Ilmari Juutilainen se narodil 21. února 1914. Dětství prožil ve městě Lieksa a poté se s rodinou přestěhoval do Sortavaly na severním cípu Ladožského jezera. Jeho otec pracoval v železničním průmyslu, ale jeho pracovní kariéra skončila po těžkém pracovním úrazu, při kterém ochrnul. 

V roce 1918, když byly Juutilainenovi čtyři roky, byly založeny finské vzdušné síly Ilmavoima, jedno z prvních, na armádě nezávislých letectev na světě. Juutilainen mohl později pozorovat letadla takříkajíc z první ruky, neboť v Sortavale byla postavena polní letecká stanice, odkud stejně jako ze základny Kasinhäntä vzlétávaly létající čluny. Juutilainen tedy měl to štěstí, že žil přímo na dosah vzkvétající nové organizaci, která s plynoucími lety neustále sílila a rozvíjela se. K tomuto se připojila Juutilainenova záliba ve čtení knihy Rudý letec, což byla autobiografie legendárního „Rudého barona“, Manfreda von Richthofena napsaná těsně před smrtí slavného stíhače.

Jako teenager se Juutilainen přidal do řad Dobrovolné námořní obranné asociace a když mu bylo 18 let, nastoupil do povinné vojenské služby jako telegrafista. Po skončení této služby následně v Jyväskyle ve středním Finsku prodělal výcvik na soukromého pilota na Letecké škole bratří Karhumäkiů a hned po dokončení svého tréninku  v roce 1935 znovu narukoval do armády, aby o rok později se přihlásil na pozici vojenského pilota. Jeho nadřízení z něj pro jeho zkušenosti s civilním létáním a armádní službou učinili studentského velitele kurzu, což znamenalo, že mnoho času strávil pykáním za prohřešky svých vrstevníků. Ne že by byl sám bezchybný – i on byl jednou potrestán za prohřešek typický pro mladé pilotní kadety, totiž za neautorizovaný nízký průlet.

Prvního května 1935 byl Juutilainen povýšen do hodnosti četaře a v květnu 1937 byl přidělen ke své první operační peruti, kde létal jako poddůstojník v průzkumném letadle. Ve stejném roce se oženil a o rok později se stal otcem. Během své služby si získal pověst výborného pilota a v březnu 1939 byl přeřazen k peruti LeLv 24 pod velením Gustava Magnussona, která byla vybavena stíhačkami nizozemské výroby Fokker D.XXI. Tato jednotka je mimochodem dost možná první perutí v historii, která zavedla létání v párech jako standardní taktickou formaci místo v té době obvyklé tříčlenné formace ve tvaru V, typické pro meziválečné roky.

V říjnu 1939, měsíc po vypuknutí 2. světové války, se LeLv 24 ze základny v Utti přesunula na základnu v Immole v blízkosti finsko-sovětských hranic, neboť vztahy Sovětského svazu a Finska se neustále zhoršovaly a válka byla na spadnutí. 30. listopadu 1939 pak Rudá armáda zaútočila a vypukla Zimní válka. Stalin se v té době totiž obával, že německá armáda by mohla Finska využít jako odrazového můstku pro ofenzivu, která by byla schopna během krátké doby ohrozit Leningrad. Finové se ale nehodlali vzdát bez boje a i když Sověti měli obrovskou početní převahu, obránci kladli tuhý odpor a  způsobovali špatně vybaveným sovětským vojákům těžké ztráty. V bitvě u Suomussalmi se dokonce Finům podařilo naprosto zničit celou sovětskou 44. motostřeleckou divizi.

Boje probíhaly samozřejmě i ve vzduchu, neboť sovětské bombardéry podnikaly nálety na finská města ve snaze zlomit morálku obránců.  Juutilainen sám létal v oblasti severovýchodně od Ladožského jezera, kde jakoby zasáhla prozřetelnost, neboť ve stejné oblasti bojoval i Juutilainenův bratr Aarne, jež sloužil jako důstojník u pěchoty. Jednotka jeho bratra pilota mu poskytovala podporu, neboť jejím úkolem bylo provádět útoky na pozemní cíle a narušovat sovětský postup do finského vnitrozemí, zvláště počátkem března 1940, kdy byla v plném proudu mohutná sovětská ofenziva. Juutilainen během této doby odlétal jedenáct útočných misí, během kterých měl možnost zblízka vidět, jaký účinek mají zbraně jeho letounu ne na nepřátelské stroje, ale na samotné vojáky. Toto poznání jej hluboce šokovalo.

Jako wingman, Juutilainen měl za úkol hlavně chránit a následovat svého velitele sekce. I přesto ale dokázal dosáhnout vlastních sestřelů. Již  19. prosince 1939 docílil svého prvního úspěchu, když zbraněmi svého Fokkeru D.XXI poslal k zemi bombardér Iljušin DB-3 a další dva vážně poškodil. O dvanáct dní později zvítězil ve vzdušném souboji se sovětskou stíhačkou Polikarpov I-16 a připsal si první sestřel stíhacího stroje. Obou úspěchů dosáhnul s typem D.XXI, se kterým létal rád, nicméně když se Finům podařilo ukořistit stíhačku I-16, Juutilainen prohlásil, že sovětský letoun je lepší volbou. Když pak válka 12. března 1939 skončila podepsáním Moskevské mírové smlouvy, Juutilainen měl na svém kontě dva individuální sestřely a jeden sestřel sdílený.

Finové se sice v Zimní válce ubránili anexi celého jejich území, nicméně daní za mír bylo odevzdání rozsáhlého území v Karélii, zničení veškerého opevnění na Karelské šíji, odevzdání poloostrova Kalastajansaarento na samém severu Skandinávie a pronájem poloostrova Hanko, který chránil přístup do Finského zálivu. Vztahy se SSSR nicméně zůstávaly napjaté a bylo jasné, že do budoucna se Finové dalšímu konfliktu nevyhnou. S nebezpečím druhé války se Sovětským svazem proto Finové, ač velmi neochotně, přijali v září 1940 pomoc od nacistického Německa. Hitler v té době již plánoval útok na Sovětský svaz a Finsko se mu náramně hodilo právě díky své poloze. Mělo tak dojít k tomu, čeho se sovětští plánovači báli již před Zimní válkou – útoku z území Finska směrem na Leningrad.

22. července 1941 byla zahájena operace Barbarossa, německý útok na Sovětský svaz. Finové, kteří se stali de facto spojenci Německa, rovněž odstartovali mohutnou ofenzivu za účelem získání ztracených území, kterýžto konflikt dostal jméno Pokračovací válka. Juutilainen se tak znovu ocitl v kokpitu stíhačky, tentokrát již s výkonnějším a modernějším strojem Brewster Buffalo. Do konce roku 1941 sestřelil Juutilainen plných třináct sovětských letadel a dalších 21 si připsal na svůj účet v roce 1942 – všechny se strojem Buffalo. Po válce Juutilainen tento typ stíhačky velmi chválil, zvláště co se rychlosti a obratnosti týče.

Třetí roj perutě LeLv 24, kde Juutilainen létal, se brzy stal známým jako „Roj rytířů“, neboť Juutilainen  a dva jeho spolubojovníci byli oceněni Mannerheimovým křížem, nejprestižnějším finským vojenským vyznamenáním.  Sám Juutilainen byl 26. dubna 1942 povýšen do rytířského stavu řádu Mannerheimova kříže, v té době v hodnosti nadrotmistra. Byl teprve třetím pilotem finského letectva, který byl takto oceněn.

18. října 1942 dokázal Juutilainen sestřelit tři stíhačky I-16 během jedné akce, nicméně jak se sovětský průmysl s podporou ze zahraničí probouzel a začínal fungovat na plné obrátky, finští letci čelili stále většímu množství protivníků, létajících ve stále výkonnějších strojích. Juutilainen se později nechal slyšet, že sovětští stíhací piloti byli dobří, nicméně Finové je překonávali ve střeleckém umění. Rovněž prohlásil, že nejtěžšími protivníky byly dle jeho názorů stíhačky Lavočkin La-5, Jakovlev Jak-9 a britské stroje Supermarine Spitfire, které byly do SSSR doručeny skrze smlouvu Lend-Lease Act.

8. února 1943 byl Juutilainen vybrán jako jeden ze zakládajících členů nové stíhací perutě LeLv 34. Německo v té době Finy bohatě zásobovalo vojenskou technikou a jiným materiálem a nová jednotka byla proto vybavena výkonnými stíhačkami Messerschmitt Bf 109G-2, což pro finské letectvo velkým kvalitativním skokem kupředu. Juutilanenovy dojmy po prvním letu s německou stíhačkou byly pozitivní. Podle něj byl Bf 109 nejagresivnější letadlo, které kdy pilotoval. Krátce poté se vrátil do boje a hned v první akci se mu podařilo sestřelit sovětský La-5, u kterého Juutilainen věřil, že je obratnější než německý typ. Na svůj účet přidal i množství mohutně pancéřovaných bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik, u kterých brzy zjistil, že nejlepší je útočit z boku a seshora, mimo střelecký úhel zadního střelce.  30. července 1944 pak Juutilainen během jedné akce zničil plných šest nepřátelských strojů, což byla bezpochyby neobyčejná ukázka pilotního umění. Po válce ale sám Juutilainen přiznal, že ve skutečnosti zmíněných šesti sestřelů dosáhnul ve třech střetnutích.

Ten samý měsíc obdržel svůj druhý Mannerheimův kříž a 3. září 1944 dosáhnul svého posledního potvrzeného sestřelu, když nedaleko Nurmijärvi sestřelil sovětský transportní stroj Lisunov Li-2, licenční kopii slavné „Dakoty“, Douglasu C-47. Juutilainenův počet potvrzených sestřelů se tak ustálil na čísle 94, což z něj učinilo nejúspěšnějšího neněmeckého stíhacího pilota celé války i celé historie. Sám Juutilainen věřil, že dosáhnul čísla ještě o třicet sestřelů většího, ale nebyl schopný tyto nároky potvrdit, neboť všech dosáhnul při sólových misích. Velkým úspěchem ale rovněž byl i fakt, že nikdy za celou svou kariéru neztratil své číslo v boji – stejně jako například slavné japonské eso Saburo Sakai nebo nejúspěšnější stíhač všech dob, Erich Hartmann. 4. září 1944 pak podepsali zástupci Finska a Sovětského svazu příměří, které ukončilo vzájemné boje a znovu znamenalo odevzdáni části získaného finského teritoria zpět do rukou Sovětů, což ale nebylo nic vůči uhájení finské nezávislosti.

Juutilainen setrval v řadách letectva až do roku 1947, kdy armádu opustil a začal se věnovat civilnímu létání, kdy zakoupil dvojplošník de Havilland Tiger Moth a pravidelně s ním létal vyhlídkové lety až do roku 1956. Jeho okolí jej znalo jako vlídného a přístupného člověka a silného týmového hráče, který měl slabost pro loveckou střelbu s brokovnicí a až do konce života byl zapřisáhlým abstinentem a nekuřákem. V roce 1997, tedy ve svých 83 letech, pak naposledy vzlétnul na zadním sedadle stíhačky finského letectva F/A-18 Hornet.

Zemřel 21. února 1999 ve svém domě v Tuusulě, bylo mu 85 let.

Kamufláž Bf-109G-2 (MT-222), s kterou Juutilainen získal 18 vítězství, vytvořil JST

Finský rondel - bude představen ve hře v další aktualizaci