^{Jednotka Fallschirmjäger (parašutisté) útočící z kluzáku DFS-230, 1943}

Hořkost pomsty přetrvá dlouho poté, co vyprchá její sladká pachuť.

(John Milton, Paradise Lost).

Německý letecký pionýr Marga von Etzdorf ve chvíli získání pilotní licence, 1927

Versaillská smlouva z roku 1919 zakazovala Německu vyrábět a vlastnit letouny, nicméně bezmotorové stroje (kluzáky) v ní nebyly výslovně uvedeny. Německá vláda si byla vědoma nutnosti udržet a rozvíjet znalosti v tomto odvětví. Do okleštěné německé armády čítající pouhých 100 000 mužů proto Hans von Seeckt zařadil i 180 nejlepších pilotů, a v roce 1922 byla zřízena tajná základnu v Lipecku (asi 400 km od Moskvy), kde se němečtí piloti cvičili pod vedením Rusů na sovětských strojích. (Dobré vztahy mezi Německem a Sovětským svazem byly kromě jiné i výsledkem izolační politiky západních zemí.) Tato jediná základna by k výcviku pilotů sotva stačila, proto byly v Německu založeny kluzákové kluby, ve kterých se muži (a výjimečně i ženy) mohli učit pilotním dovednostem. Tento kluzákový program byl stále rozšiřován, takže na začátku 30. let v něm podstoupily výcvik desetitisíce pilotů a jejich počty stále narůstaly.

Díky společnému školení s ruskými piloty se v polovině 30. let stal plukovník Luftwaffe Kurt Student svědkem sovětských pokusů s kluzáky pro vojenské účely. Sověti se nebáli vyzkoušet radikální a neobvyklé myšlenky v letectví, a tento přístup přinášel výsledky. Protože tyto experimenty byly zaměřeny na zásobování jednotek na frontě namísto obtížných padákových shozů, plukovník Student si nemohl nepovšimnout úžasné přesnosti kluzákových výsadků.

Když se v roce 1933 stal Adolf Hitler kancléřem a faktickým diktátorem, politické ovzduší v Německu se rychle změnilo. Mezistátní vztahy se zhoršily a rostlo napětí. Mnoho zemí se také stále potýkalo s následky Velké hospodářské krize z roku 1929, a pro svou obranu začalo budovat mohutná opevnění, které mělo potenciální protivníky odradit od útočných akcí. Opevnění města Verdun během Velké války (1. světové války) se ukázalo jako účinné a věřilo se, že si zachová svou hodnotu i v následujícím konfliktu.

Kluzák DFS-230 při přistávacím manévru

Mnichovská dohoda ze září 1938 byla pro Hitlera klíčovým bodem. Jednak získal značné prostředky, ale mnohem důležitější byl zisk československého fortifikačního systému stavěného podle francouzských a belgických vzorů (byť upravených). Během několika dnů začali Němci vyvíjet způsoby jak porazit moderní pevnosti. Výsledkem jejich snahy byla kumulativní nálož, která dokázala prorazit pancíř střílen a kopulí, protože byla tvarována tak, aby tlak spalin vyvinul maximální sílu pouze v jednom směru. Byla však velká a těžká. Jak by se něco takového dalo dostat přes mohutnou obranu a přiložit ke stěně pevnosti?

Jednotka Fallschirmjäger po získání belgické pevnosti Eben Emael, 12. května 1940

Pevnost Eben-Emael byla považována za nejsilnější v Evropě a její strategická pozice z ní činila nejdůležitější pevnost v Belgii. Německá armáda se zprvu domnívala, že je nemožné k ní proniknout. Do okolí pevnosti nebylo možné dopravit útočné jednotky, ani zde přistát letadly. Kurt Student dostal nápad, který se zpočátku zdál šílený. Když nebylo možné přistát v okolí pevnosti, navrhnul přistát přímo na ní. Letecký průzkum byl velmi zjednodušen díky systému zákopů obklopující celou pevnost, a když bylo zjištěno, že si na střeše pevnosti vojáci udělali fotbalové hřiště a prostor tedy nemůže být zaminován, získal Student skvělý cíl.

Vytvořil elitní komando vybraných vojáků, nejlepších, jakými Německo disponovalo, a vycvičil je na českých pevnostech. Poslední věcí byl vhodný kluzák. Jako nejlepší se ukázal experimentální DFS-230, který se po úpravách stal prvním vyráběným útočným kluzákem. Unesl pilota plus osm mužů včetně výzbroje a do vzduchu ho vytáhl třímotorový letoun Junkers Ju 52.

10. května 1940 ve 3:30 odstartovalo 40 transportních letounů Junkers Ju 52 ze dvou letišť poblíž Kolína nad Rýnem, které za sebou táhly kluzáky. Když ale letouny doletěly k řece Rýn na hranici s Francií, prasklo tažné lano jednoho z kluzáků, na jehož palubě byl velitel skupiny Witzig. Kluzák musel přistát, takže skupina pokračovala v letu bez svého velitele. Kluzáky byly vypuštěny nad německým územím 10 km od pevnosti. Za úsvitu je zpozorovali belgičtí vojáci, nerozpoznali však, zdali jsou letouny přátelské či ne, a tak je nechali letět dál. Kluzáky se následně rozdělily a letěly ke svým cílům (kromě zničení pevnosti měli výsadkáři také obsadit blízké mosty.)

Operace skončila naprostým úspěchem. 78 výsadkářů v devíti kluzácích překvapilo a během dvaceti minut neutralizovalo nejsilnější pevnost v Evropě. Bylo zajato 1200 belgických vojáků se ztrátou pouhých 24 mužů. Na tento čin bylo Německo právem pyšné a Hitlera dostal skvělý zdroj propagandy.

Během několika dní začala Anglie navrhovat své vlastní útočné kluzáky (General Aircraft GAL 48 Hotspur) a také další země začaly vytvářet nebo rozšiřovat svá výsadková vojska. Výhoda vojsk schopných proniknout na strategická místa daleko za nepřátelskými liniemi byla evidentní, a navíc prakticky eliminovala možnost strašidlo stagnující zákopové války. Výsadkáři byli zde a armády získaly nebývalou pohyblivost.

A to byl jen začátek!

War Thunder tým