Napříč celou historii letectví můžeme najít mnoho velkých činů, kterých bylo dosaženo pomocí schopností adaptovat se, improvizovat a překonávat problémy. Existuje tu však jedno jasné a nezpochybnitelné pravidlo - žádné letectvo na světě by tehdy ani teď nedokázalo efektivně a bezpečně operovat bez schopné pozemní obsluhy. Tito muži a ženy jsou často v historii velkých vzdušných bitev opomíjeni a zastíněni hrdinskými činy pilotů a přitom to byli oni, kdo neúnavně a odhodlaně dělali svou práci tváří v tvář mnoha nebezpečím, ať už celé dny pracovali do úmoru na polních letištích jen pár kilometrů za dějištěm obřích tankových bitev na východní frontě, byli vystaveni nepřetržitému bombardování a ostřelování v poušti severní Afriky a nebo se plavili namačkáni ve stísněných prostorách eskortních letadlových lodí během plaveb vodami Arktidy. Zatímco pak pojem "pozemní obsluha" zahrnuje velké množství důležitých úkolů nezbytných pro provoz letectva, v tomto článku se zaměříme na dvě profese - na mechaniky a údržbáře.
 

Ještě častější než plánované servisní prohlídky byla předletová a poletová údržba. Každé ráno a každý večer byla všechna letadla do jednoho podrobena technické prohlídce probíhající podle předem stanoveného kontrolního seznamu. I tyto procedury měly svůj harmonogram - pokud bylo letadlo ráno zkontrolováno, ale ten den nevzlétlo, pravidla stanovovala, kolik dní bude považováno za způsobilé k letu, dokud nebude třeba provést další prohlídku. Dnes je navíc typické, že pilot před vzletem osobně obejde svůj stroj a sám se podle stanoveného seznamu (tzv. checklistu) přesvědčí, že je vše v pořádku a funkční. U některých letectev během 2. světové války by ale tato činnost byla považována za těžkou urážku pozemního personálu.

Co se pak britského letectva týče, nejdůležitější součástí technické dokumentace pro každé britské vojenské letadlo byl a dodnes je tzv. formulář 700. Tento dokument započal svou kariéru dost možná jen jako jeden jediný formulář, během 2. světové války ale již měl podobu tlustého svazku sestávajícího se z několika tuctů stránek. Dala se zde nalézt detailní servisní historie daného letadla, doba konce životnosti u některých součástek, záznamy spotřeby oleje, časy a data plánovaných i neplánovaných servisních prohlídek a mnoho dalších důležitých údajů a dat. Byl to právě tento dokument, který musel být podepsán každým pilotem před vzletem, a následně podepsán i při předání letounu zpět do péče mechaniků - často se toto neobešlo bez pěkně hlasitě vyjádřeného nesouhlasu šéfmechanika nebo velícího důstojníka, kteří přirozeně nebyli rádi, když jim pilot „jejich“ letadlo vrátil poškozené.
 

Polský pozemní personál, zachycený během práce na strojích Vickers Wellington ze stavu 300. (polské) perutě RAF

Budoucí námořní mechanici museli nejprve prodělat pětitýdenní výcvik, který byl shodný pro všechny složky Royal Navy. Poté byli aspiranti rozdělováni do čtyř specializací – motoroví mechanici, elektroinstalatéři, zbrojíři a „trupoví“ mechanici, mající na starost opravy trupů letadel. Od RAF pak FAA převzala přezdívky pro zbrojíře a opraváře trupů, kterým se říkalo „fitters“ („instalatéři“) a „riggers“ („lanaři“). Celý výcvik námořních mechaniků obvykle trval zhruba rok. Až do pozdějších fází 2. světové války se přitom mechanici nikdy nespecializovali na určitý typ letadla. Od mechaniků a údržbářů se totiž očekávalo, že budou adaptabilní a schopní se naučit obsluhovat a opravovat jakýkoliv stroj, kterým by jejich peruť byla zrovna vybavena.

Řemeslníci, kterým se přezdívalo „tiffs“ (zkrácenina slova Artificer), se cvičili buď jako učedníci po boku svých protějšků od RAF na základně RAF Halton, případně již byli součástí záloh Royal Naval Reserve s tím, že v civilním životě provozovali stejné či podobné řemeslo, které měli provozovat v námořnictvu. Povinnou prerekvizitou byly zkoušky z matematiky a přírodních věd, zařazení do vyšší platové třídy ale bylo následně rychlým procesem. Celkově byl výcvik řemeslníků o mnoho delší než u mechaniků – po devíti měsících základního výcviku následovaly dva roky učení se danému řemeslu. I to ale bylo stále o rok méně, než vzdělávání řemeslníků v civilu.

U RAF bylo v roce 1920 z iniciativy lorda Trencharda zahájen učednický systém, ve kterém chlapci mezi 15 a 17,5 lety věku mezi sebou soupeřili v sérii zkoušek o to, kteří z nich budou přijati jako učedníci letectva. Mírový výcvik trval tři roky, během 2. světové války byla ale tato doba zkrácena na roky dva – kratší celková doba pak byla kompenzována prodloužením pracovního dne. Z těchto „Trenchardových spratků“, jak jim bylo přezdíváno, se následně celých 40% dokázalo se vyškrábat až k důstojnické hodnosti.

U frontových jednotek byli mechanici rozdělováni na směny, podřízeni ale byli všichni jednomu důstojníkovi-mechanikovi, který byl znám jako Air Engineering Officer (u některých letectev byla tato hodnost označována jen jako „EO“). Hodnost těchto mužů se lišila podle toho kterého národa – v případě Velké Británie na této pozici sloužili kapitáni či majoři u RAF a poručíci či korvetní kapitáni u FAA, což znamenalo, že měli stejnou pozici buď jako velitel wingu, případně jako velitel celé perutě. Mnoho důstojníků-mechaniků začínalo od píky, kdy kariéru začínali jako mechanici v poddůstojnické hodnosti. Díky tomu věděli, koho na pozici důstojníka budou vést a co se od nich bude očekávat. Různé technické úkoly vyžadovaly různé úrovně autorizace a často to byli právě důstojníci-mechanici, kteří činili rozhodnutí, podepisovali formuláře a následně tak na sebe brali břímě odpovědnosti, pokud mělo letadlo, jimi označené jako prohlédnuté a opravené, skrytou poruchu či překročilo svou dobu životnosti.

Mnoho poválečných knih, filmů a jiných multimediálních produktů se soustřeďovalo primárně na vojenské piloty. Ostatní složky letectva jsou středem pozornosti méně často, ale je smutným faktem, že životně důležitá práce pozemní obsluhy je často v médiích a literatuře přehlížena. Přitom platí, že bez těchto výborně vycvičených, neúnavných a vysoce schopných jedinců, kteří, ačkoliv sami nikdy nevzlétli, čelili stejnému nebezpečí jako stroje, o které pečovali, by žádné letectvo na světě jednoduše nemohlo dlouhodobě existovat.

War Thunder tým