^{Tempest Mk. V, snažící se překotit V-1 koncem svého křídla, pobřeží Anglie, 1944.
G.E. Kosh, peruť No.3, Newchurch, červen 1944 - kamufláž vytvořená hráčem BlackCat_27 | stáhněte jí zde}

Zatímco zuřily boje 2. světové války, vědci v nacistickém Německu zahájili vysoce sofistikovaný výzkumný program, jež měl za cíl vyvinout úplně nové druhy zbraní – konkrétně šlo o létající bomby a raketový výzkum. Když se pak konečně v roce 1944 dostaly tyto do té doby nevídané zbraně do služby, německá propaganda je nazvala Wunderwaffen, zázračné zbraně mající za úkol zvrátit vývoj války, která už však byla v té době ztracená.

Fieseler Fi 103 (V-1) při transportu a přípravě na vypuštění, 1944/45

První projekt „zázračné“ zbraně, Fieseler Fi 103, byl založen na požadavku říšského ministerstva letectví, jež požadovalo „…dalekonosný projektil ve tvaru letounu“. Vývoj začal v roce 1942 v továrně Gerhard-Fieseler-Werke a k pohonu této bomby byl vybrán pulzační motor Pulso-Schubrohr As 014, vyvinutý berlínskou továrnou Argus Motoren Gesselschaft. Šlo v podstatě o velmi zjednodušený tryskový motor, který fungoval na principů rychlých pulzů - motor nasál vzduch, následně se uzavřel otvor sání, pomocí běžné automobilové zapalovací svíčky se zažehla směs paliva a vzduchu a vzniklé žhavé plyny byly vysokou rychlostí danou rozpínáním vytlačovány ven tryskou, což produkovalo tah. Motor As 014 stabilně prováděl 43 těchto cyklů za vteřinu a dosahoval tahu 2,2 kN na zemi a cca 3,28 kN za letu. Kvůli své konstrukci musel být startován za pomoci kompresoru, který do motoru vehnal stlačený vzduch vysokou rychlostí, měl velmi malou účinnost (tj. jen málo paliva bylo ve výsledku přeměněno v pohybovou energii) a pulzační mechanismus měl velmi krátkou životnost. To vše ale vyvažovala nízká cena a jednoduchost výroby, krátká životnost pak neměla význam, neboť motor měl pohánět zbraň na jedno použití.

Motor byl následně nainstalován na trup samotné bomby, jejíž útočná hlavice nesla okolo 850 kg výbušniny Amatol, což byla směs TNT a dusičnanu amonného. Křídla byla vyrobena z překližky a kvůli své malé ploše dávaly bombě vysokou pádovou rychlost, kvůli které nemohla startovat s vlastním pohonem a musela být vypouštěna ze speciální rampy zvané Walter-Schleuder neboli „Walterův prak“, využívající explozivní chemické reakce mezi peroxidem vodíku a manganistanem draselným k vymrštění bomby do vzduchu rychlostí cca 380 km/h. Za letu pak dosahovala zbraň maximální rychlosti 576 km/h ve výšce 760 m, její maximální dolet činil 286 kilometrů a na cíl byla naváděna pomocí jednoduchého autopilota, jež měl v podstatě pouze držet směr daný směrem odpálení bomby a stabilní výšku. V nose bomby se nacházel anemometr, který poháněl předem nastavený dálkoměr odpočítávající vzdálenost k cíli. Když vzdálenost dosáhla nuly, malé nálože trhaviny odpálily ovládací lanka ocasních ploch, díky čemuž zbraň přešla do střemhlavého letu a při nárazu na zem odpálila hlavní nálož. Pro zpřesnění útoků se užíval proces nazývaný Kirschkern, kdy byla každá další bomba konfigurována pomocí telemetrie odesílané za letu již vypuštěnými zbraněmi.

Aggregat 4 (V-2) odpálená z testovací plochy, 1942

Ačkoliv tedy byla Fi 103 v podstatě první střelou s plochou dráhou letu, přesnost byla velice chabá – střely dopadaly v okruhu až 12 km okolo cíle, což prakticky znemožňovalo užití proti bodovým vojenským cílům. Německé velení proto rozhodnulo o přejmenování zbraně na V-1 (Vergeltungswaffe, „Zbraň odplaty“) a jejím užití pro útoky na velká města nepřítele za účelem demoralizace obyvatel.

12. června 1944 bylo vypuštěno prvních deset střel V-1, zaměřených na Londýn. Pouze čtyři z nich dosáhly pobřeží Anglie. O den později pak první z těchto bomb dopadla na Londýn vedle železničního mostu na Grove Road, kde výbuch zabil osm civilistů. Na tomto místě je dnes pamětní plaketa.

Dalších více než deset tisíc V-1 bylo v následujících týdnech odpáleno na Británii, měly však jen velmi nízkou úspěšnost - na cíle dopadlo pouhých 25%, zbytek byl buď ztracen kvůli mechanické nespolehlivosti, navigačním chybám po kterých bomba dopadla do neobydlených oblastí či do moře, či kvůli akcím obránců. Britové se brzy naučili V-1 čelit, činili tak kombinací barážových balónů, protileteckých děl se speciálními přibližovacími roznětkami a zřejmě neslavnějším způsobem, a to užitím stíhaček. Kvůli vysoké rychlosti bomby musel mít stíhací letoun vynikající vlastnosti v nízkých výškách a nejlepší volbou pro tento úkol se stal stíhač Hawker Tempest, který byl velice rychlý a měl drtivou výzbroj čtyř 20 mm kanónů. Společně s Tempesty se na lov V-1 vydávaly i stroje de Havilland Mosquito, Supermarine Spitfire Mk.XIV s motory Griffon a americké P-51 Mustangy. Slavným se stalo „postrčení“ bomby křídlem letounu, kdy pilot svůj stroj navedl tak, aby se jeho křídlo ocitnulo jen pár centimetrů pod křídlem bomby. Vzniklý asymetrický proud vzduchu pak bombu vychýlil do strany, což vyrušilo efekt autopilota a poslalo bombu ve střemhlavém letu přímo dolů – poprvé tak učinil major R.E.Turner 18. června 1944 pomocí křídla svého Mustangu. Druhým způsobem byla klasická palba palubními zbraněmi, což ale představovalo pro útočníka velké nebezpečí; ocelová konstrukce bomby totiž byla poměrně odolná vůči palbě z kulometů a kanónové granáty mohly odpálit hlavici, což by mělo za následek zničení jak bomby, tak i útočícího stroje. I tak ale v období mezi červnem a zářím zničily Tempesty 638 kusů V-1, přes dalších 600 zničily stroje Mosquito, Spitfiry si připsaly přes 300 úspěšných zničení a Mustangy se zasloužily o zničení cca 230 exemplářů.

Z oněch deseti tisíc V-1 dopadlo na Londýn okolo 2400 zbraní, které si vyžádaly přes 6000 obětí na životech a dalších téměř 18000 zraněných. Po obsazení Francie, kdy se Londýn ocitl mimo dosah, začaly V-1 dopadat na belgické Antverpy, kde jich dopadlo cca 2500. Šlo tedy sice o krajně nepřesnou zbraň, která ale byla levná, jednoduchá, dalo se jí vyrobit obrovské množství a při útocích na Británii dokázala prakticky to samé jako německé bombardéry v roce 1940 a to za nesrovnatelně nižší cenu. Za účelem zvýšení přesnosti dokonce proběhly testy verze Fi 103R, která byla řízena člověkem – pilot pak měl buď zemřít při dopadu a nebo vyskočit na padáku a následně přistát na nepřátelském území. Tento plán, ne nepodobný japonským sebevražedným střelám MXY7 Ohka, nakonec zůstal jen u testovacích letů.

Vyspělejší „zázračnou“ zbraní se stal Aggregat 4 (A4) projekt balistické střely vyvíjený již od roku 1939 slavným raketovým inženýrem Wernherem von Braunem ve výzkumném středisku v Peenemünde. Šlo o 14 metrů vysokou raketu poháněnou motorem na kapalné palivo, jež byla odpalována vertikálně. Motor dokázal střele udělit během jedné minuty rychlost až 5500 km/h. O navádění na cíl se staral na tu dobu velmi moderní inerciální systém, který využíval analogového počítače, který pomocí soustavy gyroskopů a akcelerometrů udržoval předem zadaný azimut letu. Pozdější exempláře pak byly naváděny pomocí pozemních radiomajáků, které vysílaly signál pro autopilota a udržovaly střely na cíleném kurzu. Střela po odpálení vystoupala do předem naprogramované výšky, kde byl automaticky vypnut motor a střela začala po balistické křivce klesat na cíl, aby na něj dopadla pod úhlem 90 stupňů. Díky obrovské rychlosti byla časová prodleva mezi odpálením a dopadem střely pouhých 4-5 minut, což znamenalo, že v té době neexistoval žádný způsob, jak střelu včas zachytit a sestřelit. V-1 o sobě dávaly vědět dlouho před dopadem díky bzučivému zvuku motoru, jež jim vysloužil přezdívku buzz bombs („bzučící bomba“) a umožnil vyhlásit varování před náletem. A4 oproti dopadala náhle a bez varování – první dopad na Londýn byl dokonce původně označen za výbuch plynu, neboť nikdo střelu ani nepostřehnul.

První let se uskutečnil 13. června 1942, kdy střela vystoupala do výšky 1,3 km a poté byla řízeně odpálena. V pozdějších testech dokonce jeden exemplář dosáhnul Kármánovy linie – výšky 100 km, která je známá jako hranice mezi atmosférou a vesmírem. A4 se tak stala vůbec prvním lidským výtvorem, který se de facto dostal do kosmu. Od roku 1944 se ale začala užívat ke stejnému účelu jako Fi 103, tedy k bombardování civilních cílů. Byla vyzbrojena bojovou hlavicí obsahující 738 kg Amatolu a pod novým jménem Vergeltungswaffe 2 (V-2) s ní byla zahájena série útoků na britskou půdu. První střela dopadla 8. září 1944 na Paříž a během následujících měsíců další V-2 dopadaly na území Belgie, Velké Británie, Francie a Nizozemska. Jedenáct střel dopadlo i na německý Remagen ve snaze zničit tamější Ludendorffův most a přerušit spojenecký přechod Rýna.

Spojenci po neúspěšných snahách o rušení navádění střel a o vytvoření speciálního systému protiletecké obrany nakonec zjistili, že jediný opravdu účinný způsob, jak V-2 čelit, bylo buď zničit je ještě před odpálením a nebo se snažit Němce zmást, aby střely vysílali na méně obydlené oblasti. První způsob zahrnoval nálety bombardérů, druhý pak zásobování Němců dezinformacemi, které měly za následek, že střely byly naváděny na méně obydlené čtvrti Londýna a civilní ztráty se tím výrazně snížily.

V-2 tak byla oproti V-1 o mnoho účinnější, byla ale také o mnoho dražší – zatímco výroba jedné střely V-1 stála něco okolo 3500 říšských marek, jedna V-2 přišla až na 100 000. I tak jich bylo vyrobeno cca 5200.