Od 29. května 17:00 do 30. května 17:00 bude platit následující akce:

20% sleva na Boomerang Mk.I

30% sleva na Boomerang Mk.II

Události v prosinci 1941 nebyly šokem pouze pro Spojené státy, ale rovněž i pro Austrálii. Královské australské letectvo RAAF totiž v té době nedisponovalo žádným moderním typem stíhacího letadla, které by bylo k dispozici na obranu samotné Austrálie. Veškeré síly RAAF byly nasazeny v zámoří a poté, co USA vstoupily do války, australská vláda byla informována, že již ze Spojených států neobdrží žádné letouny. To, společně s nemožností zásobování z Británie znamenalo zdrcující zjištění, že Austrálie je zcela izolována.

Poté, co se doslechl o japonském útoku na Pearl Harbor, Lawrence Wackett, australský letecký inženýr, si uvědomil vážnost situace a rychle se pustil do práce na projektu domácího typu stíhacího letadla. Do svého malého konstruktérského týmu přizval Freda Davida, vedoucího inženýra továrny CAC, a během pouhých tří dnů vytvořili design stíhačky za použití všeho, co zrovna měli po ruce. Stáli před nelehkým úkolem, neboť jejich stíhačka měla mít výzbroj buď konstruovanou v Austrálii nebo alespoň v Austrálii uskladněnou, podvozek musel být schopen snést provoz na jedněch z nejhorších letišť na světě, celý stroj měl být jednoduchý na výrobu i údržbu a hlavně měl být dostatečně odolný na to, aby dokázal snést bojová poškození a dovézt svého pilota domů. Tento úkol byl o to obtížnější, že na australské půdě se doposud nikdy žádné vlastní stíhačky nestavěly. Jedinými v Austrálii stavěnými typy vojenských letadel v té době byl licenčně vyráběný bombardér Bristol Beaufort a lehký bombardér domácí konstrukce CAC Wirraway. Bylo tudíž jasné, že bude nutné využít to, co v Austrálii již je a tyto dva stroje nějakým způsobem zkombinovat.

Wackett a David věděli, že z Beaufortu stíhačku neudělají. Jeho motor, hvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-S3C4-G o výkonu 1200 koní se ale použít dal, neboť jeho licenční produkce v Austrálii již probíhala. Jako základ pro trup pak posloužil Wirraway, který měl mít ve výsledku s novým typem mnoho společných součástek, což usnadňovalo výrobu.  31. prosince 1941 byly plány a návrhy stroje, který byl v té době znám jako Wirraway, nebo jako Wackett Interceptor („Wackettova stíhačka“) zaslány na státní Oddělení letecké produkce.

Původní verze měla být vyzbrojena osmi kulomety Vickers Mk.V ráže .303 (7,7 mm), které ale byly brzy nahrazeny zbraněmi Browning stejné ráže se zásobou 6000 nábojů celkem. Další změnou byla výměna kulometů puškové ráže za čtveřici kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm, dovezené z USA ještě před válkou. Definitivní volbou nakonec byla kombinace čtveřice kulometů Browning ráže .303 a dvojice kanónů Hispano Mk.I ráže 20 mm se zásobou střeliva 60 ran na hlaveň. Ty se původně v Austrálii nevyráběly a musely být proto zpětně postaveny z kanónu Hispano-Suiza, který jeden z australských pilotů získal jako suvenýr na Blízkém Východě.

Během vývoje letounu zároveň Australané pracovali na dodávkách strojů Bristol Beaufighter a Curtiss P-40 Kittyhawk, které byly rozloženy a odeslány  do Austrálie. Přicházely však jen v malých počtech a zachování dodávek nebylo jisté, proto se na letounu, který dostal jméno Boomerang, pracovalo dál. Vývoj letadel po celém světě ale šel kupředu takovou rychlostí, že ještě před dokončením prvního prototypu již bylo jasné, že výkony Boomerangu budou slabé. Do prvního letu tak již existovala řada návrhů na vylepšení motoru  a pracovalo se na zabudování turbodmychadla poháněného výfukovými plyny.

Prototyp byl po pozemních zkouškách 22. května 1942 předán do rukou RAAF a první let prodělal o sedm dní později na základně v Lavertonu, kdy jej řídil zkušební pilot Ken Frewin.  Následovala série letových zkoušek, při kterých se ukázalo, že ačkoliv výkony Boomerangu zrovna neoslňovaly, měl dobrou ovladatelnost a hlavně byl velmi stabilní střeleckou platformou.  15. června se pak Boomerang s označením 1 AD provedl simulovaný souboj se stíhačkou Brewster Buffalo, která byla vylehčena a upravena tak, aby její výkony byly podobné výkonům a manévrovacím schopnostem japonského stíhacího stroje Mitsubishi A6M Zero. Ukázalo se, že Boomerang je rychlejší, ale Buffalo zase bylo obratnější. Výzbroj Boomerangu byla hodnocena jako lepší než výzbroj Buffala.

Další zkoušky pak odhalily nedostatečné výkony, hlavně co se maximální rychlosti týče. Boomerang se svou nejvyšší rychlosti 490 km/h se nemohl rovnat japonským stíhačkám A6M Zero a Nakajima Ki-43 Hayabusa, ani stíhačkám evropské produkce, které dosahovaly rychlosti až 650 km/h. Kvůli absenci turbodmychadla navíc Boomerangy trpěly velmi špatným výkonem ve výškách nad 4600 m.  Nepomohly ani zkoušky s novým motorem Wright Cyclone R-2600 o výkonu 1700 koní, který sice měl o 500 koní více než motor Pratt & Whitney, ale zároveň výrazně zvýšil hmotnost stroje až na úroveň, kdy hrozilo podlamování podvozku. Nedostatečný výkon ve výškách měl být vyřešen zabudováním turbokompresoru a upravenými ocasními plochami a křídly, kteréžto změny vylepšily výkony o nějakých 20% a zvýšily maximální dostup o 1200 metrů.

Než ale mohla být vylepšená verze Boomerangů uvedena do sériové výroby, podařilo se zajistit dostatečný počet dodávek britských strojů Supermarine Spitfire v roli záchytných stíhačů a amerických stíhaček P-51 Mustang, které převzaly roli vzdušné podpory pozemních vojsk. Sériové Boomerangy proto nikdy nová turbodmychadla ani turbokompresory neobdržely a byly nakonec vyrobeny jen v omezeném množství.

Co se bojového nasazení týče, kvůli špatným výkonům Boomerangy nikdy nesestřelily byť jen jediné nepřátelské letadlo. Při prvním pohotovostním startu 20. května 1943, kdy jeden Boomerang vzlétl proti formaci japonských bombardérů, se stačil australský pilot dostat sotva na hranici vizuálního kontaktu, když japonské stroje nepřesně odhodily bombový náklad a opustily oblast. Při jediném příkladu, kdy se Boomerang dostal k japonskému letadlu na střeleckou vzdálenost se pak dotyčnému letounu zasekly zbraně.

Nakonec byly Boomerangy užívány v roli lehkých bitevníků, které byly během bojů v džungli, vyznačujících se přestřelkami na krátkou vzdálenost a nejasnými bojovými liniemi, velmi užitečné. Boomerang měl pro tuto roli dostatečný dolet, měl poměrně mohutnou výzbroj, byl obratný a jednoduchý na pilotáž a jeho konstrukce kombinující pancéřové pláty, dřevo a hliník byla dostatečně pevná na to, aby snesla těžká bojová poškození. Kabina navíc poskytovala velmi dobrý výhled, což byla životně důležitá výhoda, neboť ne vždy šlo rozpoznat vlastní jednotky od nepřátelských. Později dokonce spolupracovaly se stíhacími bombardéry F4U Corsair z řad novozélandského královského letectva (RNZAF), kdy Boomerangy zjistily polohu cíle, označily jej dýmovnicemi a tím umožnily Corsairům zaútočit z větší vzdálenosti a tím snížit jejich zranitelnost vůči protiletecké palbě.

Boomerangy se vyráběly v malém množství až do konce války, celkově bylo zkompletováno 250 strojů. Ačkoliv pak nedostál svému původnímu poslání, jeho význam tkví v tom, že byl k dispozici v dobách, kdy Australané nic jiného neměli.