Od 15. června 12:00 do 16. červa 12:00 bude aktivní následující akce:

'[Operace] Saipan' - speciální event v realistických bitvách
přičemž obdržíte 20% bonus pro RP (výzkumné body) a SL (stříbrné lvy)!
a můžete využít bonusu - 20% na konverzi RP pro USA a Japonsko

Saipan je malý vulkanický ostrůvek v západním Pacifiku, nic víc než 116 čtverečních kilometrů rozeklané vulkanické skály plné horských hřbetů, proláklin, hor a útesů – to vše bylo spojeneckým plánovačům v roce 1944 známo. Ale nikdo z nich nemohl tušit, jaké peklo bude představovat systém jeskyní a podzemních chodeb, tvořící jedno velké podzemní bojiště.

Marianské souostroví, kterého byl Saipan součástí, byl pro Američany lákavým cílem. Již od začátku měly americké síly v plánu obejít Severní Karolíny a Palau a obsadit Mariany a Taiwan, což by přerušilo komunikační a zásobovací linie pro japonské síly v jižním Pacifiku a hlavně by bylo možné na Marianách vybudovat základny pro těžké bombardéry Boeing B-29 Superfortress, které by pak mohly útočit přímo na japonské mateřské ostrovy.

13. června 1944 zahájilo americké námořnictvo mohutnou dělostřeleckou přípravu, které se zúčastnilo i patnáct bitevních lodí. Drtivé bombardování trvalo dva dny a 15. června do útoku okolo 8:30 ráno vyrazila první vlna mariňáků ze stavu 2. a 4. divize námořní pěchoty pod velením generála Hollanda Smitha. Ke břehu je přepravovala směsice nejnovějších obojživelných transportních vozidel LVT-4, tankových výsadkových lodí LST a menších vyloďovacích plavidel pro pěchotu. Byly to právě vozidla LVT-4 a jejich podpůrné, 75 mm kanónem vyzbrojená verze LVT(A)-4, které měly jít na břeh jako první, neboť ty jediné dokázaly, byť s obtížemi, překonat korálový útes tvořící překážku před plážemi, zatímco ostatní lodě musely počkat, než bude nalezen průchod skrz.

Proti nim stály síly japonské 43. pěší divize, jejíž velitel, generál Jošitsugu Saito, rozkázal v předchozích dnech proměnit Saipan v pevnost. Ve stejný den, jako Američané zahájili útok, se udála bitva ve Filipínském moři, při které japonské námořnictvo ztratilo tři letadlové lodě a stovky letadel a která znamenala, že posádka Saipanu i celých Marian nemůže očekávat žádné zásobování. Saito i jeho muži ale i přesto byli odhodláni bojovat až do posledního muže a způsobit Američanům co nejtěžší ztráty. Po celém ostrově byly strategicky rozmístěny ostnaté dráty, dělostřelecká postavení, kulometná hnízda a zákopy, zatímco síť jeskyní byla využita jako úkryt před bombardováním a jako výchozí postavení pro potenciální protiútoky. Saito pečlivě dbal na správné zaměření dělostřelectva a dělostřelci proto pomocí vlaječek umisťovaných v laguně předem přesně znali vzdálenost a byli zaměření na lagunu a břehy.

Když vozidla LVT-4 a LVT(A)-4 dorazila k útesu, Japonci, kteří do té doby trpělivě čekali, spustili mohutnou přehradnou palbu ze všech zbraní, které měli k dispozici. Japoncům se podařilo zničit či vyřadit z boje přes 20 vozidel a palba byla tak hustá, že si Američané mysleli, že byl útes zaminován. To ale ještě nebylo nic proti tomu, co na mariňáky čekalo hned za plážemi. Když se totiž američtí pěšáci vyhrnuli z vozidel, spustila se na ně hustá palba z kulometů a minometů, umně skrytých na okraji džungle za plážemi. Silné proudy uvnitř laguny navíc mnoho jednotek mariňáků rozptýlil po celé ploše pláží, což vytvořilo mezeru mezi 2. a 4. divizí námořní pěchot y a později způsobilo vážné problémy při koordinaci dalšího postupu. Američanům se dařilo postupovat jen velice pomalu a i když odpoledne na pláže dorazily první tanky Sherman, do západu slunce síly námořní pěchoty držely jen relativně malé předmostí mající zhruba 6 km na šířku a sahající pouhý jeden kilometr do vnitrozemí. Za získání malého kusu spálené země přitom zaplatili Američané vysokou cenu; ztratili přes 2000 mrtvých.

Ani v noci nedali Japonci útočníkům vydechnout. Během nočních hodin podnikli japonští vojáci řadu protiútoků s cílem vytlačit Američany zpět do moře. Jeden z těchto útoků zahrnoval i nasazení tanků, kdy 40 japonských lehkých a středních tanků doprovázených cca dvěma tisícovkami pěšáků udeřilo pod rouškou tmy na mariňáky hájící předmostí. 1. pluk 6. divize námořní pěchoty nesl hlavní břímě útoku, utrpěl vážné ztráty, ale přesto dokázal útok odrazit. Protiútok nakonec skončil vražednými ztrátami pro Japonce, když američtí vojáci za asistence iluminačních střel z lodí ničili jeden japonský tank za druhým palbou z bazuk a tanků M4 Sherman a M3 Stuart, zatímco kulometná palba kosila japonské pěšáky. Pro vojáky 6. divize to byla první zkušenost s japonským tankovým útokem vůbec.

Ráno 16. června již bylo předmostí bezpečné a logisticky zajištěné. Vojáci 27. pěší divize, kteří se v tu dobu vylodili, tak mohli zahájit útok na letiště As Lito.  Po tvrdém boji bylo nakonec letiště obsazeno a i přes další noční protiútok se podařilo letiště zajistit. 18. června se Saitovi muži z letiště stáhnuli. Obsazení letiště pak odříznulo Japonce od poslední možnosti, jak zásobovat své muže a naopak to umožnilo Američanům přisouvat zásoby a posily vzduchem. To ale Japoncům neubralo na odvaze a Saito zorganizoval obrannou linii na úbočí hory Mount Tapotchau, kde hornatý terén přál obráncům. Japonci často přes den zůstávali ukrytí v jeskynním systému a vyráželi do útoku pouze v noci a bez varování. Jen pomalu se mariňáci probíjeli vpřed a pomocí plamenometných týmů podporovaných kulometnou a námořní palbou čistili japonské pozice jednu po druhé.

7. července již neměli Japonci kam ustoupit. Saito tedy připravil plán pro finální sebevražedný útok banzai. Za úsvitu tak zbývajících více než 3000 bojeschopných mužů vyrazilo na frontální útok, následovány dokonce i raněnými. Šlo o největší útok svého druhu za celou válku. Japonci se doslova převalili přes čelní americké linie a bitva se rozdrobila v brutální potyčky muže proti muži. 1. a 2. prapor 105. pěšího pluku společně utrpěly těžké ztráty a byly oba téměř zničeny, nicméně jejich houževnatý odpor podporovaný i muži z velitelské roty 105. pěší divize a několika družstvy 3. zásobovacího praporu 10. dělostřeleckého pluku námořní pěchoty měl za následek přes 4000 zabitých Japonců. Tři muži ze 105. pěší divize byli posmrtně vyznamenáni Medailí cti a mnoho dalších hájilo své pozice, dokud nebyli přemoženi čirým množstvím útočníků. Útok se nakonec rozpadl, naprostá většina útočníků byla zabita.

9. června odpoledne byl Saipan oficiálně označen za zajištěný. Z celkového počtu 71 000 mužů, kteří na ostrově přistáli, Američané ztratili téměř 3000 mužů a dalších 10000 bylo raněno či pohřešováno. Japonská posádka, čítající nejméně 30 000 mužů, prakticky celá padla v boji či v závěrečném sebevražedném útoku. Zajato bylo pouhých 921 Japonců, sám Saito spáchal sebevraždu v jeskyni a spolu s ním i víceadmirál Čuiči Nagumo, který v roce 1941 vedl útok na Pearl Harbor a na Saipanu vedl tamější síly námořního letectva. Jejich příklad následovalo dalších téměř 5000 japonských vojáků.

Spojené státy se tak zmocnily jednoho z nejdůležitějších obranných postavení Japonců a jen pár měsíců po konci bitvy již odsud vzlétaly bombardéry B-29 Superfortress, které nemilosrdně bombardovaly města na japonských mateřských ostrovech, včetně Tokia – samotného srdce japonského císařství.

Kamufláže uvedené v článku si můžete stáhnout zde:

TBM-3E, VMTB-132 vytvořená hráčem MajorDSaster
A6M3 hasty green camo vytvořená hráčem Satomas

War Thunder tým