Adolf Joseph Ferdinand Galland se narodil 19. března 1912 ve Westerholtu na severním pobřeží Německa jako druhý ze čtyř synů. Jeho otec byl správcem na rodinném sídle hraběte von Westerholt, kterážto funkce se v rodině Gallandů, mající původ v bohaté francouzské rodině hugenotů, dědila již přes dvě století. Jak mladý Adolf rostl, začal jevit velký zájem o sport a vědu a po nástupu na školu tak byl poněkud frustrován, neboť osnovy se soustřeďovaly primárně na výuku řečtiny a latiny.

Na pozemcích, o které se Gallandův otec staral, byl mezitím založen Gelsen-Kirchenský letecký klub, kde mladý Galland v roce 1927 poprvé v životě viděl katapultový start kluzáku. V tu chvíli okamžitě poznal, že létání se stane jeho osudem. Jeho otec, který se rozhodl svého syna v jeho nové vášni podporovat, mu koupil motorku, aby mohl Adolf dojíždět do 20 mil vzdálené školy bezmotorového létání, kde se zúčastňoval teoretických hodin. Až poté mohl začít konečně létat a věnoval létání takové množství energie, že začal zanedbávat své vzdělání. Zhoršení prospěchu následně velice rozhněvalo jeho otce, čemuž moc nepomohla ani havárie, kterou Galland způsobil při startu ke svému prvním sólovém letu. Nikdo naštěstí nebyl zraněn a škody byly jen minimální.

Touto smolnou událostí ale jakoby si Galland smůlu vyčerpal a poté už se na něj štěstěna pouze usmívala. Brzy měl Galland na svém účtě celou řadu kvalifikací a cen za různé soutěže v bezmotorovém létání. Jeho snažení vyvrcholilo v roce 1933, kdy Galland zvítězil na Západoněmecké soutěži větroňů a kluzáků. Ve stejném roce se rovněž setkal s osobností, která se později stala klíčovou pro jeho kariérní postup - s vyznamenaným stíhacím pilotem z 1. světové války a budoucím říšským maršálem, Hermannem Göringem. Galland později s notnou dávkou drzosti sobě vlastní vyprávěl, že byl tehdy při prvním setkání doslova ohromen Göringovo objemem a výtlakem (neboť Göring byl proslulý svým mohutným břichem). Göring tehdy promluvil k řadě pilotů kluzáků a prohlásil, že je čas odhodit svazující omezení Versailleské mírové smlouvy, která vážně omezovala německé letectví. V důsledku toho se tak Galland dostal do Itálie, kde začal cvičit létání na motorových strojích, a když se na podzim toho samého roku, nejenže uměl létat na letadle s motorem, ale dokonce z něj nyní uměl i střílet.

Po svém návratu z Itálie Galland krátce působil jako pilot Lufthansy, kde piloval své letecké dovednosti, než zahájil svou vojenskou službu, kde byl na podzim roku 1934 povýšen do hodnosti poručíka. Jako jeden z mála mladých důstojníků, kteří prodělali jak letecký výcvik, tak službu v armádě, se následně stal jedním z prvních důstojníků Göringova nového letectva, nazvaného Luftwaffe, které tehdy bylo ještě v plenkách. Galland hned po vstupu do služeb nové organizace vyjádřil svůj úmysl létat na stíhacích strojích a poté, co přesvědčil své nadřízené, že není způsobilý k funkci instruktora, asistoval v dubnu 1935 při založení II.Gruppe perutě II.Geschwader, jež byla dislokována v Juterborg-Dammu a vybavena dvouplošnými stíhačkami Heinkel He 51.

Brzy poté jej ale štěstí opustilo. V říjnu toho samého roku Galland havaroval při provádění akrobatických manévrů se strojem Focke-Wulf Stieglitz. Tuto havárii přežil jen se štěstím a následoval tříměsíční pobyt v nemocnici, po kterém byl prohlášen za nezpůsobilým k létání. Velící důstojník perutě ale s Gallandem soucítil a na vlastní odpovědnost se postaral, aby rozkaz zbavující Gallanda možnosti létat jednoduše "zmizel". Galland se tedy mohl vrátit k létání, ale tento malý podvod byl brzy odhalen a nakonec se znovu Galland vznesl do vzduchu až poté, kdy byl oficiálně uznán za schopného létat. V létě roku 1937 se pak Galland přihlásil do německých dobrovolnických sborů, bojujících ve španělské občanské válce, ze kterých později vznikla slavná Legie Kondor.

Gallandovi bylo brzo na to svěřeno velení nad 3. letkou Legie Kondor - přezdívané "Letka Mickeyho Mouse" podle jejího emblému -, která stále ještě létala na He 51, zatímco ostatní dvě letky již byly přezbrojeny na zbrusu nové jednoplošníky Messerschmitt Bf 109. Jelikož byly Heinkely v té době již příliš zastaralé na to, aby mohly fungovat jako stíhačky, byla Gallandova letka přeřazena k plnění bitevních úkolů. Sám Galland zde odlétal přes 300 operačních letů, než předal velení Werneru Möldersovi a nevrátil se v srpnu 1938 zpět do Německa.

Po několika schůzkách se štábními důstojníky byl následně Galland vybrán jako testovací pilot, aby v úvodních dnech 2. světové války létal jako bitevní pilot nad Polskem. Zde byl povýšen do hodnosti kapitána a byl mu udělen Železný kříž II.třídy. Po opakovaných pokusech o své převelení ke stíhací jednotce, neboť během služby ve Španělsku se ke stíhačkám Bf 109 dostal jen velmi vzácně, byl pak Galland převelen ke stíhací peruti JG 27, kde měl konečně začít létat jako stíhač.

Svůj křest ohněm Galland prodělal v květnu 1940, kdy začala německá invaze do Nizozemí (neplést s Nizozemskem). 12. května, zhruba pět mil od západně od Liége napadl Galland se svým číslem, oba sedící v kokpitu stíhačky Bf 109 E, formaci osmi britských stíhaček Hawker Hurricane. Oba německé stroje se na své soupeře vrhly z výškové převahy a než se stačili Britové vzpamatovat, Galland sestřelil dva Hurricany. Později odpoledne si nárokoval další sestřel a do konce měsíce již na svém kontě měl sedm sestřelů, stal se stíhacím esem a byl vyznamenán Železným křížem I. třídy. JG 27 následně pokračovala ve svém působení během tažení do Francie a při soubojích s Brity nad Dunkirkem. 6. července pak byl Galland určen velitelem perutě III/JG 26 a krátce poté byl povýšen do hodnosti majora.

JG 26, umístěná v oblasti Pas de Calais, se po dobytí Francie účastnila ostrých vzdušných soubojů, jež později přerostly v bitvu o Británii. V té době se Gallandovým mužům příliš nedařilo - během první akce nad kanálem La Manche peruť ztratila čtyři Bf 109 výměnou za pouhé dva nepřátelské stroje Supermarine Spitfire. Galland ale využil svého taktického nadání a díky jeho vůdčím schopnostem mohli jeho piloti bojovat se schopnými a odhodlanými britskými piloty, létajícími na vynikajících Spitfirech, jako rovní s rovnými. Galland sám šel svým mužům příkladem a prvního srpna byl oceněn Rytířským křížem za svůj v pořadí již sedmnáctý sestřel.

V té době vznikla přátelská rivalita mezi Gallandem a jeho starým známým, rovněž vynikajícím stíhacím pilotem Wernerem Möldersem. Tito dva muži byli v Německu vnímáni nejenom jako elitní stíhací esa, ale rovněž i jako nejlepší vůdci a taktici, které Luftwaffe tehdy měla. Oba byli často zváni k samotnému Göringovi. Při těchto setkání se dvakrát Galland neovládl a dal průchod svým emocím. Nejprve po Göringově otázce, co potřebuje k tomu, aby vyhrál bitvu o Británii, prohlásil, že by potřeboval peruť britských stíhaček Spitfire. Při druhé příležitosti, když byl žádán jeho názor na ostřelování nepřátelských pilotů poté, co vyskočili na padáku ze svých letadel, Galland popuzeně odseknul, že by takový rozkaz ignoroval, neboť by šlo o prachsprostou vraždu.

V září 1940 byl Galland za svou vynikající službu oceněn Dubovými listy ke svému Rytířskému kříži, jež mu předal sám Adolf Hitler. I přes fakt, že Luftwaffe byla v bitvě o Británii poražena, zakončil Galland rok 1940 na pozici do té doby nejúspěšnějšího stíhače celé Luftwaffe. Byl povýšen na podplukovníka a i nadále vedl JG 26 proti britské RAF. Jeho peruť byla v té době přezbrojena na nové "Friedrichy" Bf 109 F, které sice byly výkonnější než starší "Emily" Bf 109 E, ale (jak si Galland často stěžoval), měly slabší výzbroj jednoho 15 mm kanónu v ose vrtule místo dvou kanónů ráže 20 mm u "Emila". Galland byl tak nespokojen s palebnou silou nové verze "stodevítky", že na vlastní pěst začal testovat v poli upravené Bf 109 F - jeden nesl dva kulomety MG 131 ráže 13 mm na přídi trupu a jeden kanón MG 151/20 v ose vrtule, druhý zase měl v křídlech napevno zabudovanou dvojici kanónů MG FF ráže 20 mm.

1. dubna 1941 se Gallandovi stala nezvyklá příhoda. Galland v ten den odstartoval k letu na letiště Le Torquet, kde chtěl popřát k narozeninám generálovi a starému příteli Theo Osterkampovi. Za tímto účelem v kabině svého Messerschmittu vezl láhev šampaňského a jednoho humra. Během letu se ale rozhodl si se svým wingmanem udělat menší "zajížďku" a vydal se směrem k pobřeží Británie ve snaze najít nějaká britská letadla. To se mu povedlo - nedaleko doverských útesů narazil na skupinu stíhaček Spitfire. Galland neváhal a zaútočil, v nastalém souboji si pak nárokoval dva sestřely potvrzené a jeden pravděpodobný. Ve skutečnosti byl zničen jen jeden Spitfire, zbývající dvě Gallandovy oběti nouzově přistály na území Británie. Během bitvy se Gallandovu stroji náhle vysunul podvozek, což jeden z britských pilotů, jež se zrovna snažil Gallanda zasáhnout, interpretoval jako sestřel a později si skutečně nárokoval jeden zničený Bf 109. Galland se ale z boje bez problémů odpoutal a později bezpečně přistál v Le Torquet, kde Osterkampovi předal šampaňské i humra - oba dary totiž celý vzdušný souboj přestály v celku.

V červenci 1941 Galland během útoku na formaci britských bombardérů Bristol Blenheim sestřelil nejenom dva bombardéry, ale rovněž i jednoho z eskortních Spitfirů ze stavu 611. stíhací perutě RAF. Galland pozoroval pád své oběti příliš dlouho, což se mu stalo osudným - zezadu jej překvapil jiný Spitfire ze 145. perutě, který Gallandův stroj pokropil palbou, zranil pilota a donutil jej opustit stroj na padáku. Gallanda později v nemocnici navštívil již zmíněný generál Osterkamp a informoval ho, že jako odměnu za jeho sedmdesátý sestřel mu byly uděleny Meče k jeho Rytířskému kříži s Dubovými listy.

O pouhé čtyři dny později byl Gallandův stroj zasažen britským 20 mm granátem, opět při útoku na formaci Blenheimů. Život tehdy Gallandovi zachránila pancéřová opěrka hlavy, která granát zastavila a umožnila Gallandovi vyváznout jen se zraněním hlavy. Ironií osudu bylo, že tato pancéřová opěrka byla do jeho stroje nainstalována jen pár dní před tímto incidentem a Galland, který se o ní praštil do hlavy při nastupování do kokpitu, tehdy hrubě vyplísnil mechanika, jež opěrku připevňoval. Toho samého mechanika, jistého Gerharda Meyera, prý Galland později s vděkem poplácal po zádech.

Do listopadu stejného roku Galland své skóre navýšil na 96 sestřelů, po čemž byl povýšen na generála stíhacího letectva a stažen z frontové služby. Galland byl nyní omezován povinnostmi spojenými se štábní službou, i přesto si ale vždy našel čas na létání, kdy dál pokračoval v operačních letech, byť neoficiálně. V lednu 1942 mu byly uděleny Diamanty na jeho Rytířský kříž a hned další měsíc úspěšně koordinoval masivní vzdušnou armádu stíhaček, jež kryly bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau a těžký křižník Prinz Eugen během jejich denního pokusu proplout kanálem La Manche směrem k německým přístavům, Britům takříkajíc "přímo pod nosem". Operace byla úspěšná a všechny tři lodě propluly skrz.

Jak se v průběhu dalších let válečná štěstěna čím dál tím víc obracela k Německu zády, Galland se aktivně účastnil plánování obrany Říše před anglo-americkými bombardovacími svazy. Osobně se zúčastnil několika záchytných operací a dosáhnul určitého počtu nepotvrzených sestřelů, nicméně názorové rozdíly mezi ním a Göringem nakonec vyústili až v silné nepřátelství těchto dvou mužů. Jak pak Luftwaffe stále více slábla, jak přicházela nejen o letadla, ale hlavně o zkušené piloty, velitelé perutí se postavili za Gallanda a otevřeně protestovali proti Göringově neschopnosti. Göring následně Gallanda obvinil z povstání proti jeho osobě a zbavil ho velení.

Gallandovým posledním strojem během 2. světové války byla proudová stíhačka Messerschmitt Me 262, se kterou začal létat počátkem roku 1945 jako velící důstojník perutě JV 44. Do německé kapitulace a zastavení bojů pak Galland dosáhl s revoluční stíhačkou dalších sedmi sestřelů, čímž se jeho skóre zastavilo na celkem 104 sestřelech. Následně byl zajat Spojenci. 14. května 1945 byl přepraven do Velké Británie, kde byl vyslýchán ohledně organizace Luftwaffe, své role v této organizaci a technických záležitostí. Následně byl převezen do Hohenpeissenbergu. Propuštěn byl 28. dubna 1947.

Po svém propuštění se Galland přestěhoval do Argentiny, kde se aktivně podílel na založení argentinských vzdušných sil. Zpět do Německa se vrátil v roce 1955 a létal až do svých pětasedmdesáti let. Během poválečných let navázal blízké přátelství se svými bývalými soupeři z řad RAF i USAAF a hrál velkou roli při překonávání vzájemných rozdílů mezi mezinárodními leteckými komunitami. V roce 1983 dokonce nalezl Gerharda Meyera, onoho mechanika, jež kdysi instaloval pancéřový plát, co Gallandovi tenkrát zachránil život, a bývalého mechanika i jeho rodinu pak rok co rok zval do svého domu v Oberwinteru nedaleko Bonnu.

Adolf Galland, jeden z největších vůdců v historii německého letectví, nakonec zemřel 9. února 1996 v Remagenu.

War Thunder tým