^{Kamufláž pro letadlo Spitfire Mk Ia, vytvořená hráčem zFireWyvern | Stáhnout jí můžete zde!}

Event 'Nejtěžší den' dostupný 24 hodin - od 17:00, 10. července 2014.

Bf 109 operující ze základen ve Francii, čekající na akci

10. července 1940, během slunného letního dne započala německá invaze, bitva, známá pod názvem „Luftschlacht um England“ – Bitva o Británii.

Pouze 20 mil široký kanál bránil, po kapitulaci Francie 22. června 1940, německým silám od invaze do Anglie. Aby byla invaze úspěšná, bylo nutné zabezpečit vzdušnou nadvládu nad celou Anglií. To, co v následujících pár měsících následovalo, se zapsalo do historie - jako nejznámější vzdušná bitva mezi 2 leteckými silami, národy a také samostatná bitva leteckých sil. Proti sobě stála zkušená Luftwaffe se silou přes 1 300 letadel proti nezkušené RAF, která disponovala pouze 600 letadly. Stroje jako Messerschmitt Bf 109, Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane se díky tomuto vzdušnému klání stály ikonou letectví.

“To, co generál Weygand nazýval "Bitvou o Francii", je konec. Bitva o Británii ale teprve začne.”
- Winston Churchill, 18. června 1940

Cílem prvních náletů Lufwaffe a Kriegsmarine se staly zásobovací konvoje a přístavy, za čímž stála myšlenka odříznout Británii od zásobování. Německé síly se také horlivě snažily zničit jednu z nejdůležitějších výhod RAF – radary, umístěné po celém pobřeží. Ty se brzy staly častým cílem střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, které ale nebyly ani zdaleka tak efektivní, jako v počátečních fázích 2. světové války – nyní musely čelit zdatným protivníkům – stíhačkám Hurricane a Spitfire.

Stíhačka Spitfire útočí na formaci bombarérů He-111 během první fáze bitvy

Luftwaffe si zprvu myslela, že jim zabere pouze 4 dny, aby se z vrchního stíhacího velení RAF stala neoperovatelná jednotka. Velmi rychle si ale Němci uvědomili, že to nebude tento případ – na základě toho začaly bombardovací nálety Luftwaffe na britské vojenské objekty (např. letiště a přístavy). Operační jednotky z předsunutých základen ve Francii, Norsku a Dánsku byly schopné proniknout hluboko do britského území, ale stíhací eskorta jako např. Bf 109 E měla pouze 15 minut paliva na vzdušný souboj nad Anglií, což bylo hrubě nedostatečné. To ponechalo německé bombardéry zranitelné a RAF rychle adaptovala taktiku, aby využila této německé nevýhody.

Velké množství britských letišť bylo na počátku Bitvy o Británii zničeno, ale stíhací perutě byly jednoduše přesunuty na jiné, zatímco probíhala oprava těch poškozených. Radar se rychle ukázal jako klíčová výhoda, ačkoliv byl zpočátku teprve v plenkách. Díky této technologické výhodě dokázala RAF seskupit perutě a ve vzduchu už čekat na přilétající německé síly. Další výhodou RAF bylo značné množství pilotů cizích národností, kteří utekli před německou okupací z jejich rodných zemí a bojovalo za svobodu v exilu – Čechoslováci, Poláci, Holanďané, Francouzi, Belgičani, Noři a další dobrovolníci ze zemí Commonwealthu (Kanady, Nového Zélandu a Austrálie) a Ameriky.

Obě strany v mnohém značně podcenily ty druhé – taktiku, technologie i počty. Vrchní velení Luftwaffe také v mnohém nesouhlasilo s osobními zásahy samotného Goeringa, což nesnadné situaci moc nepomohlo. Jednou z největších chyb Luftwaffe bylo zanedbání prvního, totálního úderu, který by kompletně vyřadil operující RAF. Na druhou stranu RAF nikdy úplně zazastavila německé bombardování Británie i přes jasnou vzdušnou převahu na konci bitvy i války. Na obou stranách konfliktu bylo mnoho pilotů, kteří získali status „esa“ a přesto, že německé velení zrušilo invazi do Británie 17. září 1940 (Operace Sea Lion), bitva o vzdušnou nadvládu do konce války nikdy úplně neskončila.

War Thunder tým