To, že existovaly letadlové lodě, masivní plavidla s letovou palubou schopná nést a vypouštět velké množství letadel připravených ke vzletu, není třeba nějak dopodrobna vysvětlovat. Ale bylo by to samé možné i přímo ve vzduchu?

Sovětský projekt „Zveno“ („Řetěz“, z ruského „Звено“) byl historicky prvním projektem, který měl za cíl vytvořit vzdušnou obdobu letadlové lodě. Práce na něm započala v červenci 1931 pod vedením Vladimíra Sergejeviče Vachmistrova z NII VSS (Vědecký testovací institut sovětského letectva), kdy byl vytvářen návrh bombardéru, jež by mohl nést několik menších stíhaček, připevněných na svém trupu.

Myšlenkou, stojící za tímto nápadem, bylo postavit bombardér, který by kromě palubních zbraní měl  i možnost v případě napadení vypustit  stíhačky – prakticky stejný princip jako u obřích mateřských lodí ze sci-fi filmů, jež dokážou vypouštět celé roje stíhaček. Zároveň toto představovalo způsob, jak neseným stíhačkám poskytnout daleko větší operační rádius, kterého by jinak samotné nebyly schopny dosáhnout. Kdyby ale byly neseny bombardérem, mohly by nést bomby, se kterými by jinak nemohly vůbec vzlétnout, ty by odhodily ve střemhlavém letu na cíl a poté by se opět vrátily k plnění stíhacích úkolů.

Zveno-1 s TB-1 a dvěmi I-4

„Mateřskou lodí“, neboli nosičem prvního prototypu projektu Zveno s označením Z-1, se stal dvoumotorový těžký bombardér Tupolev TB-1, největší letadlo, které měli v té době Sověti k dispozici. V prosinci 1931 Z-1 úspěšně vzlétl i s dvěma dvouplošníky Tupolev I-4 upevněnými nad křídly, které ale musely mít dolní křídla odstraněna kvůli rozměrnému úchytnému mechanismu. Koncept byl neustále vylepšován – Zveno-2 již jako mateřské letadlo používalo čtyřmotorový Tupolev TB-3 s trojicí stíhaček Polikarpov I-5 (dvě pod křídly a jedna na hřbetě trupu). Zveno-5 pak disponovalo jedním strojem Grigorovič I-Ž, vyzbrojeným mimo jiné dvěma bezzákluzovými kanóny ráže 76,2 mm pod křídly. Ten byl připevněn pod trupem a kvůli omezenému prostoru se musel k nosiči připojit až za letu a následně se mohl kdykoliv odpoutat – v historii letectví to bylo poprvé, co někdo něco takového s úspěchem provedl.

TB-3 zachycující Grigorovich I-Z

Zveno-7 rovněž jako nosič využívalo bombardér TB-3, pod křídly ale nesl dvojici stíhaček Polikarpov I-16. Tyto stíhačky se musely připojit k nosiči ve vzduchu a mohly se opětovně připojit zpět díky důmyslnému kotevnímu systému. V praxi se ale ukázalo, že je výsledný stroj příliš nepraktický na to, aby byl sériově vyráběn. Nakonec ale posloužil jako odrazový můstek pro kombinaci stroje TB-3-4AM-34M (vylepšená verze standardního TB-3) a dvojice stíhaček I-16, nesoucích každá dvojici 250 kg bomb FAB-250. Toto uspořádání bylo pojmenováno SPB („Составной Пикирующий Бомбардировщик“, neboli „Vícenásobný střemhlavý bombardér“). Tento stroj byl jako jediný z celé série Zveno nasazen v bojových operacích.

Zveno-SPB, finální podoba

Zveno-SPB se sice dočkal jen omezeného nasazení během války na východní frontě proti Německu, ale o to lepší byly výsledky. Křest ohněm měl tento projekt prodělat při náletu na ropný terminál v Konstance, rumunském přístavu na břehu Černého moře. Tento nálet měl sloužit jako generální zkouška na důležitou misi – nálet na most krále Karola I. přes Dunaj, o jehož zničení se sovětské letectvo neúspěšně pokusilo hned několikrát s využitím konvenčních bombardérů. Přišel tedy čas na řešení nekonvenční.

26. července 1941 byly vyslány dva nosiče, které dohromady nesly čtyři stíhačky I-16 „Išak“ s 250 kg pumami. Zhruba čtyřicet kilometrů od Konstancy se Išaky odpoutaly a úspěšně shodily bomby na terminál. Operace se obešla bez jakýchkoliv ztrát, neboť německé obsluhy flaků okolo terminálu zřejmě byly příliš překvapeny, že na ně tak daleko za frontovou linií útočí sovětské stíhačky.

Testovací operace byla úspěšná, a proto bylo okamžitě rozhodnuto o vyslání strojů Zveno-SPB přímo na pro Sověty prokletý most. 10. srpna 1941 se tak k nebi vznesla trojice nosičů. Jeden z nich se musel vrátit zpět na základnu kvůli mechanickým problémům. zbylé dva úspěšně vypustily své stíhačky, které shodily bomby a dokázaly se vrátit zpět k nosičům bez jediné ztráty, ačkoliv protiletecká palba již byla velmi hustá. Druhý útok byl proveden o tři dny později, kdy se podařilo stíhačky vypustit již všem třem strojům TB-3. Stíhačky docílily pěti přímých zásahů mostu, které most těžce poškodily. Brzy poté byly zprovozněny další dvě Zvena-SPB a celkem již tedy měla jednotka k dispozici 5 nosičů a 10 stíhaček. V následujících dnech Zvena podnikaly nálety typu „zaútoč a zmiz“, které všechny skončily velkým úspěchem se ztrátou pouze jediné stíhačky I-16. Celkově je odhadováno, že Zvena-SPB odlétaly okolo 30 operačních misí, poté ale jak TB-3, tak I-16 zastaraly natolik, že byly oba vyřazeny z aktivní služby. Tím krátká, ale úspěšná kariéra Zvena-SPB skončila.

War Thunder tým