Po 69 letech v područí Japonců mohli obyvatelé Korejského poloostrova 15. srpna 1945 konečně slavit nezávislost. Ne však jako jeden národ - severní polovina poloostrova se octnula ve sféře vlivu SSSR, zatímco jih byl v zájmové oblasti Spojených států. Během následných let na severu vznikla komunistická Korejská lidově demokratická republika s Kim Ir-senem v čele, na jihu se mezitím zformovala demokratická Jižní Korea. Nově vzniklé státy záhy poté začaly připravovat a organizovat své ozbrojené síly tváří v tvář nejisté budoucnosti.

Severokorejské polní dělo

V období po založení a zkonsolidování KLDR brzy nastal čas na založení vlastního letectva. Jako základ byla využita Korejská letecká asociace a 20. srpna 1948 byly oficiálně založeny Vzdušné síly korejské lidové armády (anglická zkratka KPAF) jako samostatná složka severokorejských ozbrojených sil. Taktika a operační doktrína pak byly převzaty ze Sovětského svazu.

25. června 1950 severokorejské síly překročily 38. rovnoběžku, tvořící hranici mezi Jižní Koreou a KLDR, a zahájily mohutnou ofenzivu, která měla za cíl sjednotit celý poloostrov pod severokorejskou vlajkou - Severokorejci tento konflikt nazývali "Válka za osvobození otčiny", my jí známe jako Korejskou válku. V té době mělo být ve službách KPAF několik tisíc letců a členů pozemního personálu, a cca 130 letounů sovětské provenience - šlo hlavně o pístové stíhačky Jakovlev Jak-9, Lavočkin La-7 a Lavočkin La-9, které byly doplňovány bitevníky Iljušin Il-10. Tyto stroje měly v prvních dnech války jasnou převahu nad jihokorejskými letouny AT-6 Texan a lehkými pozorovacími a průzkumnými letadly, kterými tehdy jihokorejské letectvo disponovalo.

Situace se ale brzy změnila, když do bojů zasáhly letouny amerického letectva USAF, společně se stroji Spojených národů. K prvnímu střetnutí amerických a severokorejských pilotů došlo pouhé dva dny 27. června 1950. Letka severokorejských stíhaček La-7 ten den v roli stíhacích bombardérů zaútočila na letiště Kimpo a Suwon. Americké letouny okamžitě vzlétly a v nastálé šarvátce se jim podařilo sestřelit sedm severokorejských strojů. Z pilotů přežil pouze jeden.

F-86 Sabre na základně v Jižní Korei

Severokorejští piloti, létající výhradně s pístovými stroji, nyní stáli proti obrovské početní převaze Američanů. USAF tehdy disponovalo pístovými letouny F-51 Mustang a F-82 Twin Mustang v roli stíhacích bombardérů, doplňovaných proudovými stíhačkami F-80 Shooting Star. Američané měli výhodu i v množství zkušeností - severokorejští piloti postrádali bojové zkušenosti, zatímco na straně USAF létali převážně veteráni z 2. světové války. V tomto období byly síly KPAF jasně v pozici outsidera.

Vše se změnilo čínskou intervencí v říjnu 1950, kdy KPAF obdržela sovětské proudové stíhačky MiG-15 s šípovitým křídlem, které v té době byly jedním z nejvyspělejších letounů na světě. Spolu s nimi dorazili do KLDR i sovětští piloti, kteří s MiGy měli létat - ačkoliv Sověti odmítali, že by jejich vojenský personál plnil v KLDR jinou než instruktorskou roli, sovětští piloti se brzy prozradili, když mezi sebou rádiem komunikovali v ruštině. MiGy byly extrémně rychlé, výborně stoupaly a měly drtivou výzbroj dvou 23 mm kanónů a jednoho 37 mm kanónu. Byly navrženy jako lovci bombardérů, kteroužto roli plnili na výbornou. Americké bombardéry B-29 Superfortress se nyní nacházely ve velkém nebezpečí, neboť MiGy byly schopné zaútočit a uletět dříve, než mohly eskortní stíhačky zareagovat. Ve vzdušném boji pak MiGy jasně překonávaly proudové letouny s přímým křídlem, ať už to byly americké F-80 a F9F Panthery, či britské Gloster Meteory v barvách australského letectva RAAF. Odpověď přišla až s příchodem amerických F-86 Sabrů, které již s MiGem-15 dokázaly vést vyrovnaný boj. MiG sice lépe stoupal a měl lepší manévrovatelnost ve velkých výškách, Sabre ale měl výhodu v menších výškách, měl lepší vlastnosti ve střemhlavém letu a hlavně disponoval radarovým zaměřovačem, což umožňovalo velmi přesnou střelbu.

Válka skončila v roce 1953 ustálením hranic KLDR a Jižní Koreje na 38. rovnoběžce. Obě země se od té doby až dodnes oficiálně nacházejí ve válečném stavu, neboť v roce 1953 byl podepsán pouze klid zbraní. O ztrátách v této válce bylo napsáno již mnoho textů odbornějších než je tento, proto jen zmíníme severokorejskou oficiální zprávu o ztrátách, způsobených silám USA a UN během války.

"Korejská lidová armáda zabila či zajala celkem 1 567 000 mužů, z toho bylo 405 000 amerických vojáků. Dále zničila či ukořistila přes 12 200 letadel, přes 560 plavidel různých druhů, 3 250 tanků a obrněných vozidel, 13 000 nákladních aut, 7 695 kusů dělostřelectva a další velké počty ostatního vojenského materiálu. Tyto ztráty jsou 2,3x větší, než jaké USA utrpěly ve čtyřleté válce v Pacifiku během 2. světové války."

K tomuto není co dodat. Jen pro představu - celkové síly Spojených národů, Jižní Koreje a USA činily 972 214 mužů, z toho cca 326 000 Američanů. Jednoduchou logikou nám tedy vychází, že aby KLDR dostála svým nárokům, musela by vybít všechny nepřátelské vojáky do jednoho a nemalý počet z nich ještě k tomu zabít dvakrát.

Co se KPAF týče, ta existuje samozřejmě dodnes. O přesných počtech a výbavě existuje jen malé množství údajů, experti se ale shodují, že KPAF v současnosti užívá směsici ex-sovětských a čínských letadel, jako například stíhačky MiG-21, MiG-29 či MiG-23, případně čínské stíhačky Čengdu F-7 či Šenjang F-6. Transportní úkoly obstarávají Iljušiny Il-76, Antonovy An-2 či dokonce podle satelitních snímků i stařičké Lisunovy Li-2 (tj. sovětské kopie Douglasu DC-3). Vrtulníkové vojsko pak sestává z ruských strojů Mi-2, Mi-8, Mi-26 a dalších.

War Thunder tým

Rondel severokorejských vzdušných sil bude implementován v jednom z nadcházejících aktualizací: