dostup kanónu (pouze 25 stupňů) a postrádal jakoukoliv kulometnou výzbroj proti sovětské pěchotě. Sovětští vojáci tuto fatální slabinu brzy odhalili – stačilo se jen skrýt v zákopech, počkat, až mohutný kolos přejede linii, a poté jej ze všech stran obklíčit pěšáky vyzbrojenými granáty, magnetickými minami a Molotovovými koktejly. Ještě vážnější problém pak představovala mamutí váha Ferdinandů v kombinaci s poruchovostí neodzkoušené pohonné jednotky. Pokud stroj najel na minu a byl následně znehybněn roztrženými pásy, posádka musela opustit bezpečí vnitřku vozidla a pokusit se pásy opravit. Tím se ale vystavovala nebezpečí ze strany kulek a střepin nepřítele. Váha Ferdinandu jej rovněž činila náchylný k zapadání v měkkém terénu. Standardním vyprošťovacím vozidlem německé armády byl v té době Bergepanzer IV, založený na podvozku středního tanku PzKpfw IV, a pokud Ferdinand zapadl či se porouchal (což bylo časté hlavně v případě vyjíždění kopců), k jeho odtažení z bojiště či vyproštění bylo zapotřebí pět těchto vozidel za sebou. Vyprošťování Ferdinandů tak byl problém i v době, kdy ještě Němci setrvávali v ofenzivě. Když se ale karta obrátila a němečtí vojáci se museli bránit proti masivním útokům Rudé armády, nezbýval často na vyproštění Ferdinandů čas a mnoho jinak bojeschopných strojů nakonec bylo zničeno vlastní posádkou, aby nepadly Sovětům do rukou.

V září 1943 bylo všech přeživších 50 Ferdinandů staženo zpět do továrny, kde byly v období mezi říjnem a listopadem 1943 upraveny na základě bojových zkušeností. Na příď korby byla přidána standardní kulová lafeta pro kulomet MG 34, ovládaný radistou. Na vršek nástavby byla přidána velitelská kupole odvozená z kupole útočného děla StuG III, jež výrazně zlepšovala viditelnost do všech směrů. Po celém trupu byla nanesena protimagnetická pasta Zimmerit, byl posílen pancíř a pásy byly rozšířeny. Tyto upravené stroje obdržely nový název Elefant, který byl od 1. května 1944 užíván oficiálně. Ani úpravy ale nevyřešily problémy s přetížením a mechanickou nespolehlivostí a Elefanty tak byly postupně nahrazeny vyspělejším stíhačem tanků Jagdpanther, který byl postaven na podvozku středního tanku Panther a nesl stejnou výzbroj jako Elefanty. Zbylé Elefanty sloužily až do konce války. Co se spolehlivosti týče, nebyly to zdaleka úspěšné stroje, nicméně excelovaly ve statické defenzivní roli díky smrtícímu kanónu a mohutnému pancéřování. Na konci války tak na jeden ztracený Ferdinand/Elefant připadalo 10 zničených nepřátelských tanků.

Do současné doby se zachovaly jen dva exempláře. V moskevském tankovém muzeu v Kubince lze vidět Ferdinand, jež byl Sověty ukořistěn u Kursku. Druhým exemplářem je pak Elefant, jež byl ukořistěn americkými vojáky u Anzia a v současnosti je k vidění ve Vojenském muzeu Spojených států amerických ve Fort Lee. 

War Thunder tým