^{Messerschmitt Me-262 A-1a "Schwalbe" při přeletu nad Německem v roce 1945. Eso s 39 potvrzenými sestřely v tomto letadle byl Gruppenkommandeur III./JG 7 "Nowotny"}

^{Kamufláž si můžete stáhnout zde}

Wilhelm Emil „Willy“ Messerschmitt se narodil 26. června 1898 ve Frankfurtu nad Mohanem. Už v útlém věku jej fascinovalo létání, zvláště poté, co na vlastní oči spatřil obří vzducholoď Zeppelin, jak nad ním přelétá. Většinu svého dětství strávil stavbou leteckých modelů a během dospívání se rovněž stal blízkým přítelem Friedricha Hartha, německého průkopníka bezmotorového létání.

Dva přátelé později během 1. sv. války sloužili v armádě a po konci bojů nastoupili na technickou univerzitu v Mnichově. Harth odpromoval dříve než Messerschmitt a získal práci ve společnosti Bayerische Flugzueugwerke (BFW, Bavorská továrna na letadla), společně pak vytvořili návrh kluzáku G8, se kterým Harth v roce 1921 dosáhnul světového rekordu ve výdrži kluzáků, když se udržel ve vzduchu celých 21 minut.

V roce 1923 se nicméně Harth a Messerschmitt dohodli, že bude lepší, aby každý šel vlastní cestou. Messerschmitt si poté založil vlastní leteckou továrnu v Augsburgu, začátky ale byly velmi obtížné a firma byla nakonec sloučena s BFW. Messerschmitt v té době navrhnul motorové kluzáky M17 a M18, které byly ve své třídě poměrně úspěšné. Projekt lehkého transportního letadla M20 ale skončil katastrofou, když dva tyto stroje havarovaly ve službě u společnosti Lufthansa. Během jedné z této havárií rovněž zahynul velmi blízký přítel Erharda Milcha, toho času ředitele Lufthansy, a ačkoliv později se prokázalo, že za havárii nenesl odpovědnost stroj, nýbrž piloti, kteří se strojem létali ve špatném počasí, Milch se stal Messerschmittovým největším nepřítelem.

Ani Milchova nenávist ale nezabránila Messerschmittovi v tom, stát se úspěšným. Podařilo se mu získat si přízeň vysokých činitelů, včetně Rudolfa Hesse a budoucího maršála Luftwaffe, Hermana Göringa, což znamenalo, že Milch už nad ním neměl sebemenší vliv. V roce 1933, když se k moci dostal Adolf Hitler a Německo zahájilo masivní zbrojení, se pak BFW znovu dostala na výsluní. Messerschmitt ve spolupráci s Robertem Lusserem navrhnul vlajkový produkt obnovené továrny, dolnoplošný sportovní letoun M37, který je však známější pod svým pozdějším označením Bf 108 Taifun (Bf = zkratka Bayerische Flugzeugwerke). Tento stroj se měl později stát základem pro tažného koně Luftwaffe, stíhačku Bf 109.

Konstrukční filozofie Bf 109 vycházela ze stejného principu jako později sportovní auta – co nejmenší trup, co největší motor. První prototyp, který byl zkonstruován v roce 1935, byl poháněn řadovým invertním vidlicovým dvanáctiválcem Junkers Jumo 210A o výkonu 610 koní. Tento první model byl vyzbrojen trojicí kulometů ráže 7,92 mm (dva v kapotáži motoru a jeden v ose vrtule), zbraň v ose vrtule, ale byla brzy nahrazena kanónem MG FF ráže 20 mm, což byla licenčně vyráběná verze švýcarského kanónu Oerlikon FF. Několik exemplářů bylo zasláno do Španělska, kde se v rámci Legie Kondor účastnily španělské občanské války. Bylo to poté, když Němcům došlo, že jejich dvouplošníky Heinkel He 51 nejsou schopné vyrovnat se italským dvouplošným stíhačkám Fiat CR.32 a sovětským jednoplošníkům Polikarpov I-16. Stíhačky Bf 109 ale ukázaly, že jsou proti I-16 i CR.32 vysoce efektivní a zkušenosti z bojů byly zúročeny při stavbě vylepšené verze Bf 109 B-1.

Bf 109 byl původně zamýšlen jako stíhač a záchytný stíhač, nakonec ale byl užíván jako průzkumné letadlo, stíhací bombardér, bitevník i jako stíhač do každého počasí. S Bf 108 Taifunem nesl mnoho podobností a mohlo by se zdát, že Bf 109 byl prostě a jednoduše militarizovaný Taifun. Cílem bylo instalovat co možná nejvýkonnější motor, což vyžadovalo celokovovou konstrukci schopnou motor nést. Od prvních sériových strojů až po konečné verze na konci války bylo následně vyrobeno přes 34 000 „stodevítek“ všech verzí a ačkoliv nešlo o nějaký technologický zázrak a ekonomičnost designu dbala na levnou a rychlou výrobu za užití běžně dostupných komponent, Messerschmittův génius dokázal i z těch nejobyčejnějších součástek vymáčknout naprosté maximum. To pomohlo Luftwaffe v rozhodnutí učinit z Bf 109 jádro stíhacích sil.

Dalším slavným Messerschmittovým designem byl těžký víceučelový stíhač Bf 110, u kterého se ale brzy zjistilo, že v boji proti jednomotorovým stíhačkám zaostává a byl proto přeřazen do role nočního stíhače a stíhacího bombardéru. Jeho dalším vývojovým stupněm byl stroj Me 210, který měl Bf 110 nahradit. Tento pokus ale skončil velkým nezdarem a následné modifikace Me 210 C a Me 210 D byly nakonec přejmenovány na Me 410 „Hornisse“ („Sršeň“), který se ukázal být velmi výkonným těžkým stíhačem, stíhacím bombardérem a záškodníkem.

Me 262, první operačně nasazený proudový stroj na světě, sice byl ve vývoji již od počátku války, ale kvůli odporu ze strany vládních činitelů preferujících tradiční pístové stroje se do výroby dostal až na sklonku války. Na rozdíl od Bf 109, který se vyznačoval obyčejným, ale o to chytřeji využitým designem, byl Me 262 horkou technologickou novinkou využívající všechny poslední pokroky v leteckém inženýrství a byl díky tomu rychlejší, obratnější a lépe vyzbrojený než soudobé spojenecké proudové stíhačky, kterými byly typy Gloster Meteor či Lockheed P-80 Shooting Star. Naštěstí pro Spojence bylo do konce války vyrobeno jen omezené množství Me 262, které i tak dokázaly působit citelné ztráty spojeneckým bombardovacím svazům.

Po konci 2. sv. války byl Willi Messerschmitt nucen čelit obviněním, že ve svých továrnách využíval otrocké práce. Ve vězení strávil dva roky a po propuštění se vrátil na pozici generálního ředitele své firmy. Následující desetiletí nemohlo být v Německu vyvíjeno žádné letadlo, Messerschmittova společnost proto začala vyrábět širokou škálu strojů, od šicích strojů až po automobily. Později ale pokračoval ve své původní práci a navrhnul například proudovou stíhačku Hispano HA-200 pro španělské letectvo či Helwan HA-300 pro egyptské letectvo.

Messerschmittova společnost byla později spojena s dalšími dvěma firmami a vznikla společnost Messerschmitt-Bolköw-Blohm, kde Messerschmitt působil na pozici ředitele až do roku 1970, kdy odešel do penze. Zemřel o osm let později, 15. září 1978 v Mnichově.

War Thunder tým