Kanadský národní pomník hřebenu Vimy

První červenec. Historicky významné datum pro naše statečné přátele z Kanady. Bylo to právě 1. července 1867, kdy se začaly psát dějiny Kanady jako nezávislé konfederace Velké Británie poté, co se čtyři britské kolonie spojily a vytvořili státní útvar dnes známý jako Kanada. Pojďme si tedy nyní povědět něco o válečné historii tohoto velkého národa, kde jsou národními jazyky francouzština a angličtina a pokojně spolu koexistují.

Nejprve bychom si měli připomenout fakt, že formálně se stala Kanada nezávislou až 11. prosince 1931 jako odměnu za válečné úsilí Kanaďanů v 1. světové válce, kde bojovali po boku britských vojáků. Nejslavnějším momentem té doby byla bez diskusí bitva o hřeben Vimy, kde kanadští vojáci dokázali překonat obranu, o kterou se mocné síly Francie i Británie bezúčelně tříštily. Jako památka na zhruba 3600 Kanaďanů, kteří v této bitvě zahynuli, byl vztyčen památník ze segetského kamene, velmi vzácného materiálu.

Na začátku 2. světové války se z Kanady stala důležitá součást britského impéria, přes kterou proudily zbraně, zásoby a dokonce i piloti, to vše určeno na podporu britské armády. Tato země byla místem, kde bylo vycvičeno mnoho pilotů, jež později létalo v barvách Commonwealthu. Celkově výcvikem v Kanadě prošlo přes 130 000 letců.

Německá ponorka U-190

Bojovnost a schopnosti Kanaďanů se ukázaly i během bitvy o Atlantik, kdy bylo kanadské námořnictvo nuceno čelit agresivním německým ponorkám a to dokonce i ve vlastních vodách – některé ponorky se dostaly až k ústí Řeky sv. Vavřince. Německé námořnictvo Kriegsmarine dokonce na poloostrově Labrador vystavělo meteorologickou stanici , jež byla objevena až v roce 1980! Málo známou a o to zajímavější události byla i kapitulace německé ponorky U-190 ve vodách Newfoundlandu. Posádka na rozkaz admirála Dönitze dobrovolně kapitulovala a předala ponorku do kanadských rukou. V řadách kanadského námořnictva pak ponorka pod novým jménem HMCS U-190 sloužila jako výcvikové plavidlo při nácviku protiponorkového boje.  Později byla v rámci ukázky síly U-190 dopravena na místo, kde byla německými ponorkami potopena poslední kanadská loď, její trup byl pomalován žlutými a rudými pruhy a následně měla být potopena kombinovaným úsilím námořnictva a námořního letectva. Kanadské torpédoborce ale nestačily vypálit ani ránu, když byla U-190 zasažena raketou z letadla a během dvaceti minut se potopila.

Kanada je rovněž rodištěm mnoha hrdinů, kteří se proslavili svými slavnými činy. Jako například Sydney Walters, slavný tankista a nejlepší tankové eso západní fronty, který měl na svém kontě 18 zničených nepřátelských tanků. Za své zásluhy obdržel medaili Za vynikající službu a Válečný kříž. Válku přežil a žije dodnes.

Další hrdina, Léo Major, měl na svědomí mnoho až nadlidských výkonů. Poprvé narukoval v létě 1940 a na počátku roku 1941 započal svůj tříletý intenzivní výcvik speciálních jednotek. Jeho specialitou byly záškodnické operace a průzkum. S pomocí jiného kanadského průzkumníka ukořistil 6. června 1944 německý obrněný vůz SdKfz 251/22, který vezl německé kódovací knihy. O dva dny později byl ale při přestřelce s Němci vážně zraněn fosforovým granátem a oslepl na levé oko. Ani to mu ale nezabránilo odmítnout návrat domů a se slovy „Ke střílení z pušky potřebuji jen jedno oko“ a „Musím tu dokončit válku“ se vrátil do boje, což mezi jeho spolubojovníky vyvolalo radost. Ještě v roce 1944 zvládnul v Nizozemsku sám zajmout 93 německých vojáků. Krátce poté utrpěl vážné zranění zad, když Bren Carrier, ve kterém jel, najel na minu a následná exploze zabila řidiče a Majora odhodila pryč. Ale ani tentokrát jej zranění nezastavilo. Dokonce uprchnul od svého pluku v obavě, že bude odeslán domů, ukryl se u jedné holandské rodiny a o měsíc později se vrátil, plně uzdravený a připravený opět bojovat.

Léo Major

Jemu samotnému se podařilo dobýt město Zwolle, když jeho tým musel ustoupit. On sám následně na okraji města zajal německý štábní automobil a nechal se zavézt do baru, kde zrovna popíjel jeden z německých důstojníků. Překvapený Němec naštěstí pro Majora mluvil francouzsky a Major mu oznámil, že v šest hodin ráno zahájí kanadské dělostřelectvo palbu na město, což způsobí vážné ztráty jak německým vojákům, tak civilistům. Jako důkaz dobré vůle pak německému řidiči vrátil jeho zbraň. Následně začal pobíhat křížem krážem po městě, pálil ze své zbraně a házel granáty s cílem udělat co největší hluk a snažit se, aby si Němci mysleli, že kanadská armáda útočí na město. Během toho pak ještě stihnul zajímat německé vojáky – více než desetkrát zajal skupinku Němců a sám je pak zavedl na okraj města, kde čekali francouzští a kanadští vojáci. Následně pokračoval ve svém jednočlenném útoku, čtyřikrát vtrhnul do civilního domu, aby si odpočinul, a následně dorazil k místní budově gestapa, kterou zapálil. Záhy na to narazil na velitelství SS a následovala rychlá, ale o to více krvavá potyčka s osmi vysoce postavenými německými důstojníky, při které Major čtyři z nich zabil a ostatní zahnal na útěk. V půl páté ráno pak naprosto vyčerpaný Major zjistil, že Němci ustoupili a Zwolle bylo osvobozeno. Oznámil tuto skutečnost členům holandského odboje, následně provedl průzkum lokace, kam Němci ustoupili a v devět hodin ráno se již hlásil zpět ve svém táboře. Za svojí naprosto neuvěřitelnou odvahu a chladnokrevnost obdržel vyznamenání „ Za skvělé chování“ a byl teprve třetím kanadským vojákem, který toto vysoké ocenění za statečnost v boji obdržel. Jeho vojenská kariéra pokračovala v Korejské válce, kde obdržel svou druhou medaili Za skvělé chování poté, co po tři dny jen s dvaceti kanadskými vojáky bránil kótu 335 proti dvěma čínským divizím.

War Thunder tým